Michail Petrovič Pogodin

Michail Pogodin[3] se narodil 11. listopadu 1800 v Moskvě[2]. Jeho otec Petr Pogodin byl nevolník, později ho však propustili a pracoval zejména jako úředník různých institucí či jako správce statku. Roku 1806^[zdroj?!] byl nucen Pogodin společně s jeho rodinou opustit Moskvu kvůli invazi Francouzů^[zdroj?!]. Rodina přišla o všechen majetek, ale rodiče Michaila se vždy starali o to, aby mohl dokončit studium na gymnáziu a poté mohl studovat na filosofické fakultě Moskevské univerzity. Michail byl vždy vzorný student, což mu zajistilo jasnou budoucnost.[3]

Zejména v letech 1820–1830 měl velmi blízko ke spolku Archivní jinoši (rus. архивные юноши), což byli mladí zaměstnanci Moskevského archivu Kolegii zahraničních věcí (rus. Московский архив Коллегии иностранных дел).

Michail dokončil studium na univerzitě v roce 1821, kde dokonce za výborné výsledky získal zlatou medaili. Díky tomuto byl na Moskevské univerzitě žádaným a do roku 1824 zde vyučoval geografii. Roku 1833 byl zvolen profesorem všeobecné historie a v roce 1836 začal působit na katedře ruské historie.

Od 20. let 19. století začal Pogodin sbírat starožitnosti. Sestavil tzv. sbírku starožitností (rus. Древлехранилище), kde postupně nashromáždil rukopisy, ikony, kříže, šití, tisk, mince a medaile, zbraně, autogramy ruských i zahraničních státních, církevních a kulturních osobností. Tato sbírka je jednou z největších soukromých sbírek v Rusku a stala se tak atrakcí Moskvy. Roku 1852, na přání Mikuláše I., byla sbírka odkoupena státem. Rukopisy, autogramy, obrázky z lýka a rytiny byly přeneseny do Imperiální Veřejné knihovny v Petrohradě, kolekce archeologických rarit, mincí, medailí a pečetí do Ermitáže a církevní starožitnosti doplnily patriarchální sbírku v Kremlu.[4]

Jako profesor Moskevské univerzity značně ovlivnil mravní hodnoty a vzdělání svých posluchačů. Podle jeho studentů je naučil milovat vědu, vážit si Ruska a všech obětí, jež se pro tuto zemi obětovaly.[3]

Roku 1844 ale Pogodin odmítal nadále vyučovat na univerzitě. Důvodem byla prý jeho práce v Akademii, nicméně to byla jen výmluva. Pravým důvodem ukončení profese učitele byla jeho žena, která začátkem listopadu 1844 zemřela. Prožili spolu 11 let ve šťastném manželství, ze kterého vzešly 4 děti. Manželčinu smrt nesl jen velmi těžce. Zakrátko od její smrti si Pogodin zlomil nohu, a navíc trpěl i žaludečně-střevními problémy – kvůli těmto problémům se celý další rok (1845) nemohl ničemu věnovat.[2]

V posledních letech života přerušil téměř veškerou jeho činnost, zaměřil se na nové vydání vlastních děl.

Michail Pogodin zemřel 20. prosince 1875. V den pohřbu, na jeho počest, se na Moskevské univerzitě nevyučovalo.[3]

Pogodin jezdil velmi často do Prahy (1835), kde také získal titul doktora na Univerzitě Karlově. Hlavním důvodem byla činnost Slavjanofilů – zajímal se nejen o literaturu, ale i o politiku. Jeho blízkým přítelem byl P. J. Šafařík.[1] Po jeho smrti, a také po ukončení činnosti Slavjanofilů, se Pogodin začal setkávat s českým historikem Františkem Palackým, se kterým se navštěvovali a byli v kontaktu skrze korespondenci. Několikrát také navštívil Mariánské Lázně[2] – ty se pro něj staly místem shledání se svými příteli. Scházel se zde nejen s Šafaříkem, ale několikrát sem přijel i N. V. Gogol či český spisovatel Václav Hanka. Během pobytu v Mariánských Lázních (1842) se Pogodin učil česky. Čeština mu problém nedělala. To nasvědčuje i fakt, že o několik let později byl vydán úplný ruský překlad díla Slovenské starožitnosti (1848) P. J. Šafaříka, který přeložil, mimo jiné, právě Pogodin.[2]

Na jeho tvorbu měl velký vliv N. M. Karamzin[1]. Pogodin viděl úlohu historika, jak opsal v jeho Aforismech, jednak v přesném objasnění, proč a z jakých důvodů nastala určitá změna, ale i na poukázání faktu, že celý národ je součástí formace lidstva. Historie se podle něj rozvíjela postupně. V Aforismech také rozdělil historiky na idealisty a empiriky, historiky-filosofy a historiky-básníky.[3]

V jeho další tezi o „dvou Evropách“ vydělil dvě hlavní poloviny, a to Západní a Východní, přičemž Rusko přiřazuje ne k Východu, ale k Asii. Historii Pogodin vnímal jako rozmanitost sociálně-politických a intelektuálních událostí, národů, osobností a epoch.[6]

„Lidstvo je,

Tudíž nemůže nebýt, Tedy musí být, Proto v sobě ukrývá podmínky svého bytí, Proto existují zákony jeho počínání, potřeba incidentu, pravé ruky, řemesla a Boha v Historii.“[7]

První vydání časopisu Moskvitjanin

Ruskou historii vnímal jako unikátní – bylo v ní plno úžasných jevů a kouzel. „Vede nás Boží prst, jak tomu bylo dříve s Židy, k nějakému vysokému cíli.“[8]

V jeho článku „Za Rusko“ (r. 1845) psal otevřeně o tom, že měl Petr Veliký zamezit národnímu rozvoji a dát mu na chvíli jiný směr. Po třech letech od zveřejnění jeho článku se ruská situace prudce změnila.[9]

Pogodin byl jedním z ideologů panslavismu[1]. Vydával také své vlastní časopisy: Moskovskij vestnik (rus. Московский вестник), Moskvitjanin (rus. Москвитянин) a noviny Ruskij (rus. Русский).[10]

Jeho nejvýznamnější práce a články se nachází ve sbornících: Historicko-kritické úryvky («Историко-критические отрывки») a Studie, poznámky a přednášky o ruské historii («Исследования, замечания и лекции о русской истории»).[3]