Hermann Buhl

Prvovýstup západní stěnou ( považováno za nejtěžší cestu ve Wilder Kaiseru). Vzhledem k tomu, že v té době byl už na vojně a lézt šel na černo, byl za něj oceněn vojenským soudem a převelením na frontu.

Severní stěna. První výprava do Dolomit. Psal se rok 1946, Hermann Buhl a jeho přátelé šli pěšky, bez pasů a v batozích pašovali přes hranice kontraband, aby měli peníze na nocleh a jídlo v chatě.

Jižní pilíř – direttisima. Později se mu podařil zimní prvovýstup jihozápadní stěnou.

Severozápadní stěna, jedna z nejtěžších cest v Dolomitech.

Severní stěna Aiguille Blanche (4112) – Hřeben Peuterey – Mont Blanc – kvůli bouřce sestup na Chatu Vallot, ráno Mont Blanc a přes Mont Maudit a Mont Blanc du Tacul dolů.

Severovýchodní stěna – Hermann Buhl přijel do Švýcarska den před výstupem na kole. Během dne udělal první sólo výstup (předchozí lanová družstva vždy bivakovala, dva prvovýstupci zemřeli vyčerpáním) a ještě večer vyrazil na kole zpátky do Landecku (přes průsmyk Maloja – 140 km, 1000 metrů převýšení). 15 kilometrů od cíle bohužel při jízdě usnul, sjel do Innu a ohnul rám.

Severní stěna – Walkerův pilíř.

Hermann Buhl pobýval pracovně s jinými horolezci na Chatě Boval. Vsadil se s nimi o 200 švýcarských franků, že přejde hřeben Bianco na Piz Bernina za šest hodin (včetně návratu). Sázku vyhrál a zajistil si tím finance na lezení v Chamonix.

První úplný přechod Chamonixských jehel.

Osmý výstup severní stěnou. Ve stěně byla mimo Hermanna Buhla a Seppa Jochlera ještě další dvě lanová družstva – němečtí bratři Otto a Sepp Maagovi a slavní Francouzi Gaston Rébuffat, Jean Bruneau, Paul Habran, Pierre Leroux a Guido Magnone. Po zhoršení počasí se výstup změnil v boj o život a tak se spojili, až k Výstupovým spárám vedl Hermann Buhl, kterého pak vystřídal Jochler. Výstup trval tři dny, jako ochranu před padajícím kamením a ledem použili Rakušané klobouky pod které si složili čepice.

Příprava na expedici na Nanga Parbat – Sólo výstup východní stěnou v zimě a v noci.

Členové rakousko-německé expedice Dr. Herligkoffera vybudovali pět výškových táborů. Z tábora V ve výšce 6900 m n. m. se měli pokusit o vrchol Hermann Buhl a Otto Kempter. Ten však ráno nejevil ochotu vyrazit a tak se Hermann Buhl vydal nahoru sám, vybaven cepínem, lyžařskými hůlkami, mačkami, dvěma svetry, větrovkou a kloboukem. V batohu si nesl slaninu, ovosport, několik neapolitánek, lahev s čajem a fotoaparát. Otto Kempter vyrazil s hodinovým zpožděním po jeho stopách ale ve výšce zhruba 7500 m n. m. vzdal. Na Stříbrném plató se Buhl musel brodit hlubokým sněhem a proto nechal ve sněhové díře batoh, aby se mu lépe šlo. Vzal si z něj pouze čaj, naopak odložil jeden svetr a pokračoval kolem Předvrcholu (7910 m n. m.), přes Bacínskou štěrbinu (7812 m n. m.) a Rameno (8072 m n. m.) dál. Před západem slunce stanul na vrcholu Nanga Parbatu – 8125 m n. m. Zde nechal cepín s přivázanou Tyrolskou vlaječkou. Při sestupu do Bacínské štěrbiny ho zastihla tma a tak byl nucen bivakovat. Noc strávil ve stoje, ve svetru a větrovce, v levé ruce držel hůlky a pravou se držel chytu, aby nespadl. Druhý den sestoupil do tábora V, kde na něj čekali Hans Ertl a Walter Frauenberg, kteří ho ošetřili a potom doprovodili dolů.

Hermann Buhl překonal z tábora V na vrchol vzdálenost 6 kilometrů a 1200 metrů převýšení (!). Kvůli omrzlinám přišel o dva prsty na noze.

Připomeňme, že šlo o třetí zdolanou osmitisícovku vůbec (předtím 1950 Annapurna, 1953 Mount Everest). O výstup na Nanga Parbat se od roku 1895 neúspěšně pokoušelo 7 výprav, hora si vyžádala 31 obětí.

Za tento výstup byl Hermann Buhl vyhlášen Rakouským sportovcem roku 1953.

Expedice se mimo Hermanna Buhla zúčastnili Kurt Diemberger, Markus Schmuck a Fritz Wintersteller. Cesta vedla západním pilířem, horolezci vybudovali tři výškové tábory, poslední ve výšce 6950 m n. m. 9. června 1957 vyrazili z tábora III k vrcholu dvě dvojice – Schmuck s Winterstellerem a Buhl s Diembergerem. První dvojice dosáhla vrcholu, druhá postupovala příliš pomalu a tak se Diemberger dohodl ve výšce 7900 m n. m. s Buhlem, že se pokusí o výstup sám a, Buhl tam na něho počká. Diemberger vystoupil na vrchol, při návratu dolů potkal Buhla, kterému to přece jenom nedalo. Spolu vystoupili těsně před západem slunce ještě jednou nahoru, sestoupit museli již za tmy.

Po výstupu na Broad Peak se Hermann Buhl s Kurtem Diembergerem pokusili o výstup na blízkou Čogolisu alpským stylem. První den vystoupili do výšky 6350 m n. m., kde postavili stan, ve kterém museli kvůli vichřici strávit celý druhý den. Třetí den (27. června 1957) vyrazili nahoru. K vrcholu jim zbývalo pouze 300 m, když se opět zhoršilo počasí a donutilo je k návratu. Při sestupu se s Hermannem Buhlem utrhla převěj a zřítil se do severní stěny. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hermann Buhl na Wikimedia Commons

• DYHRENFURTH, Guenter Oskar. Zápas o Nanga Parbat. [s.l.]: Mladé letá, 1957. 105 s. (slovensky)
• Buhl Hermann: Od Álp po Himálaje; Šport, Bratislava, 1965, 2. doplněné vydání, 304 stran, 10 000 výtisků, překlad Štefan Kýška (originál: Achttausend drüber und drunter, Nymphenburger Verlagshandlung München), 77-009-65 (slovensky)
• Rudolph Fritz: Himálajští tygři; STN, Praha, 1960, 2. vydání, 316+10 stran, 25 000 výtisků, překlad Oldřich Liška (Himalaya-Tigers, Sportverlag, Berlín, 1955)
• Lazzarin Paolo, Mantovani Roberto: Velcí horolezci; Mladá fronta, Praha, 2008, 1. vydání, 56 stran, překlad: Kateřina Kořánová (Les Grands Alpinistes, 2008), ISBN 978-80-204-1882-1 (strany 38,40,43)
• Ballu Yves: Horolezci; Brána, Praha, 1997, 1. vydání, 408+8 stran, překlad Jiří Žák (originál: Les Alpinistes, 1986), ISBN 80-85946-75-0
• Ardito Stefano: Přemožitelé hor; Rebo, 2002, 1. vydání (originál: History of the Great Mountaineering Adventures), ISBN 80-7234-219-3