Menhartice (Křimov)

Menhartice (německy Märzdorf) jsou samota, část obce Křimov v okrese Chomutov. Nachází se asi 2,5 km na sever od Křimova. V roce 2011 zde trvale nežil žádný obyvatel.[2]

Menhartice
Rybník na okraji zaniklé vsi
Lokalita
Charaktersamota
ObecKřimov
OkresChomutov
KrajÚstecký kraj
Historická zeměČechy
Zeměpisné souřadnice50°30′27″ s. š., 13°17′33″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel0 (2011)[1]
Katastrální územíMenhartice u Křimova (5,05 km²)
Nadmořská výška725 m n. m.
PSČ430 01
Počet domů0 (2011)[1]
Menhartice
Další údaje
Kód části obce76252
Kód k. ú.676250
Zaniklé obce.cz52
Geodata (OSM)OSM, WMF
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Název

Původní název vesnice Meinhardesdorf byl odvozen z osobního jména Meinhart nebo Meginhart. První část názvu magen (síla, moc, množství) pochází ze střední horní němčiny. Mezi první písemnou zmínkou a dalšími zprávami o vesnici je téměř tři sta let dlouhá mezera, během které se jméno změnilo na Martinsdorf (Martinova ves). V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Meinhardesdorf (1281), Martinsdorff (1571), Merczdorff (1606) nebo Merczdorf a Märzdorf (1787 a 1846).[3]

Historie

První písemná zmínka o Menharticích pochází z roku 1281, kdy je Chotěbor z Račic odkázal řádu německých rytířů z chomutovské komendy.[4] Je pravděpodobné, že až do zrušení poddanství v roce 1848 vesnice patřila k chomutovskému panství a v jejím čele stál rychtář, jehož úřad byl zrušen roku 1849. Další zmínka je až z roku 1571, kdy chomutovské panství koupil Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic a krátce nato nařídil, že Menhartice musí nakupovat pivo od chomutovských měšťanů. Když se Chomutov vykoupil z poddanství, převzal i bývalé panství Jiřího Popela z Lobkovic. Ve smlouvě byly Menhartice se šestnácti poddanými oceněny na 672 a půl kopy grošů.[5]

Vzhledem k odlehlé poloze skryté v údolí mimo hlavní cesty se Menharticím vyhnuly časté průchody vojsk během třicetileté války. V roce 1657 v nich žilo čtrnáct rodin a potomci některých z nich ve vsi zůstávali až do roku 1945.[6] Přes vysokou nadmořskou výšku přesahující 700 metrů patřilo zemědělství k hlavním způsobům obživy. Pěstovaly se zejména brambory, tuřín, zelí a v malém množství také oves a žito. Mezi zdroje příjmů patřila sklizeň sena. V devatenáctém století se rozšířil chov skotu, při němž se sedláci zaměřovali na pincgavské plemeno. Mléčné výrobky potom prodávali v Chomutově nebo do Saska. V menší míře, pro vlastní potřebu, se chovala také prasata. Příjmy lidé doplňovali prací v lese. Přestože k většině usedlostí malý les patřil, lidé většinou pracovali v chomutovských lesích. Pokles poptávky po dřevu ve druhé polovině devatenáctého století vedl k rozšíření pěstování lnu.[7] Len se zpočátku zpracovával podomácku, ale roku 1894 bylo v Křimově založeno společenstvo pro pěstování lnu, které u Křimova vybudovalo textilní továrnu.[8]

Od poloviny osmnáctého století mívaly Menhartice vlastní školu. Bývala v domě čp. 6, ale v roce 1828 byla postavena nová školní budova. Po většinu doby měla jen jednu třídu, ale na počátku dvacátého století byla rozšířena na dvojtřídku. Starší děti navštěvovaly měšťanskou školu v Hoře Svatého Šebestiána.[8]

V první polovině devatenáctého století vesnice patřila k chomutovskému statku spravovanému z Krásné Lípy. Roku 1822 se poddaní z Menhartic a okolních vesnic složili na nákup dvou hasičských stříkaček, z nichž jedna měla sloužit Nové Vsi a druhá ostatním vesnicím.[9] Novou stříkačku zakoupila obec Menhartice v roce 1852 a v roce 1875 pořídila moderní sací stříkačku.[10] Ta sloužila až do roku 1925, kdy ji nahradila výkonná stříkačka firmy Flader z Černého Potoka.[11] Sbor dobrovolných hasičů byl ve vsi založen až roku 1900.[12] Menhartičtí hasiči v letech 1842–1915 hasili osm požárů. Nejčastěji hořely obytné domy, ale požáry postihly také hospodářská stavení nebo les.[13]

Ve druhé polovině devatenáctého století docházelo v životě vesnice k velkým změnám. Starou dřevěnou zástavbu nahradily zděné stavby. Na návsi byla roku 1850 postavena kaple svatého Floriána. V roce 1875 byl zahájen provoz na železniční trati Křimov–Reitzenhain, na které měly Menhartice svou zastávku. Dopravní spojení přesto zůstávalo špatné a horské produkty přestávaly konkurovat levnějšímu zboží ze vzdálenějších oblastí. To vedlo k dlouhodobému pomalému poklesu počtu obyvatel.[8]

