Oldřich Doleček

Oldřich Doleček (23. června 1927, hájovna Kletná poblíž Litic nad Orlicí[3][1] – 24. srpna 1945, Göttingen)[2] byl (spolu se svým otcem Čeňkem Dolečkem, matkou Marií Dolečkovou a sestrou Hanou Dolečkovou) za protektorátu činný v protiněmeckém odboji.[2] Byl zatčen gestapem 11. března 1943, podroben zostřeným vyslechům, po třech měsících deportován do Malé pevnosti v Terezíně a odtud pak v září 1943 přesunut na „převýchovu“ prací do nacistického koncentračního tábora pro mladistvé v Dolním Sasku. Zemřel tři měsíce po skončení druhé světové války, ochrnutý a slepý v důsledku předchozích nacistických lékařských pokusů, které se na vězních v táboře prováděly.[2] Po skončení druhé světové války byl (in memoriam) vyznamenán Československým válečným křížem 1939 jako jeho vůbec nejmladší nositel.[2]

Oldřich Doleček
Oldřich Doleček
Narození23. června 1927[1][2]
hájovna Kletná poblíž Litic nad Orlicí[3]
Úmrtí24. srpna 1945[1][2]
Göttingen[2] (ve věku 18 let)
Příčina úmrtíkarcinom plic nebo vážně poškozený mozek[2]
Místo pohřbeníhromadný hrob číslo 316 na hřbitově v Göttingenu[2]
Bydlištěhájovna mezi osadami Klopoty a Luh v Orlickém Podhůří
Národnostčeská
Vzdělánídevítiletá základní škola[2]
Povolánížák (student)
RodičeČeněk Doleček (* 5. dubna 1898 – † 18. října 1944)[1][4]; Marie Dolečková[2]
Příbuznísestra: Hana Faltusová (rozená Dolečková) (* 1925 nebo 1926)[2] [p 1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Bývalá Dolečkova hájovna (empírová stavba z 1. poloviny 19. století; dnes rekreační objekt) mezi osadami Klopoty a Luh v Orlickém Podhůří.[2]
Čeněk Doleček (ilustrační foto)
Československý válečný kříž 1939 (ilustrační foto)

Životopis

Odbojová činnost

Oldřich Doleček se narodil 23. června 1927[1] v hájovně Kletná poblíž Litic nad Orlicí do rodiny Čeňka Dolečka (5. dubna 1898 – 18. října 1944)[1][4] a Marie Dolečkové.[2] Jeho otec sloužil jako hajný u barona Parishe.[2] Po záboru Sudet (po podepsání Mnichovské dohody[3]) baron Parish rodině umožnil, aby se přestěhovala do hájovny v Luhu (v okrese Ústí nad Orlicí[3]).[2] (Hájovna kdysi patřila baronu Parischovi, stejně jako okolní lesy.[5]) Hájovna se nacházela na samotě u Tiché Orlice.[2] Místo bylo ideální pro protiněmecké aktivity, do něž se (krátce po 15. březnu 1939) zapojila celá rodina Čeňka Dolečka.[2] Dolečkova hájovna skýtala zázemí pro ilegální odbojovou skupinu Obrany národa (ON) vedenou poručíkem Josefem Kábelem[2] (Josefem Kabelem[6]) [p 2] a podplukovníkem[4] Josefem Svatoněm.[2][5] [p 3] (Tato odbojová skupina spolupracovala rovněž s partyzány ze skupiny Krylov.[2]) [p 4] Čeněk Doleček poskytoval (v různých lesních úkrytech[5] a v zemljance, kterou vykopal v lese spolu se synem Oldřichem) spolehlivý úkryt partyzánům a osobám, které prchaly před gestapem; jeho manželka Marie Dolečková spolu s dcerou Hanou Dolečkovou sháněly pro uprchlíky potraviny, oblečení[5] a praly jim ošacení; syn Oldřich Doleček fungoval jako nenápadná informační[3] spojka (denně totiž absolvoval cestu z hájenky do pět kilometrů vzdálené školy a zpět).[2]

