Juraj Slávik

Absolvoval právnická studia v Budapešti a dalších zahraničních univerzitách a začal se angažovat v mládežnickém hnutí.

Před rokem 1918 byl členem Muzeální slovenské společnosti.[3]

Po vzniku samostatného Československa se stal členem vedení agrární strany na Slovensku. Po bolševickém vpádu na Slovensko roku 1919 byl jmenován vládním komisařem pro východní Slovensko a v letech 1922–1928 byl županem v Oravské župě a Košické župě. Stal se poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé.[4] za slovenský klub (slovenští poslanci se dosud nedělili podle stranických frakcí)[5]

Neúspěšně kandidoval v parlamentních volbách v roce 1920 a to za tehdejší Slovenskou národní a rolnickou stranu (SNaRS).[3] Po sloučení SNaRS s českými agrárníky vznikla Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, v níž se dále angažoval.

Zastával i vládní funkce. V druhé vládě Jana Černého byl roku 1926 ministrem zemědělství a ministrem unifikací, v druhé vládě Františka Udržala v období let 1929–1932 ministrem vnitra.

Zastával protikomunistické postoje, což se projevilo např. tvrdými policejními zákroky proti komunistickým demonstracím. Stal se místopředsedou Československé obce sokolské a předsedou Aeroklubu. Počátkem roku 1936 byl krátce předsedou Klubu československých turistů, když na tomto postu vystřídal dr. Emanuela Hrubého.[6] V letech 1936–1939 byl jmenován velvyslancem Československa ve Varšavě. Místo něj se předsedou turistů stal na dalších 10 let dr. Pavel Pávek.

Profiloval se jako stoupenec Československa a po vypuknutí války se zapojil do činnosti exilu. Jako jeden ze tří významných velvyslanců Československa slovenského původu odmítl uznat platnost okupace Čech a Moravy a mimo jiné na jeho postoji československý exil založil teorii právní kontinuity existence ČSR. Jeho švagrem byl Ľudovít Ruhman (uváděn i jako Ľudovít Rumann) – ředitel Slovenského domu v Praze, který během války působil jako spojka mezi exilem, odbojem i oficiálními místy Slovenského státu.[7]

V letech druhé světové války žil Slávik v exilu. Byl členem jak pařížského Národního výboru, po pádu Paříže členem obou exilových vlád v Londýně.

Po skončení války v letech 1945–1948 byl jmenován československým vyslancem v USA (Washington). Po únorových událostech roku 1948 se rozhodl v zahraničí zůstat. Byl spoluzakladatelem exilové Rady svobodného Československa.[8].O svém životě napsal knižně vydané vzpomínky v roce 1955 (Moja pamäť – živá kniha) a byl také autorem několika politologických prací.

Jeho synem byl poválečný politik Dušan Slávik (1922–1992), který byl po roce 1948 politicky pronásledovaný a vězněný.[9]