V roce 1880 obyvatelé vesnice vlastním nákladem postavili obelisk na počet padesátých narozenin císaře Františka Josefa I. Během první světové války bojovali v jednotkách 92. pěšího a 8. zeměbraneckého rakousko-uherského pluku. Velká hospodářská krize vedla k dalšímu úbytku obyvatel a po druhé světové válce došlo k vysídlení Němců. Tím se vesnice téměř vylidnila. V roce 1947 ve vsi žilo jen sedmnáct lidí a dosídlení novými přistěhovalci se nepodařilo. Jedním z důvodů byla přetrvávající špatná dopravní dostupnost umocněná postupným omezováním a posléze úplným ukončením provozu železniční trati. Po rozhodnutí o výstavbě vodní nádrže Křimov se Menhartice ocitly v jejím ochranném pásmu. Zbývající obyvatelé se proto museli odstěhovat a vesnice zanikla.[14]

Přírodní poměry

Menhartice stávaly v katastrálním území Menharice u Křimova o rozloze 5,05 km²[15] v Ústeckém kraji asi 2,5 kilometru severoseverozápadně od Křimova a deset kilometrů severozápadně od Chomutova.[16] Původní vesnice mívala půdorys okrouhlice, ale toto uspořádání později narušila ulice, která vedla z centra směrem k rybníku.[6]

Geologické podloží je tvořené především prekambrickými dvojslídnými a biotitickými rulami, ale nejsevernější část katastrálního území na svazích Bezručova údolí tvoří Intruzivní horniny předvariského a neznámého stáří, konkrétně různé druhy metagranitů, metagranodioritů a ortorul. V geomorfologickém členění Česka oblast leží v geomorfologickém celku Krušné hory, podcelku Loučenská hornatina a okrsku Přísečnická hornatina,[17] pro kterou jsou charakteristické zbytky zarovnaných povrchů na vyzdvižené kře.[18] Nejvyšším bodem území je vrchol Menhartického vrchu (849 metrů) a dalším významným vrcholem je Chlum (762 metrů) při jižní hranici. Samotná vesnice stávala nad Menhartickým potokem na jižním úbočí Menhartického vrchu ve výšce okolo 725 metrů. Z půd převažují podzoly, ale v místě, kde stávala vesnice, a v údolí mezi Menhartickým vrchem a Chlumem se vyskytují také kambizemě.[17] Západní svahy Bezručova údolí při východní hranici katastrálního území patří ke stejnojmenné přírodní památce a celé území je součástí přírodního parku Bezručovo údolí.[16]

Obyvatelstvo

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 166 obyvatel (z toho 86 mužů), z nichž bylo pět Čechoslováků a 161 Němců. Všichni patřili k římskokatolické církvi.[19] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 168 obyvatel německé národnosti. Jeden byl bez vyznání, jeden byl členem jiných církví a ostatní se hlásili k římskokatolické církvi.[20]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[2][21]
18691880189019001910192119301950196119701980199120012011
Obyvatelé 22422622421419516616812------
Domy 3640413936383834---2--

Obecní správa a politika

Podle údajů ze sčítání lidu byly Menhartice v období 1869–1930 obcí v okrese Chomutov a roku 1950 patřily jako část obce ke Křimovu.[22]

Při volbách do obecních zastupitelstev konaných 22. května 1938 v Menharticích žilo 102 voličů. Volby však neproběhly, protože kandidátní listinu podala pouze Sudetoněmecká strana, která se tak automaticky stala vítězem voleb.[23]

Odkazy

Reference

  1. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 292.
  3. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek III. M–Ř. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1951. 632 s. Heslo Menhartice, s. 50.
  4. RŮŽEK, Vlastimil. Menhartice. Památky, příroda, život. 1990, roč. 22, čís. 1, s. 1. Dále jen Růžek (1990).
  5. Růžek (1990), s. 2.
  6. Růžek (1990), s. 3.
  7. Růžek (1990), s. 4.
  8. Růžek (1990), s. 6.
  9. VAŠEK, Vladimír, 2014. Příspěvek k historii krušnohorského obecního hasičstva. Příklad Menhartic. Památky, příroda, život. Roč. 46, čís. 4, s. 4. ISSN 0231-5076.
  10. Vašek 2014, s. 7.
  11. Vašek 2014, s. 8.
  12. Vašek 2014, s. 10.
  13. Vašek 2014, s. 11–12.
  14. Růžek (1990), s. 7.
  15. Katastrální území Menhartice u Křimova [online]. Územně identifikační registr ČR [cit. 2016-12-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-12-27.
  16. Seznam.cz. Turistická mapa [online]. Mapy.cz [cit. 2016-12-26]. Dostupné online.
  17. CENIA. Katastrální mapy, geomorfologická, půdní a geologická mapa ČR [online]. Praha: Národní geoportál INSPIRE [cit. 2016-12-26]. Dostupné online.
  18. Zeměpisný lexikon ČR. Hory a nížiny. Příprava vydání Jaromír Demek, Peter Mackovčin. 2. vyd. Brno: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2006. 582 s. ISBN 80-86064-99-9. Heslo Přísečnická hornatina, s. 366–377.
  19. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Čechy. 2. vyd. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 208.
  20. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Země česká. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 98.
  21. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 378, 379.
  22. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2019-07-13]. S. 327. Dostupné online.
  23. RŮŽEK, Vlastislav. „Přijde den“ (Es Kommt der Tag…). Památky, příroda, život. 1994, roč. 26, čís. 1, s. 10, 15. ISSN 0231-5076.

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.