Výsadek Intransitive

Dne 29. dubna 1942 byla na území Protektorátu Čechy a Morava vysazena (v rámci první vlny výsadků) z Anglie (operace Intransitive) tříčlenná paradesantní skupina sestávající z nadporučíka Václava Kindla, četaře Bohuslava Grabovského a desátníka Vojtěcha Lukaštíka. Úkolem tohoto výsadku bylo poškodit rafinérii minerálních olejů v Kolíně a pak realizace dalších sabotážních a destrukčních úkolů. Václav Kindl a Bohuslav Grabovský navázali kontakt s Obranou národa a její členové jim zajistili falešné doklady a úkryt ve východních Čechách. A byl to právě Čeněk Doleček, který těmto dvěma parašutistům poskytl spolehlivý úkryt.[2][5]

Zatčení

Hromadné zatýkání členů odboje, které se uskutečnilo v předjaří roku 1943, doputovalo i na Orlicko, kde zatýkání gestapem probíhalo na různých místech (v Chocni, České Třebové, Vysokém Mýtě, Brandýse nad Orlicí, ...).[2] Jeden bývalý poručík československé armády zostřené gestapácké výslechy spojené s mučením nevydržel a Dolečkovy prozradil.[2] Do hájovny v Luhu vtrhlo gestapo večer 11. března 1943.[2][5] Nejprve se zmocnili a následně zbili Čeňka Dolečka.[2] Pak si počkali, až přijde domů jeho syn Oldřich Doleček, kterého rovněž zajali a taktéž surově zbili.[2] Předpokládali, že chlapec po prvním šoku všechno vyzradí, ale nestalo se tak.[2] Toho dne (11. března 1943) bylo na pardubické gestapo odvlečeno na čtyřicet zajištěných osob.[2]

Stáli na dlouhé chodbě s rukama pod čelem, opřeni o zeď. Do vyšetřovny se nezavíraly dveře. Sledovali, kdo šel dovnitř, slyšeli otázky i bití, viděli, jak bezvládného člověka po výslechu odtahují. Každá rána, každý výkřik bolesti byl slyšet, ...

—Zdena Špůrková (současná majitelka bývalé hájovny v Luhu), vyprávění, [2]

Výslechy, věznění, odsouzení

Výslechy Oldřicha Dolečka spojené s mučením pokračovaly i dlouhé následující týdny.[2] Byl bit býkovci s ocelovými kuličkami a rukavicemi vyztuženými plechovými pláty.[2] Jindy ho zase donutili, aby se díval, jak týrají jeho otce a matku.[2] Nikdo ze členů rodiny Dolečkových ale nepromluvil a tak se vlna zatýkání u nich zastavila.[2] Po třech měsících marných pokusů o „vytěžení“ byli Dolečkovi deportováni do Malé pevnosti v Terezíně.[2] Tady čekali na soud, který se uskutečnil na podzim roku 1943 v Drážďanech.[5] Čeněk Doleček byl odsouzen (za odbojovou činnost a pomoc partyzánům) k trestu smrti a následně popraven stětím gilotinou dne 18. října 1944 v Drážďanech.[2][3][5][8] Jeho manželka Marie Dolečková byla odsouzena k šesti letům odnětí svobody v káznici.[2][3][5][8] Její dceři Haně Dolečkové byl vyměřen trest čtyři roky káznice.[2][3][5][8]

Terezín a Moringen

Oldřich Doleček byl v době soudu nezletilý a souzen v Drážďanech tudíž nebyl.[2] Byl potrestán jako první z rodiny ještě v Terezíně.[3] Potom byl odeslán (s označením R.U., tj. Rückkehr unerwünscht – Návrat nežádoucí)[5] na „převýchovu“ do „Policejního tábora pro ochranu mládeže“[3] v Moringenu (některé prameny uvádějí název Moringen Soling[8] nebo KT Solingen-Mohring[1]),[5] což byl jen jiný název pro nacistický koncentrační tábor (v Dolním Sasku) určený pro nezletilé.[2] [p 5] V Moringenu byli vězněni mladiství (kluci a mladí muži[9]) ve věku od třinácti do dvaceti dvou let.[3][2] Zde úmorně[9] a těžce pracovali v podzemí bez denního světla, ve třech směnách, bez oddechu, při nedostatku jídla a o hladu,[3] bez možnosti se umýt.[2] Za sebemenší prohřešky následovaly brutální tresty.[9][2]

