Nanga Parbat

Albert Frederic Mummery dorazil nejprve pod jižní stěnu hory, která ho ohromila svou obrovitostí. Doprovázen nosiči z nepálského kmene Gurkha a Georgem Brucem později našel cestu do údolí Diamir pod západní stěnu. Po pilíři uprostřed stěny (dnes nese jeho jméno) vystoupil do výšky 6100 m (tedy do poloviny stěny). Poté se dvěma Gurkhy začal stoupat k průsmyku Diama v SZ hřebeni, aby přešel do údolí Rakhiot na severu hory. Cestou zmizeli beze stop.

Ve 30. letech se pokoušely o výstup čtyři německé (případně německo-rakouské) expedice (1932, 1934, 1937 a 1938), které našly výstupovou cestu z údolí Rakhiot k východnímu hřebeni, ve kterém je Rakhiotský štít (7070 m). Od něj trasa pokračuje po hřebeni přes Stříbrné sedlo (7450 m) ležící mezi dvěma vedlejšími vrcholy hory. Celkově je výstup dlouhý 16 km a v případě změny počasí trvá sestup příliš dlouho. Kromě toho překonává lavinové svahy, což se německým expedicím stalo osudným. Při prvním pokusu (1932) našli Němci cestu k V hřebeni a dosáhli 7000 m bez ztrát na životech. Během druhé výpravy vystoupili Rakušané Erwin Schneider a Peter Aschenbrenner až do 7800 m. Poté se strhla týdenní bouře, ve které přišlo o život vyčerpáním šest šerpů a tři Němci. Následující expedici (1937) zasypala téměř celou lavina – na místě zemřelo 16 lidí. Poslední expedice na této trase v roce 1938 měla k dispozici dokonce letadlo Junkers Ju 52, které shodilo zásoby do 7500 m, ale do této výšky výprava nevystoupila.

V roce 1939 přišla pod Nanga Parbat malá německo-rakouská výprava, která po neúspěších na severní straně hory měla nalézt možnosti výstupu západní stěnou. Výprava objevila trasu v levé části stěny, která se mnohem později stala známá jako Kinshoferova cesta a dnes je nejpoužívanější trasou k vrcholu hory. Během návratu zpět do Německa vypukla druhá světová válka a členové expedice byli internováni v zajateckém táboře v Déhrádúnu v Indii. Heinrich Harrer později spolu s dalšími zajatci uprchl do Tibetu, kde se stal poradcem dalajlámy a zůstal zde až do roku 1950, kdy Tibet anektovala čínská armáda. Svůj příběh popsal v úspěšné knize Sedm let v Tibetu.

Po válce – v zimě 1950 – se pokusili o výstup hřebenem tři Angličané. Po týdnu se jeden z nich (Marsh) vrátil s omrzlinami, zbylí dva (Thornley a Crace) jsou dodnes nezvěstní. I když to nebylo záměrem, jedná se o první pokus o zlezení osmitisícovky v zimě.

Prvovýstup se podařil až německo-rakouské expedici roku 1953, kdy na vrchol vystoupil 3. července 1953 Rakhiotským (východním) hřebenem rakouský horolezec Hermann Buhl. Svým 41hodinovým sólovýstupem bez kyslíkového přístroje překonává 1200m převýšení k vrcholu Nanga Parbatu trasou neúspěšných expedic z 30. let. Během sestupu byl nucen strávit krušnou noc blízko pod vrcholem a stal se tak první člověkem, který strávil otevřený bivak v 8000 m, během kterého ale utrpěl omrzliny, kvůli kterým mu byly amputovány dva prsty na nohou. Ze sportovního hlediska se jednalo o velmi hodnotný výkon, který předběhl svoji dobu, nicméně tehdy byl Buhlův výstup označován za velmi riskantní a vymykal se tehdejšímu expedičnímu pojetí dobývání vrcholů.

• 1962 – Kinshoferova cesta. Další německá výprava se pokouší o výstup cestou v levé části západní stěny objevenou roku 1939. V roce 1961 zde dosahují 7100 m,o rok později výstup dokončuje trojice Toni Kinshofer, Anderl Mannhardt a Siegfried Löw, který však zemřel při sestupu.

