Nikolaj Michajlovič Romanov

Vzdělanec a významný historik mnohostranně přispěl k poznání ruské historie v době panování cara Alexandra I.. Práce publikované rusky a francouzsky zahrnují diplomatické dokumenty cara a Napoleona, životopis carova blízkého přítele Pavla Stroganova a biografické studie Alexandra I. a jeho manželky Jelizavety Alexejevny.

Jako liberálně smýšlející navrhoval uspořádání, které sám nazýval autoritářským republikánstvím. Neúnavně usiloval o reformu shora, ale kvůli jeho proreformním postojům jej vlastní rodina vnímala jako podivína. Uznání současníků se mu dostalo spíše v zahraničí, stal se členem Francouzské akademie, obdržel čestný doktorát historie a filozofie na Univerzitě v Berlíně, čestný doktorát historie na Moskevské univerzitě, stal se předsedou Ruské historické společnosti, Pomologické společnosti a Ruské geografické společnosti.

V závěrečné fázi panování Mikuláše II. upadl v nemilost především proto, že carevna Alexandra Fjodorovna jej nesnášela kvůli jeho liberálním postojům. Při zhoršující se situaci v Rusku se usilovně snažil přimět panovníka k reformám a dokonce byl účasten diskusí o palácovém převratu. Po pádu monarchie byl poslán do vyhnanství ve Vologdě. Později jej bolševici uvěznili v Petrohradě a spolu s bratrem Georgijem a bratranci Dmitrijem Konstantinovičem a Pavlem Alexandrovičem zastřelili u Petropavlovské pevnosti.

Rehabilitován byl v roce 1999.[1]