Lékařské experimenty

V Moringenu (resp. v Moringen Soling[8] či KT Solingen-Mohring[1]) a v nedalekém Göttingenu se mnozí z vězňů stali „pokusnými morčaty“, na nichž psychiatr Dr. Robert Ritter prováděl pokusy.[2][9] Těmi se snažil dokázat, že dědičné vlastnosti jsou geneticky podmíněné.[2] Při evakuaci tábora Moringen na konci druhé světové války byla většina dokumentace zničena, ale svědectví přeživších bývalých vězňů popisovala odebírání mozkomíšního moku z páteře a zřejmě také zkoumání mozku pomocí elektrod či pokusy o transplantaci očí.[2] („Beznadějní“ jedinci byli po příchodu do koncentračnho tábora rovnou sterilizováni.)[2]

Závěr životní pouti

Oldřich Doleček byl deportován do koncentračního tábora v Moringenu v září roku 1943, byl přijat Dr. Robertem Ritterem a poslán na práci do podzemní šachty v původním solném dole, kde se nacházela muniční továrna a skladiště.[2] V Moringenu pracoval Oldřich Doleček necelé dva roky.[2] Když vyčerpal své fyzické a psychické síly a nemohl dále pracovat, posloužil nejspíše k pokusům, neboť konce druhé světové války se dočkal ochrnutý a slepý.[2] Dne 11. srpna 1945 byl přijat do nemocnice v Göttingenu.[2] Zemřel osamělý po 13 dní trvající hospitalizaci v göttingenské nemocnici dne 24. srpna 1945[5][8] (dle úmrtního listu na karcinom plic, v jiném dokumentu bylo rukou připsáno, že příčinou smrti byl silně poškozený mozek).[2] Pochován byl o pět dní později v bezejmenném hrobě (číslo 316) na hřbitově v Göttingenu.[2]

Dovětek první

Druhá světová válka skončila v Evropě 8. května 1945, do nemocnice v Göttingenu byl Oldřich Doleček přijat až 11. srpna 1945.[2] Tři poslední měsíce jeho života nejsou objasněny.[2] Marie Dolečková a její dcera Hana Dolečková byly propuštěny z koncentračního tábora Terezín v dubnu 1945.[2] Z rozhlasového vysílání se dozvěděly, že vězeň, který se vrátil z koncentračního tábora v Moringenu, hledá příbuzné svého kamaráda a spoluvězně Oldřicha Dolečka.[2] Od tohoto spoluvězně pak získaly informaci, že Oldřich Doleček je hospitalizován (neschopen převozu) v nemocnici v Göttingenu.[2] Obě ženy hledaly dlouhé měsíce způsob, jak se dopravit do Göttingenu, když cesta tam vedla přes dvě okupační pásma a k jejímu vykonání byla potřeba celá řada úředních povolení.[2] Zprávu o smrti Oldřicha Dolečka dostaly obě ženy až v prosinci roku 1946, tedy více než rok po jeho úmrtí.[2] [p 6]

Dovětek druhý

Německá historička a politoložka Susanne Heimová a její badatelský tým tvrdí, že zrůdné pokusy na lidech dělaly desítky nacistických lékařů, a to nejen osvětimský doktor Josef Mengele, ale například i psychiatr Dr. Robert Ritter.[2] (Patronem těchto lékařů byl profesor Otmar von Verschuer, vedoucí Institutu císaře Viléma, předchůdce dnešního Institutu Maxe Plancka.[2] Otmar von Verschuer byl v roce 1949 plně rehabilitován.[2] Působil na katedře genetiky v Münsteru.[2] V roce 1952 byl zvolen předsedou Německé antropologické asociace.[2]) Dr. Robert Ritter nebyl za své válečné experimenty souzen a po druhé světové válce působil na psychiatrii pro mladistvé ve Frankfurtu.[2]

