Bombardování Drážďan

Obrázek Drážďan na konci 19. století včetně Frauenkirche, Augustova mostu a katedrály Nejsvětější Trojice.

Pohled z radnice na Altstadt (staré město), 1910

Pohled z věže Kreuzkirche na náletem zničené centrum v Drážďanech

Hromada mrtvol na drážďanském náměstí, únor 1945

Odklízení suti

První obchodní činnosti a zásobování obyvatelstva

Ruiny Semperovy opery

Opětovný začátek kulturního života v rozvalinách, Theodor Rosenhauer

Na konci roku 1944 ustupovala německá armáda na obou frontách, ale stále nebyla definitivně poražena. 8. února překročili Sověti řeku Odra pouze 70 kilometrů od Berlína.[17] Jak se východní a západní fronta přibližovaly, Spojenci na západě začali uvažovat, jak by mohli pomoci Rudé armádě v postupu svým bombardovacím letectvem. Cílem bylo bombardování Berlína a několika dalších východoněmeckých měst v součinnosti s postupem sovětských vojsk, aby tak způsobily zmatek mezi německými jednotkami a uprchlíky z východní fronty a narušily jejich zásobování ze západu.

Zpráva zvláštní britské komise s názvem German Strategy and Capacity to Resist (Německá strategie a možnosti odporu), která byla připravena výlučně pro Winstona Churchilla, předpověděla, že Německo by se mohlo zhroutit již kolem poloviny dubna, pokud Sověti dokážou obsadit jejich východní pozice. Zpráva zároveň varovala, že by Němci mohli vzdorovat až do listopadu, pokud Sověti nedokážou obsadit Slezsko. Proto by mohla jakákoliv pomoc východnímu fronty zkrátit válku.[18]

Plány na rozsáhlý a intenzivní útok na Berlín a další východoněmecká města analyzovali Spojenci pod krycím názvem Operace Thunderclap v polovině roku 1944, ale nakonec ho odložili na 16. srpna.[19] Do té doby byly tyto plány znovu projednány a Spojenci rozhodli o méně rozsáhlé operaci.[20]

22. ledna poslal komodor RAF Sidney Osborne Bufton zprávu zástupci náčelníka leteckého štábu siru Normanu Bottomleymu, ve které uváděl, že zdánlivý koordinovaný letecký útok RAF na pomoc sovětské ofenzivě by mohl mít ničivý efekt na morálku Němců.[21] 25. ledna poté, co Společná zpravodajská služba (Joint Intelligence Committee) usoudila, že Němci přesouvají desítky divizí ze západní fronty na východní, vyjádřila této myšlence podporu s tím, že zastavení přesunu těchto jednotek je důležitou prioritou.[22] Arthur Harris, v britském tisku přezdívaný také "bombardér" Harris, známý jako horlivý zastánce plošného bombardování,[23] navrhoval koordinovaný útok na města Saská Kamenice, Lipsko a Drážďany.[24] Toho večera se Churchill ptal ministra letectva Archibalda Sinclaira na plány pro uskutečnění těchto návrhů, přičemž nezmínil odpověď náčelníka leteckého štábu sira Charlese Portaita, který odpověděl: „Měli bychom použít dostupnou sílu na jeden velký útok na Berlín a útoky na Drážďany, Lipsko a Saská Kamenice, případně jakékoliv jiné město, kde by těžké bombardování způsobilo nejen chaos v evakuaci z východu, ale překazilo by také pohyb německých jednotek ze západu.“[24] Nicméně zmínil, že letectvo vyčleněné na takové nálety by nemělo být staženo z aktuálních úkolů ničení ropných rafinerií, továren na výrobu proudových letadel a ponorkových doků.[24][25] Churchill nebyl spokojen s takovou odpovědí a 26. ledna napsal Sinclairovi: „Ptal jsem se (minulou noc), zda Berlín a bezpochyby i další velká města v Německu by neměla být nyní považována za důležitý terč… Prosím napište mi zítra, co se bude dít.“[26]

4. února, během jaltské konference, nastolil sovětský generál Alexej Antonov otázku narušení přesunu německých jednotek ze západní fronty leteckým bombardováním dopravních křižovatek Berlína a Lipska. Portait, který byl v Jaltě, proto požádal Bottomleyho, aby mu zaslal seznam cílů, které by mohli prodiskutovat se Sověty. Tento seznam obsahoval ropné rafinerie, továrny na výrobu tanků a letadel. Rovněž zde byla i města Berlín a Drážďany.[27][28] Britský tlumočník později tvrdil, že Antonov a Stalin žádali Spojence o bombardování Drážďan, ale v oficiálních záznamech z konference se taková zmínka nenachází. Je proto možné, že šlo pouze o propagandu v rámci studené války.[29]

Drážďanský Frauenkirche byl komunistickou vládou NDR po desetiletí ponechán ve stavu, v jakém byl po náletu, opraven byl teprve na přelomu 20. a 21. století. Foto z roku 1991.

