Milan Ivanka

Od roku 1904 působil jako advokát v Trnavě. V letech 1906-1914 vydával časopis Národní hlásník.[3] Za Slovenskou národní stranu byl zvolen na Uherský sněm.[4] Stalo se tak roku 1907 za volební obvod Pezinok.[5] Byl později zatčen uherskými úřady a ve vězení napsal pod pseudonymem dr. Vacovský spis Slováci a Maďaři.[4] Před rokem 1918 byl členem Muzeální slovenské společnosti.[6]

Za první světové války založil odbojovou skupinu, která podporovala česko-slovenskou spolupráci. Mezi jeho spolupracovníky patřili Vavro Šrobár, Milan Hodža a Emil Stodola. V roce 1918 byl členem Slovenské národní rady. V říjnu 1918 podepsal Martinskou deklaraci.[4]

Počátkem 20. století se angažoval v Slovenské národní straně. Během první republiky patřil k hlavním představitelům této strany, která tehdy kooperovala s celostátní stranou národně demokratickou.[7] Byl zemským předsedou Československé národní demokracie pro Slovensko.[4]

V letech 1918-1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Slovenský klub (slovenští poslanci parlamentu se dosud nedělili podle stranických frakcí).[8] Neúspěšně kandidoval v parlamentních volbách v roce 1920 a to za tehdejší Slovenskou národní a rolnickou stranu.[6] Tu vytvořila SNS a slovenští agrárníci. V roce 1921 se ovšem SNS opětovně osamostatnila.

Znovu se v parlamentu objevil až po parlamentních volbách v roce 1929,[9] nyní za SNS, která kandidovala v koalici s Československou národní demokracií, v jejímž poslaneckém klubu zasedl. Mandátu se vzdal roku 1934, opustil stranu a přidal se k agrárníkům. V poslaneckém křesle ho nahradil Theodor Eisenhamr.[10]

Když v roce 1928 Vojtech Tuka formuloval svou úvahu o vacuum iuris (vypršení československé moci na Slovensku 10 let po vzniku republiky v důsledku údajné tajné klauzule Martinské deklarace), podal Ivanka na Tuku 26. května 1928 trestní oznámení pro velezradu.[11] Patřil ke skupině slovenských politiků, kteří souhlasili s myšlenkou čechoslovakismu, ale nikoliv v maximální podobě etnického splynutí Čechů a Slováků, ale spíše jako konceptu jednotného politického národa československého.[12]

Podle údajů k roku 1930 byl profesí advokátem v Bratislavě.[13] Zastával i vysoké úřednické posty ve státní správě. V letech 1918-1920 byl referentem na ministerstvu pro správu Slovenska. Od roku 1920 zasedal ve vedení Ústředního svazu československých průmyslníků.[14] Byl též generálním inspektorem (dozorcem) evangelické církve na Slovensku.[4]

Jako odpůrce slovenských autonomistů přesídlil na jaře 1939 do Prahy.[4] Angažoval se v odboji, byl zatčen nacistickými úřady a vězněn v Terezíně. Po válce již politicky nevystupoval.[14]