Připomínky hrdinství členů rodiny Dolečkovy
  • U objektu bývalé Dolečkovy hájovny [p 7] připomíná osudy rodiny Dolečkovy pomník (instalovaný 9. května 1959[3][8]) hajného Čeňka Dolečka a jeho syna Oldřicha Dolečka.[2][1] Na pomníku je nápis: 1938–1945 // ČENĚK / DOLEČEK / A SYN / OLDŘICH // PADLI V BOJI / PROTI FAŠISMU[1]

Odkazy

Poznámky
  1. Hana Faltusová (rozená Dolečková) žije (stav k roku 2017) se svou rodinou v Źamberku.[5]
  2. Pramen [6] uvádí dva význačné představitele domácího odboje na české straně Českomoravské vysočiny. Jsou jimi podplukovník Josef Svatoň (1896–1944) a poručík Josef Kabele (1914–?)[6]
  3. Josef Svatoň (* 8. března 1896 v Dolní Rovni – † 1. listopadu 1944 v Pasekách u Proseče) – legionář, příslušník 9. jezdeckého pluku ve Vysokém Mýtě.[7] Po studiích na měšťanské škole v Dašicích se vyučil řezníkem.[7] Po vypuknutí první světové války byl v říjnu roku 1915 Josef Svatoň odveden k 2. hulánskému pluku ve Vysokém Mýtě a krátce nato byl poslán na východní frontu.[7] V roce 1916 zde přeběhl do ruského zajetí a přihlásil se do československých legií.[7] Během bojů v řadách československých legionářů na Rusi se zúčastnil bitvy u Zborova a bojů na Sibiřské magistrále, kde byl i dvakrát zraněn.[7] Po skončení první světové války a návratu do Československa (v roce 1920) se rozhodl zůstat v prvorepublikové československé armádě a sloužil u jízdních pluků v Terezíně a v Bratislavě.[7] Josef Svatoň byl velmi dobrým jezdcem, a tak byl v roce 1935 přizván do přípravy na olympijské hry v Berlíně, kterých se účastnil v roce 1936.[7] Na vlastní žádost byl převelen k 9. jezdeckému pluku do Vysokého Mýta.[7] Tady sloužil až do německé okupace Československa v roce 1939.[7] Od roku 1940 působil ve vojenské ilegální odbojové organizaci Obrana národa.[7] Po zátahu německých represivních složek a rozvrácení druhé garnitury Obrany národa v roce 1943 odešel do ilegality a navázal kontakt s partyzány u Proseče.[7] Koncem roku 1944 byl jeho úkryt odhalen a Josef Svatoň byl v přestřelce dne 1. listopadu 1944 zabit.[7] Dne 19. února 1947 byl (in memoriam) povýšen do hodnosti brigádního generála.[7]
  4. Hájovna fungovala jako důležité konspirační místo navzdory skutečnosti, že v podkroví se ubytovala skupina německých vojáků, kteří hlídali v blízkosti se nacházející železniční trať.[5]
  5. Původně se jednalo o sirotčinec postavený v roce 1738 v dolnosaském městečku Moringen, jenž byl později (za Hannoverského království[3]) přestavěn na věznici pro tuláky, prostitutky, jedince žijící na okraji společnosti[3] a další „vykořeněné živly“.[2] Nacistické Německo zde od svých prvních dnů existence zřídilo koncentrační tábor.[9] V roce 1940 byl změněn jeho status na takzvaný „Policejní tábor pro ochranu mládeže“.[9] Z pohledu nacistů to ale nebyla „žádná ochrana“, ale snaha vyčlenit nevychovatelné živly ze společnosti.[9] V dnešní době slouží objekt jako věznice pro psychicky narušené pachatele.[2]
  6. Rodina se ostatky Oldřicha Dolečka z hromadného hrobu v Göttingenu pokoušela v roce 2005 převézt do Čech, ale vysoká cena nakonec členy rodiny od tohoto záměru odradila a tak od něj upustili. [5]
  7. Hájovna „Na Luhu“ se nachází u železniční trati mezi Ústím nad Orlicí a Brandýsem nad Orlicí v Pardubickém kraji.[5]