Druhý výstup touto cestou se podařil rakouské výpravě v roce 1978 a Kinshoferova cesta se stala klasickou trasou k vrcholu.

Kinshoferovou cestou vystoupila na Nanga Parbat také první žena – Francouzka Liliane Barrard se svým manželem Mauricem v roce 1984. V dalších letech ji následovalo dalších 22 horolezkyň (k roku 2009). Tři z nich – Anna Czerwinska, Krystyna Palmowská a Wanda Rutkiewiczová z Polska – v samostatném výstupu bez podpory nosičů.

• 1970 – Rupalská stěna. Po dvou pokusech v letech 1965 a 1968 další německá expedice zlézá obrovskou jižní stěnu hory. Na vrchol vystupují bratři Reinhold a Günther Messnerovi. Na sestupu bivakují v 7800 m na JZ hřebeni, odkud sestupují během dalších dvou dnů Mummeryho pilířem ve středu západní stěny. Na úpatí hory Günthera Messnera zasypala lavina (jeho tělo bylo nalezeno až v roce 2005). Reinhold jej celý další den hledal, než se vydal na cestu do údolí. Později jej zachránili místní obyvatelé před vyčerpáním.

Druhý den po bratrech Messnerových vystoupili na vrchol ještě Felix Kuen a Peter Scholz. O tomto výstupu pojednává film Nanga Parbat.

• 1971 – českoslovenští horolezci (Ivan Fiala, Michal Orolin) první zopakovali výstup Hermana Buhla po severozápadním úbočí. (Rakhiot)

Druhý a poslední výstup touto cestou se zdařil jihokorejské expedici v roce 2005.

• 1976 – Schellova cesta. Po dvou neúspěšných německých výpravách (1975, 1976) přichází v létě čtyři Rakušané a daří se jim pátý výstup na Nanga Parbat. Na vrchol vystupují Hans Schell, Robert Schauer, Siegfried Gimpel a Hilmar Sturm. Jejich výstup později opakuje pět dalších výprav. Vede levou částí jižní stěny do sedla Mazeno (6 940 m) a JZ hřebenem.

• 1978 – Reinhold Messner vystupuje podruhé na Nanga Parbat zcela sám a novou cestou v pravé části Z stěny. Třetí den výstupu dosahuje vrcholu hory poté, co zažil ve stěně zemětřesení. Čtvrtý den sestupuje opět novou cestou ledovým žlabem vpravo od Mummeryho pilíře. Daří se mu tak vůbec první sólový výstup alpským stylem na osmitisícovku.

• 1978 – Slovenská expedice podniká prvovýstup na severní vrchol hory (7 816 m) levou částí Z stěny.

• 1982 – JV pilíř k jižnímu vrcholu. Z mezinárodní expedice vystupuje Rakušan Uli Buhler na jižní předvrchol Nanga Parbatu (8046 m), kde JV hřeben kulminuje s JZ hřebenem, otevírá tak devátou trasu na Nanga Parbatu.

• 1985 – JV pilíř kompletní. Poláci Zygmunt Heinrich, Slawomir Lobodzinski, Jerzy Kukuczka a Mexičan Carlos Carsolio opakují Buhlerovu trasu pilířem až k vrcholu hory. Kukuczka přežil při sestupu 600m pád.

• 1995 – SV žebro. Tři horolezci japonské expedice vystupují na Nanga Parbat novou cestou SV pilířem vpravo od trasy Hermanna Buhla, na kterou se jejich výstup napojuje ve Stříbrném sedle (7450 m).

• 2000 – Reinhold Messner, Hubert Messner, Hanspeter Eisendle a Wolfgang Tomaseth stoupají vlevo od slovenské cesty podél SZ hřebene, do které se napojují v 7 500 m na vrcholovém hřebeni severního vrcholu. Zde výstup ukončují.

• 2003 – Tom and Martina route. Novou cestu Z stěnou na Nanga Parbat zlézá sólo alpským stylem Jean-Christophe Laffaile. V 7500 m se jeho výstup napojuje do Kinshoferovy cesty.

• 2005 – Centrální pilíř J stěny. Steve House a Vince Anderson zlézají za šest dní Nanga Parbat novou cestou alpským stylem. Jejich výstup je označován za jeden z nejlepších v himálajské historii.

