Modrotisk

Modrotiskové formy

Jedná se o negativní tisk, kdy se textilie potiskne v místech, která mají zůstat bílá. Potisk se provede rezervou – vykrývací směsí, která ochrání požadovaná místa před kontaktem s barvivem a která se po barvení odstraní vypráním. K tisku se tradičně používají dřevěné formy, do kterých jsou požadované vzory vyřezány nebo vytvořeny pomocí zapuštěných kovových drátů a plechů. Původně se k obarvení indigem, importovaným přírodním barvivem, používala zákazníky donesená domácí lněná plátna, ve druhé polovině 19. století lněná a bavlněná plátna přímo z továren.

Od konce 18. století pronikal modrotisk do lidových krojů, jeho obliba vzrostla hlavně v 19. století. Pro některé oblasti jako např. Horácko nebo Valašsko se stal typickým materiálem. V 19. století byla modrotiskařská dílna snad v každém malém městečku. V druhé polovině 19. století byly ale většiny dílen nahrazeny textilními továrnami, které využívaly přímý tisk. Tradiční modrotiskové dílny, které se věnovaly poměrně složité a časově náročné výrobě modrotisku, nebyly schopny konkurovat a začaly zanikat. Dodnes jsou v provozu v Česku dvě dílny, a to od roku 1816 dílna rodiny Danzingerových[1] v Olešnici na Moravě, a od roku 1906 dílna rodiny Jochových ve Strážnici.

Ministerstvo kultury zařadilo v roce 2014 techniku výroby modrotisku na národní seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky[2]. Dne 28. listopadu 2018 byl modrotisk přidán do seznamu nehmotného světového dědictví UNESCO.[3] Šlo o společnou nominaci Česka, Slovenska, Rakouska, Německa a Maďarska.