Reference
  1. KRÍDLO, Jaroslav, Mgr. Orlické Podhůří (Pomník Čeněk a Oldřich Dolečkovi) [online]. Umístění: Orlické Podhůří, Luh (část obce Orlické Podhůří), u cyklostezky z Ústí n. Orlicí do Brandýsa n. Orlicí, před bývalou hájovnou; Souřadnice GPS: N49°59'28.38 E16°20'9.99: Spolek pro vojenská pietní místa, 2016-05-10 [cit. 2019-09-26]. Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-5313-6820; Oldřich Doleček byl vězněn v koncentračním táboře Solingen-Mohring.. Dostupné online.
  2. KUNCOVÁ, Monika. Patnáctiletého Oldu gestapo nezlomilo. Zemřel však tři měsíce po válce slepý a ochrnutý [online]. www novinky cz (Právo), 2019-09-14 [cit. 2019-09-26]. Dostupné online.
  3. Příběh pozapomenutého hrdiny: Nejmladší český odbojář měl teprve 12 let. Gestapo ho nezlomilo, ale z koncentráku se domů už nevrátil [online]. extrastory cz [cit. 2019-09-27]. Zdroj: muzeum-uo.cz. Dostupné online.
  4. Oběti 2. světové války - Pavel Svědiroh, Dlouhoňovice [online]. www svediroh cz [cit. 2019-09-28]. ČENĚK DOLEČEK, narozen 5. 4. 1898. Byl zapojen do skupiny pplk. Svatoně. Zatčen byl 11. 3. 1943, popraven 18. 10. 1944. Jeho syn OLDŘICH DOLEČEK, narozen 23. 6. 1927, pomáhal jako spojka. Zemřel na následky zacházení v koncentračním táboře 24. 8. 1945 v nemocnici v Göttingenu. Oba obdrželi in memoriam Čs. válečný kříž 1939.. Dostupné online.
  5. Nejmladší odbojář Olda Doleček se do hájovny Na Luhu už nevrátil. Má u ní pomník [online]. www regiony rozhlas cz, 2017-03-17 [cit. 2019-09-28]. Dostupné online.
  6. MIKULKA, Jiří. Rád bych sloužil pro bezpečnost našeho státu dále ... (Josef Gemrot – policista, parašutista a příslušník SNB(1911–1955)) [online]. [cit. 2019-09-28]. Došlo i k setkání parašutistů s pplk. Josefem Svatoněm (1896–1944) a por. Josefem Kabelem (1914–?), význačnými představiteli domácího odboje na české straně Českomoravské vysočiny.. Dostupné online.
  7. Josef Svatoň – legionář, příslušník 9. jezdeckého pluku ve Vysokém Mýtě (* 8. 3. 1896 v Dolní Rovni – † 1. 11. 1944 v Pasekách u Proseče) [online]. Vysokomýtský zpravodaj (březen 2006) [cit. 2019-09-28]. Dostupné online.
  8. Nejmladší partyzáni [online]. www cesky poutnik cz [cit. 2019-09-27]. Dostupné online.
  9. Nevyjasněná smrt: Pohnutý osud nejmladšího odbojáře. Bylo mu 12 let [online]. www tyden cz, 2017-05-22 [cit. 2019-09-27]. Téměř neznámý zůstává příběh jednoho z nejmladších a nejstatečnějších českých odbojářů - Oldřich Doleček začal s odbojem jako dvanáctiletý a ani při krutém týrání na gestapu nikoho neprozradil. Zemřel za podivných okolností až v srpnu 1945 na klinice v německém Gottingenu.. Dostupné online.

Literatura
  • Stanislav Motl. Oběti a jejich vrazi – O tom, jak Česká republika pomáhala unikat válečným zločincům, Rybka Publishers, 2008, ISBN 80-87067-89-4

Související články

Externí odkazy
  • MOTL, Stanislav. PACIENT DOKTORA RITTERA [online]. www zamberk cz (Žamberecké listy, úterý 15. května 2007, číslo 9) [cit. 2019-09-28]. Text byl uveřejněn v časopise REFLEX dne 25.5.2006. Dostupné online.
  • SVĚDIROH, Pavel. Nad starými fotografiemi - Pavel Svědiroh, Dlouhoňovice [online]. www svediroh zamberk cz [cit. 2019-09-28]. Dostupné online.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.