Zničené oblasti v Drážďanech a cíle. Červené ohraničení: totálně zničené jádro bombardováním. Růžová: zastavěné plochy. Hnědá: strategické cíle

Demonstrace radikálně levicového[40] hnutí Antideutsche v roce 2005. Jedním z hesel bylo i Bomber Harris, tue es wieder![41]^{[nenalezeno v uvedeném zdroji]}

Řada autorů poválečného období se v odhadu počtu obětí přikláněla k počtu do 35 tisíc jako nejvíc odpovídajícímu skutečnosti, což korespondovalo i s tvrzeními vlády Německé demokratické republiky.[42] Komise německých historiků, zřízená v roce 2004 městem Drážďany za účelem objasnění počtu obětí na životech, dospěla v říjnu 2008 k předběžnému určení známého počtu ztracených životů v hodnotě okolo 18 000, s tím, že jejich počet nepřekročil 25 000.[43][44]

Odpůrci akce^[kdo?] argumentují, že vojenský přínos náletu nebyl příliš velký^[zdroj?!] a naprosto neospravedlňuje barbarství akce, kterou označují za jeden z nejtěžších spojeneckých válečných zločinů.^[zdroj?] Podle nich se Spojenci prostě rozhodli kobercovým bombardováním zlikvidovat město plné civilních obyvatel, uprchlíků před frontou a nuceně nasazených zahraničních dělníků. Město, které bylo nejen hlavním městem Saska, ale též jeden z vrcholů barokního stavitelství v Evropě. Odpůrci poukazují i na to, že sami západní Spojenci ještě v průběhu války v roce 1939 označovali mnohem méně rozsáhlé bombardování měst ze strany Německa a Sovětského svazu za barbarské válečné zločiny.^[zdroj?] Na architektonické památky sice nebrala ani jedna strana ohledy, ovšem až na jednu německou bombardovací ofenzívu[45] se památky jako takové cílem nestaly.

Britský historik druhé světové války Frederick Taylor však upozorňuje na skutečnost, že zdůrazňováním urbanistického a architektonického dědictví města je odsouván do pozadí význam města pro vojenský průmysl a jeho role uzlu dopravní infrastruktury.[46] Drážďany byly díky velkému komunikačnímu uzlu a 110 továrním budovám s více než 50 000 dělníky regulérním vojenským cílem.[47] Argument o kobercovém bombardování navíc nutně naráží na fakt,^[zdroj?] že akci Bomber Command vedly značkovací stroje – v první vlně stroje No. 5 Group, pro druhou cíle označili slavní Pathfinders. První vlně částečně bránily nízké mraky, druhá vlna již bombardovala přesně na značky. USAAF na tom ale byla hůře. Tu samou noc navíc dalších 368 strojů Bomber Command útočilo na Böhlen.

Faktem je, že i sám jinak nekompromisní Churchill byl akcí otřesen natolik, že v memorandu náčelníkovi leteckého štábu a komisi náčelníků štábů z 28. března zpochybnil přiměřenost zvolených prostředků a označil podobné konání za „pouhý akt teroru a svévolného ničení“ („mere acts of terror and wanton destruction“).[48][49] Po upozornění Sira Archibalda Sinclaira, že to byl nakonec i on sám, kdo 26. ledna 1945 požadoval zničení měst ve východním Německu,[50] své memorandum stáhl a v novém již pečlivěji vážil svá slova. Roli jistě sehrála i rozdílná optika půlky února a konce března 1945.

Pokud jde o vojenské hledisko celé akce, Spojenci nečelili většímu odporu, protože Luftwaffe ho již v této době nebyla schopna. Navíc všechny blízké a dostupné síly Luftwaffe zůstaly po celou dobu náletu nečinné na letištích, neboť měly nedostatek pohonných hmot a dále plnily jiné úkoly. Spojenecké ztráty tak byly minimální.

V satirickém vědeckofantastickém románu Jatka č. 5, aneb, Křížová výprava dětí – povinný tanec se smrtí (1969) zachytil Kurt Vonnegut některé události, které prožíval jako válečný zajatec v Drážďanech během náletu a krátce po něm. Píše o obětech zápalných bomb a popisuje „naprostou zkázu“ a „nepochopitelný masakr“. Němci jej spolu s dalšími válečnými zajatci poslali shromažďovat mrtvé do masových hrobů, „ale těl bylo příliš mnoho na pohřbení. Namísto toho Němci poslali skupiny s plamenomety. Všechny ostatky byly spáleny na popel.“[51]

Do úvodu určeného zvláště pro vydání knihy v roce 1976 napsal:

Pečlivě naplánované a nepředstavitelně drahé drážďanské zvěrstvo bylo tak bezvýznamné, že jen jeden člověk na celé planetě z něj měl prospěch. Ten člověk jsem já. Napsal jsem tuhle knihu, která mi vydělala spousty peněz a přinesla reputaci, tak to je. Tak či onak, za každého mrtvého jsem dostal dva nebo tři dolary. Tak to chodí.[52]

Odkaz na válečného zajatce v Drážďanech Kurta Vonneguta nalezneme v Hellerově románu Zavíráme. Jedna z postav – Lew Rabinowitz, který také byl válečným zajatcem v Drážďanech – několikrát zmiňuje, že tam znal muže jménem Vonnegut, se kterým pracoval.