• 2008 – S stěna. Italové Simon Kehrer a Walter Nones zlezli poprvé S stěnu hory pilířem Val Fiemme. Po prvním neúspěšném pokusu, při kterém byl zabit lavinou jejich spolulezec Karl Unterkircher, se do stěny vrátili a zlezli ji. Po dosažení horního okraje stěny v 7500m nepokračovali k vrcholu, ale rozhodli se pro sestup Buhlovou cestou (1953). Po zvratu počasí byli nakonec z výšky 5700m zachráněni vrtulníkem.

• 2012 – Hřeben Mazeno. Dvojice britských horolezců Rick Allen a Sandy Allan dokončili cestu hřebenem Mazeno. Výstup jim trval 14 dní (potom další 4 dny sestup Kinshoferovou cestou) alpským stylem. Celková délka hřebene je 16 km, na kterých se horolezci pohybují neustále ve výšce kolem 7 000 m. Trasa zůstávala otevřená 33 let od prvního pokusu v roce 1979. Od té doby došlo k dalším osmi neúspěšným pokusům himálajských legend, jakými byli Doug Scott (1992, 1993), Wojciech Kurtyka (1993, 1995, 1997), Erhard Loretan (1997) a další.
• 2016 – První zimní výstup. Mezinárodní tým ve složení Simone Moro, Alex Txikon a Ali Sadpara dosáhl 26. února vrcholu Kinshoferovou cestou.[1]
• 2018 – První ženský zimní výstup. Elisabeth Revol a Tomek Mackiewicz úspěšně vystoupili na vrchol 25. ledna. Na sestupu se ovšem dostali do potíží a Tomek Mackiewicz bohužel zemřel. Elisabeth byla zachráněna týmem polských horolezců, kteří ve stejný čas působili pod K2, a stala se tak první ženou, která v zimě stanula na vrcholu.[2]

K vrcholu Nanga Parbatu (8 125 m) vede 12 cest (včetně 2 cest, které Reinhold Messner použil jen k sestupu z hory v letech 1970 s bratrem Güntherem a 1978 sólo). Z toho dvě trasy končí na severním vrcholu (7 816 m).

V pravé části J stěny je nedokončená trasa, kterou Steve House a Bruce Miller roku 2004 vystoupili do 7 550 m. Druhá nezlezená linie v J stěně je pokus Tomaze Humara z roku 2005 (do 6 000 m) středem stěny.

Dosud nezlezená je lavinami zasypávaná S stěna. V S stěně se pokoušeli o výstup jen Italové roku 1988. Na pilíři Val Fiemme uprostřed stěny dosáhli 6 500 m.

• DYHRENFURTH, Guenter Oskar. Zápas o Nanga Parbat. [s.l.]: Mladé letá, 1957. 105 s. (slovensky)
• PUŠKÁŠ, Arno; URBANOVIČ, Ivan. Nanga Parbat 8125 m. Bratislava: Šport, STN, 1974. 164+16 s. 77-007-74. (slovensky)
• VALOVIČ, Peter. Nanga Parbat North. Bratislava: ČSTK - Pressfoto, 1981. (slovensky, rusky, anglicky, francouzsky, německy)
• URBANOVIČ, Ivan. Nanga Parbat 8125 m, prvá osemtisícovka; soubor 30 fotografií. Bratislava: ČSTK - Pressfoto 30 s. (slovensky, rusky, německy, anglicky, francouzsky, italsky)
• VRANKA, Milan. Za výzvou velehor, Čeští horolezci na osmitisícovkách 1969-2004. 2. vyd. Praha: Metafora, 2004. 183 s. ISBN 80-86518-91-4. (česky)
• NOVÁK, Jiří. Himálaj a Karakorum - Československé a České prvovýstupy 1969-2015. 1. vyd. Praha: Alpy, 2015. 208 s. ISBN 978-80-85613-54-4. (česky)
• VRANKA, Milan. Poprava pod Nanga Parbatom. 1. vyd. Bratislava: Devínske Karpaty, 2015. 168 s. ISBN 978-80-971645-1-5. (slovensky)

• Seznam nejvyšších hor světa

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nanga Parbat na Wikimedia Commons
• Galerie Nanga Parbat na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Nanga Parbat
• Nanga Parbat na Peakware
• Nanga Parbat na Summitpost