Oława

První písemná zmínka o Olavě pochází z roku 1149, kdy ta byla jako vesnice darována Piotrem Włostowicem benediktinskému opatství na Ołbinu (dnes čtvrť Vratislavi). Na starou slovanskou osadu navázala v roce 1234 lokace města podle středského práva v rámci velké kolonizace. Galský kohout v městském znaku je připomínkou nejvýraznější skupiny tehdejších osadníků: tkalců z Valonska. Město bylo ve svých dějinách několikrát ničeno a obnovováno, mj. během mongolského vpádu (1241), husitských válek (1429) a třicetileté války (1634, 1642).[4]

Olava v polovině 18. století

Olava byla po staletí součástí Břežska, potažmo Břežsko-lehnického knížectví, s nímž spadala mezi země Koruny české. Existence Olavského knížectví jakožto samostatného území je historiky zpochybňována, byť se v titulatuře některých slezských Piastovců objevuje termín dominus Olaviensis (pán na Olavě).[5][6] V letech 1691–1737 držel olavské statky Jakub Ludvík Sobieski, nejstarší syn Jana III. Sobieského.[4]

Po první slezské válce (1742) město připadlo Prusku (později sjednocenému Německu) a stalo se sídlem okresu (od správní reformy roku 1815 v rámci provincie Slezsko, vládní obvod Vratislav).

Samotná Olava byla od počátku moderní doby převážně německojazyčná, ovšem jazyková hranice vedla nedaleko odsud a ještě v 19. století se na okolním venkově běžně používalo dolnoslezské nářečí slovanského (lechického) typu.[7] V roce 1890 žilo ve městě 8 632 obyvatel, z toho 65 % evangelíků, 33,3 % katolíků a 1,7 % židů.[8] Úsek Hornoslezské dráhy Vratislav – Olava, který byl zprovozněn 22. května 1842, platí za nejstarší železniční trať na území dnešního Polska.[9]

Závěrečné boje druhé světové války a plundrování města po obsazení Rudou armádou (4. února 1945) přinesly zkázu velké části zástavby včetně mnoha historických památek. Na základě jaltských ujednání a Postupimské dohody byla Olava po válce připojena k Polsku. Odsunuté německé obyvatelstvo nahradili polští přesídlenci z východních území postoupených SSSR a osadníci z centrálního Polska. Do roku 1992 sídlila ve městě sovětská vojenská posádka.[4]

• Zámecké náměstí (Plac Zamkowy): rozsáhlé zelené náměstí v severní částí historického centra, jehož jméno odkazuje na olavský hrad, který byl vybudován na podnět Ludvíka I. Břežského mezi lety 1359 až 1398, a za Fridricha II. Lehnického v polovině 16. století byl přestavěn na renesanční zámek; další přestavba proběhla na sklonku 17. století v barokním slohu, tehdy vzniklo mj. nové východní křídlo nazývané Luisin palác; po smrti Jakuba Ludvíka Sobieského začal zámecký areál chátrat; v 19. století byly dvě třetiny budov zbourány, zbytek účelově přestavěn mj. na pivovar, kasárna či továrnu na cigarety; v Luisině paláci sídlila škola, zatímco na místě středního křídla (Christianova) byl postaven evangelický kostel (nyní katolický kostel sv. Petra a Pavla) podle návrhu Karla Friedricha Schinkela; po druhé světové válce byl obnoven pouze Luisin palác, který je nyní hlavním sídlem městského úřadu, a kostel sv. Petra a Pavla (ovšem v novější podobě, kterou získal po požáru v roce 1928), pozůstatky severního křídla s gotickou věží byly odstraněny v roce 1974; charakteristickým prvkem někdejšího zámeckého areálu je i vodojem z počátku 20. století;
• Rynek (Hlavní náměstí): dochovalo se několik měšťanských domů z 18. a 19. století, a také uprostřed klasicistní radnice z roku 1823 podle návrhu Karla Friedricha Schinkela (přestavěná v letech 1910–1915 a 1924), do níž je zakomponována osmiboká věž s barokní špičkou, která byla součástí starší radniční budovy; v jihozápadním rohu k náměstí přiléhá kostel Panny Marie Útěšné – katolický (v letech 1534–1945 evangelický) farní kostel, mnohokrát přestavován, mj. v roce 1886, kdy 62metrová věž získala současnou novogotickou podobu;
• Ulice 1 Maja: páteřní ulice spojující historické jádro Oławy a vlakové nádraží v jižní části města; mezi nejdůležitější památky patří barokní kostelík sv. Rocha (původně hřbitovní) postavený v roce 1604 a rozšířený v roce 1706, a také budova pošty z roku 1886 ve stylu severní novorenesance;
• Bývalá kasárna pruské armády v ulicích 3 Maja a Młyńska;

• 
  Luisin palác
• 
  Kostel sv. Petra a Pavla
• 
  Měšťanské domy na Rynku
• 
  Kostel Panny Marie Útěšné
• 
  Kostel sv. Rocha
• 
  Bývalá kasárna

• Hermann Eberhard (1852–1908) – námořník a podnikatel, zakladatel prvních osad v západní části Patagonie
• Bernd Eistert (1902–1978) – chemik, spoluobjevitel Arndtovy-Eistertovy syntézy
• Szymon Kołecki (* 1981) – vzpěrač, zlatý medailista olympijských her 2008
• Jiří Vilém Lehnický (1660–1675) – lehnický, volovský a břežský kníže, poslední mužský představitel piastovské dynastie
• Bernhard Lichtenberg (1875–1943) – římskokatolický duchovní, odpůrce nacismu, Spravedlivý mezi národy
• Alfred Pringsheim (1850–1941) – matematik a mecenáš umění
• Marie Klementina Sobieska (1702–1735) – dcera Jakuba Ludvíka Sobieského, titulární anglická královna v období jakobitských sporů
• Adam Wójcik (1970–2017) – basketbalista

• 
  Szymon Kołecki
• 
  Jiří Vilém Lehnický
• 
  Bernhard Lichtenberg
• 
  Alfred Pringsheim
• 
  Marie Klementina Sobieska
• 
  Adam Wójcik

• Česká Třebová, Česko
• Oberasbach, Německo
• Priolo Gargallo, Itálie
• Sighetu Marmației, Rumunsko
• Zoločiv,