Marie Kudeříková

Marie Kudeříková se narodila 24. března roku 1921 v zemědělské rodině ve Vnorovech na Slovácku jako nejstarší dcera domkáře, bývalého ruského legionáře Josefa Kudeříka a Františky Kudeříkové rozené Kubíkové, která byla velmi sečtělá a výtvarně nadaná. Marie měla sestru Alžbětu a nejmladšího sourozence Josefa. Domácnost sdílela ještě se svými prarodiči a tetou. V třicátých letech získal otec jako bývalý legionář zaměstnání u Československých státních drah. Stal se železničním zřízencem ve stanici Vrbovce na moravsko-slovenském pomezí. Marie Kudeříková jezdila do české školy ve Velké nad Veličkou a po vychození obecní školy začala dojíždět na gymnázium ve Strážnici. Po Mnichovských událostech Za Druhé Česko-Slovenské republiky v roce 1938 museli opustit Vrbovce a vrátit se do Vnorov. Josef Kudeřík převáděl ilegálně lidi přes zavedenou česko-slovenskou hranici. Kudeříkovi začali opět ve Vnorovech hospodařit a jejich dcery jezdily na strážnické gymnázium.

Marie se ve Strážnici sblížila se svým spolužákem Juliusem Kramaričem. Julius přestoupil na gymnázium ze Slovenska, ale narodil se také jako Marie ve Vnorovech. Julius se hlásil ke komunistickým a socialistickým ideálům a získal pro ně i Marii. V roce 1940 oba maturovali. Na české vysoké školy nemohli, protože je Němci v září roku 1939 zavřeli, tak Marie začala dojíždět na jazykovou školu do Brna. Bydlela nejprve ve Veverské Bítýšce, kam se přestěhovala jazyková škola z Brna. Zapojila se do odboje ve Svazu mladých, který byl napojen na podzemní I. ilegální Ústřední výbor Komunistické strany. Po přestěhování do Brna začala pro své schopnosti působit ve vedení Svazu. Podílela se na tisku a distribuci ilegálních letáků, převodu členů odboje a organizovala sabotážní akce.

V té době bydlela v ulici Kamenná 21 v Brně. Dne 5. prosince 1941 ji zatklo gestapo. Při dlouhých a těžkých výsleších na vyšetřovnách gestapa v Brně i v Praze Kudeříková téměř nepromluvila a nikoho neprozradila. Ve vyšetřovacích protokolech gestapa měla napsáno osvědčení největšího hrdinství „hartnäckiges schweigen“ - tvrdošíjné mlčení.[2] Až 16. listopadu 1942 proběhl "soud" ve věznici města Breslau (pozdější polské Vratislavi), které bylo tehdy původní součástí "Třetí říše". Soudu se tehdy zúčastnili oba rodiče. Marie Kudeříková byla odsouzena k trestu smrti stětím sekyrou. Po rozsudku byla čtyři měsíce v cele smrti. Zde napsala celkem 32 dopisů, které pomohla vynést její kamarádka a jedna dozorkyně. Poprava se konala v pátek 26. března v roce 1943 v 18.42 hodin, dva dny po jejích 22. narozeninách.

Znění dopisu, který napsala Marie Kudeříková těsně před popravou 26. 3. 1943:

Drazí moji rodiče, moje milovaná matičko, tatíčku!

Moje sestro jediná a maličký bratře! Nejdražší staruško a tetičko! Moji přátelé, milí, drazí, známí! Má rodino! Vy všichni, drazí v tom, co je mému srdci nejmilejší!

Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky.

Dnes... vydechnu naposled. A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit! Měla jsem vždy odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí. Chtěla bych na sebe vzít celý Váš zármutek, bolest. Cítím sílu nést ji za Vás, touhu odnést ji s sebou... Znáte mě, vždyť jsem a zůstávám Vaší dcerou, Vaší krví. Zbořili jsme zeď, která se mezi nás postavila, a stojíme tváří v tvář, ruku v ruce, srdce v srdci...

Pan farář se přišel ještě podívat. Miluji, odcházím s vírou, pevnou vírou

Vaše milující dcera Marie Kudeříková

... Vlasy jsem sama vázala. Poslala jsem po nich vzkaz a políbení. Budou přibaleny k mým věcem, o které požádejte.