Moše Zmoira

Narodil se v Königsbergu v Německém císařství[1] (dnešní Rusko) ruským chasidským imigrantům Leiserovi a Perel Zmoirovým.[2][3] V mládí studoval hebrejštinu a stal se sionistou. Jeho budoucí manželka Ester Horovitzová z Minska byla příbuznou někdejšího izraelského prezidenta Zalmana Šazara.[1]

Jeho studium práv na Heidelberské univerzitě přerušila první světová válka, během níž bojoval v řadách německé císařské armády a byl zraněn během bojů. Po válce pořádal v Berlíně kurzy hebrejštiny a později získal doktorát z práva na univerzitě v Giessenu,[1] kde získal rovněž titul magistra v oboru semitských jazyků.[2]

V roce 1921 podnikl aliju do britské mandátní Palestiny, kde si společně se svým partnerem Pinchasem Rosenem, budoucím izraelským ministrem spravedlnosti, otevřel právní kancelář. Již v té době Zmoira sympatizoval se stranou Mapaj.[4] Ve 20. letech mu bylo britskou mandátní správou nabídnuto působení na Jeruzalémské právnické škole, kde posléze přednášel.[5] Mimo to působil jako právník odborové federace Histadrut. Jeho specializací bylo pracovní právo a stal se jedním z iniciátorů a tvůrců mandátního zákona, na jehož základě byla propuštěnému zaměstnanci vyplacena kompenzace.[1]

Ve 30. letech byl jmenován prezidentem čestného soudu při Světové sionistické organizaci a prezidentem Asociace židovských právníků v Erec Jisra'el (země izraelská). Po vyhlášení izraelské nezávislosti v květnu 1948 byl jmenován předsedou izraelského Nejvyššího soudu.[1] Izraelskou deklaraci nezávislosti nepovažoval za právně závazný dokument.[6]

V roce 1954 opustil z důvodu nemoci post předsedy Nejvyššího soudu, kde jej nahradil Jicchak Olšan.[5] O sedm let později, v roce 1961, zemřel v Jeruzalémě.[2] V roce 1989 byla na jeho počest v Izraeli vydána poštovní známka. Jeho dcera Michal se provdala za soudce Nejvyššího soudu Chajima Kohena.[1]