Oskar Davičo

Oskar Davičo (v srbské cyrilici Оскар Давичо, 18. ledna 1909 Šabac30. září 1989 Bělehrad) byl nejmladší z generace srbských surrealistů, básník a prozaik.

Oskar Davičo
Narození18. ledna 1909
Šabac
Úmrtí30. září 1989 (ve věku 80 let)
Bělehrad
Místo pohřbeníBělehradský nový hřbitov
Povoláníspisovatel, básník, politický komisař a novinář
Alma materFakulta filozofie Bělehradské univerzity (do 1930)
Pařížská univerzita
OceněníLiterární cena NIN (1956)
Literární cena NIN (1963)
Literární cena NIN (1964)
Disova cena (1971)
Řád hrdiny socialistické práce
 více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Byl židovského původu, studoval na školách nejdříve v rodném Šabacu, poté v Bělehradě a nejvyššího vzdělání dosáhl na pařížské Sorbonně. Tam vystudoval literaturu a francouzský jazyk. Poté pracoval v profesi středoškolského učitele v Šibeniku, Bělehradě a Bihaći. Jako člen komunistické strany Jugoslávie se aktivně účastní nesnadného meziválečného politického života. Stal se sekretářem stranické organizace v Bihaći. Vzhledem k tomu, že tehdejší královská Jugoslávie byla nepříliš přátelská ke komunistickým aktivitám byl v roce 1932 zatčen za komunistickou propaganda[1] a soudem na ochranu státu odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši pěti let. Ten si odseděl ve vězení ve Sremské Mitrovici. V posledních letech před vypuknutím války žil střídavě v Záhřebu a střídavě v Bělehradě. Roku 1940 byl vyloučen z KSJ za to, že v časopisu Pečat uveřejnil některá díla spisovatele Miroslava Krleži, který upadl mezi komunisty v nemilost.

Po vypuknutí 2. světové války v roce 1941 se přestěhoval do Splitu, kde podnikal ilegální aktivity. Byl však dopaden a internován na ostrově Korčula, později byl převezen do italského vězení v Lombardii.[2] Odsud se v roce 1943 vrátil (utekl) do vlasti, kde se připojil k první proletářské divizi, v jejíž řadách zůstal až do osvobození a konce války. Roku 1945 začíná pracovat jako novinář v tiskové agentuře TANJUG, později působí i v novinách Borba a Glas. Davičo se stal zpravodajem v záležitosti aktivit Markosových vzbouřenců v Řecku (napsal dokonce i knihu – cestopis Među Markosovim partizanima (Mezi Markosovými partyzány) – která se věnuje celé této době). Po skončení těchto událostí opustil zaměstnání novináře a věnoval se hlavně literatuře. Přispíval však do časopisů Nová Mysl (Nova Misao), později také i Delo. V 80. letech založil v Sarajevu časopis Dalje. Zemřel v Bělehradu roku 1989.

Dílo

Jeho dílo tvoří jak básně, tak i prozaická díla, například sociálního zaměření. První svojí báseň napsal už při studiu na gymnáziu v roce 1925. Následovala další, surrealisticky laděná díla, poetické Tragovi (1928) a Četiri strane sveta i tako dalje (1930), a prozaická báseň Anatomija (1930). Následující období ovlivnila pak spíše sociálně laděná témata, projevující se od humorných pasáží a erotických témat až k oslavování revoluce a jejího významu (například Višni za zidom – Višně za zdí, Zrenjanin na přelomu 40. a 50. let). Po skončení války se začal Davičo věnovat hlavně prozaickým dílům, tedy románům a povídkám. Ty se věnují mnohým historickým událostem, od pronásledování komunistů během meziválečného období (Ćutnje, 1963, Gladi, 1963; Tajne, 1964, a Bekstva, 1966) až k národněosvobozeneckému boji za druhé světové války[3] (Pesma, 1952; Gospodar zaborava, 1981). Komunistické vize o stvoření nového člověka a obnově válkou zničené Jugoslávie shrnul v dílech (Beton i svici, 1956, či Radni naslov beskraja, 1958). Za svoje díla získal celkem třikrát prestižní jugoslávské literární ocenění časopisu NIN a Řád mládežníka socialistické práce (Orden junaka socijalističkog rada)[4].

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Оскар_Давичо na srbské Wikipedii.

  1. Článek o spisovateli (italsky)
  2. Článek o tomto spisovateli (rusky)
  3. DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd: Prosveta, 2002. Kapitola Pregled književnosti druge polovine XX veka, s. 1192. (srbština)
  4. Informace o spisovateli (rusky). mirslovarei.com [online]. [cit. 2009-05-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-06-24.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.