První neděle postní

Ve Francii je zvyk chození s pochodněmi či zakládání ohňů znám z severovýchodní a centrální části země, především z historických regionů Pikardie, Franche-Comté, Auvergne a Berry. Těmto obyčejům byla připisována moc zajistit úrodnost sadů, zahrad, vinic a polí a jejich ochrana před nemocemi a pohromami. Ve francouzských Ardenách byly tyto zvyky živé ještě na počátku 20. století, kde se také na ochranu před nemocemi a zlovolnou magií upalovaly kočky. V Auvergne byl prováděn obřad Grannas-mias při kterém se od slaměné pochodně granno-mio zapalovaly pochodně a nosily do zahrad, sadů a polí. Podle Jamese Frazera souvisí tento zvyk s galským bohem Grannem.[5]

V Grand Halleux děti týden či dva obcházely hospodářství a žádaly o dřevo. Toho, kdo odmítl, druhý den pronásledovaly a snažily se mu začernit tváře popelem. Na První neděli postní pak byly zažehávány hranice na kopcích a ve městě plane oheň okolo žerdi nazývané makral „čarodějnice“. V Morlanwenzu se pálil slaměný panák a děti a mládež která okolo ohně tančila, zpívala a přeskakovala jej, aby si zajistila dobrou úrodu, šťastné manželství a ochranu před kolikou. V Brabantsku do začátku 19. století ženy a muži v ženských šatech chodili s pochodněmi do polí, tančili a zpívali žertovné písně aby „zahnali člověka nepřítele“. V Pâturages se slavil asi do roku 1840 Escuvion či Scouvion – Den Malého Scouviona kdy se chodilo s pochodněmi po zahradách a sadech. Následující neděle byla nazývána Den Velkého Scouviona.[6]

V jihozápadní části Německa, Lucembursku, Švýcarsku a západním Rakousku se často pálila v tento den „čarodějnice“, „stařena“ či „babička zima“. Zuhelnatělé kousky zbylé z upalování byly umísťovány do polí aby je ochránily před škůdci. Také se chodilo s pochodněmi nebo byla z kopců pouštěna ohnivá kola.[7]

Na vrchovině Eifel v Porýní mládež sbírala po domech proutí a slámu a pak ji na kopci narovnala kolem vysokého buku. ke kterému vodorovně přivázala dřevo do podoby kříže. Tuto „chatrč“ či „zámek“ poté zapálili a s obnaženými hlavami a hořícími pochodněmi obcházeli za hlasitých modliteb. Někdy též byl upalován dřevěný panák. Ze směru dýmu se věštilo, na kterých polích bude bohatá úroda.[8]

Zvyk upalovat figurínu čarodějnice má svou analogii v západoslovanském zvyku vynášení Smrti, konaném zpravidla až Pátou neděli postní a upalování jiných figur na konci masopustu.[9]