Marie Laudová

Marie Hořicová

Jejími rodiči byli Václav Lauda, oficiál při c. k. berním úřadu v Mladé Boleslavi a Marie, dcera Františka Čekanského. Její matka brzy ovdověla a vedla pak sama malý obchod s výrobou mýdla a toaletních potřeb. Po přestěhování do Prahy se matka podruhé provdala. Do rodiny tak přibyla Marii nevlastní sestra Anna. Dívky se učily šít šaty a klobouky. Již v obecné škole budila Marie pozornost učitelů živou deklamací, jasnou výslovností a příjemně zvučným hlasem.[2]

Jako sedmnáctiletá se 14. května 1885 provdala za šestadvacetiletého záložního nadporučíka a novináře Ignáta Hořicu,[3] ovládajícího osm jazyků[4], zakladatele plzeňského časopisu Český západ, autora jedenácti knih, pozdějšího říšského a zemského poslance. Marie byla po sňatku v domácnosti a šila šaty a klobouky. Rok po svatbě se jim narodila dcera Marie. Jediným vnukem Marie Laudové byl filmový režisér, držitel Oscara za snímek Obchod na korze, Elmar Klos.

Divadelní činnost začala v karlínském ochotnickém spolku Pokrok jako patnáctiletá. Po přestěhování s manželem ze Slaného do Plzně vystupovala zde s místními ochotníky. V roce 1889 po přestěhování do Prahy studovala u Josefa Šmahy a působila krátce ve Švandově divadle na pražském Smíchově. Do Národního divadla byla angažována v roce 1890 a působila zde až do roku 1915, kdy byla nucena po úraze zanechat aktivní činnosti.

Spolupracovala často s mimopražskými scénami (Plzeň, Brno, Olomouc) a s ochotníky. Vystupovala rovněž v zahraničí (Lvov 1897, Záhřeb 1899, Bělehrad 1901, Petrohrad 1903).[5]

V letech 1916 až 1931 byla profesorkou pražské Státní konzervatoře hudby, kde vyučovala deklamaci a mimiku na operním oddělení (1916–1919) a po založení dramatického oddělení přešla tam v roce 1919 jako první profesorka a vyučovala zde deklamaci a studium rolí[6]. V roce 1925 založila fond na podporu chudých studentů, v roce 1927 zpracovala pro ministerstvo školství návrh na reformu studia herectví.

K jejím žákům patřili např. Otomar Korbelář, Jiřina Štěpničková, Aloisie Voznicová a další.

Po svatbě ve Slaném a po přestěhování do Plzně pomáhala manželovi s novinářskou prací – prováděla korektury, psala lokálky a později i větší články (oblastní noviny ve Slaném a v Plzni). V době manželova vojenského cvičení redigovala noviny za něj. Také mu pomáhala s překlady z francouzštiny a němčiny a sama psala odborné texty i beletrii pod pseudonymem Štika.[7]

K novinařině se vrátila i po odchodu z Národního divadla. Publikovala v novinách a časopisech Zlatá Praha, Národní listy, Národní politika a Lumír,[8] je autorkou publikací z oboru společenské a umělecké výchovy, autorkou publikace Společenský rádce.

V závěru života utrpěla opakovaně těžký úraz kyčle. Zemřela v Praze 20. října 1931 a je pochována na pražském Vyšehradském hřbitově.

• 1890 William Shakespeare: Sen noci svatojánské, Hermie, Národní divadlo, režie František Kolár
• 1895 William Shakespeare: Julius Caesar, Portia, Národní divadlo, režie František Kolár
• 1901 William Shakespeare: Romeo a Julie, Hraběnka Capuletová, Národní divadlo, režie Jaroslav Kvapil
• 1910 Gabriela Zapolska: Morálka paní Dulské, Paní Juliasiewiczová, Národní divadlo, režie Jaroslav Kvapil
• 1915 William Shakespeare: Hamlet, Gertruda, Národní divadlo, režie Jaroslav Kvapil
• 1916 A. P. Čechov: Medvěd, Jelena Ivanova Popova, Národní divadlo, režie Alois Sedláček

• 1925 Okovy, role: statkářka Vítězová, režie Václav Kubásek

• Společenská výchova směřující k vypěstění ušlechtilých karakterů, vybroušení způsobů a ke zpříjemnění života: příručka pro samouky i odborné učitele – napsala Marie Laudová. Praha: Československé podniky tiskařské a vydavatelské, 1920