Octan olovnatý

Octan olovnatý (Plumbum aceticum, Saccharum saturni, též sladké olovo, olověný cukr; systematický název je ethanoát olovnatý) je jedovatá sloučenina olova s širokým využitím. Krystalizuje jako trihydrát a dekahydrát.

Octan olovnatý
Obecné
Systematický název ethanoát olovnatý
Triviální název octan olovnatý
Ostatní názvy acetát olovnatý, olověný cukr, sladké olovo, Saccharum saturni
Latinský název Plumbum aceticum
Anglický název Lead(II) acetate
Německý název Blei(II)-acetat
Funkční vzorec Pb(C2H3O2)2
Sumární vzorec C4H6O4Pb
Vzhled bílý prášek nebo bezbarvé krystaly
Identifikace
Registrační číslo CAS 301-04-2
Indexové číslo 082-001-00-6
Vlastnosti
Molární hmotnost 325,29 g/mol (bezvodý)
379,33 g/mol (trihydrát)
Teplota tání 22 °C (dekahydrát)
Teplota rozkladu 280 °C (bezvodý)
Teplota dehydratace 75 °C (-3H2O, trihydrát)
Hustota 3,25 g/cm3 (bezvodý)
2,55 g/cm3 (trihydrát)
1,69 g/cm3 (dekahydrát)
Index lomu 1,567 (trihydrát)
Rozpustnost ve vodě 44,39 g/100 ml (20 °C)
211 g/100 ml (50 °C)[1]
Struktura
Krystalová struktura monoklinická
Bezpečnost

GHS08

GHS09
[2]
Nebezpečí[2]
H-věty H360Df H332 H302 H373 H410
R-věty R61 R33 R48/22 R50/53 R62
S-věty S53 S45 S60 S61
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příprava

Připravuje se rozpouštěním oxidu olovnatého v ledové kyselině octové

PbO + 2 CH3COOH → Pb(CH3COO)2 + H2O.

Vlastnosti

Trihydrát octanu olovnatého se vyskytuje jako bezbarvý nebo bílý prášek, granulky nebo jednoklonné krystalky, slabě zapáchající po kyselině octové. Má nasládlou chuť a je dobře rozpustný ve vodě a glycerolu, hůře v ethanolu a acetonu.

Při teplotě 75 °C se zbavuje krystalické vody a mění se na bezvodý octan olovnatý, který se při teplotě kolem 280 °C rozkládá.

Na vzduchu za přítomnosti vlhkosti reaguje s oxidem uhličitým za vzniku špatně rozpustného uhličitanu olovnatého

(CH3COO)2Pb + CO2 + H2O → PbCO3 + 2 CH3COOH.

Použití

Současné použití

Je používán při barvení bavlny, jako součást impregnačních prostředků k nepromokavé úpravě tkanin, k ochraně dřeva proti vodě, k výrobě různých barev a natěrových hmot (jako sikativum), k přípravě jiných olovnatých solí (především uhličitanu olovnatého, chromanu olovnatého, solí vyšších alifatických kyselin, tzv. olovnatého mýdla), jako činidlo v analytické chemii, při výrobě kosmetických prostředků a parfémů a v medicíně (max. denní dávka 0,1 g).

Historické použití

Starověcí Římané ho používali jako sladidlo a vyráběli ho vařením vinného moštu v olověných nádobách. Vzniklý sirup se nazýval defrutum a byl koncentrován na výsledný sirup zvaný sapa.

Ve středověku na počátku novověku se v silných dávkách (řádově gramy) používal k léčbě pohlavních chorob a déletrvajících průjmů. To vedlo v řadě případů k chronickým otravám olovem u pacientů, ovšem často až po předchozím zlepšení a po tak dlouhé době, že si jej tehdejší lékaři a léčitelé nedokázali s těmito příznaky spojit. Ještě poměrně nedávno se používal k léčbě průjmu ve veterinární praxi u dobytka.

V počátcích používání zbraní na černý střelný prach se používal k napouštění rostlinných vláken. Vznikl tak doutnák, hořící rychlostí cca 10 cm/hod i ve vlhkém podnebí. Využíval jej doutnákový zámek u mušket a arkebuz.

Toxicita

Smrtící dávka pro člověka se udává obvykle 20–30 g; existují však údaje o úmrtí po podání již 5 g. Každopádně dlouhodobější konzumace dávek v řádu gramů vede k chronické otravě olovem. U laboratorních krys byla stanovena smrtelná dávka LD50 4 665 mg/kg při podání v potravě, resp. 200 mg/kg při injekční aplikaci do dutiny břišní (intraperitoneálně).

Má silné abortivní a teratogenní účinky. Jako u všech rozpustných solí dvojmocného olova byla i u této látky prokázána na laboratorních zvířatech také karcinogenicita.

Zajímavosti

Ve starověku v Římě vyráběný sirup sapa, používaný k výrobě populárních sladkých vín, obsahoval díky výrobním postupům vysoký obsah olověného cukru a předpokládá se, že stojí za úmrtím řady významných římských osobností.

Na otravu sladkým olovem patrně zemřel papež Klement II.; těžko ale říci, zda šlo o travičství, nebo o nežádoucí důsledek léčby.

Související články

Reference
  1. Pradyot Patnaik. Handbook of Inorganic Chemicals. McGraw-Hill, 2002, ISBN 0-07-049439-8
  2. Lead(II) acetate. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.