Henri Poincaré

Jules Henri Poincaré [ʒyl ɑ̃ʁi pwɛ̃kaʁe]IPA (29. dubna 1854 Nancy17. července 1912 Paříž) byl francouzský matematik, fyzik, astronom a filosof, zakladatel konvencionalismu a člen Francouzské akademie (Académie française).

Henri Poincaré
Henri Poincaré (1854–1912)
Rodné jménoJules Henri Poincaré
Narození29. dubna 1854
Nancy, Francie
Úmrtí17. července 1912 (ve věku 58 let)
Paříž, Francie
Příčina úmrtíembolie
Místo pohřbeníMontparnasse (48°50′13″ s. š., 2°19′32″ v. d.)
BydlištěFrancie
Alma materÉcole polytechnique (od 1873)
Mines ParisTech (od 1875)
Lyceum Henriho Poincaré
Přírodovědecká fakulta v Paříži
Pařížská univerzita
Povolánímatematik, filozof, astronom, fyzik, inženýr, filozof věd, topolog, vysokoškolský učitel, badatel a spisovatel
ZaměstnavateléPařížská univerzita
École polytechnique
OceněníPonceletova cena (1885)
Zlatá medaile Královské astronomické společnosti (1900)
Sylvesterova medaile (1901)
Matteucciho medaile (1905)
Řád polární hvězdy (1905)
 více na Wikidatech
Nábož. vyznáníateismus
ChoťJeanne-Louise Poulain d'Annecy
DětiJeanne Poincaré
Léon Poincaré
RodičeÉmile-Léon Poincaré
PříbuzníAline Boutroux (sourozenec)
Nicolas Poincaré (pravnuk)
Raymond Poincaré (syn otcova bratra)
Lucien Poincaré (syn otcova bratra)
Funkceprezident (Francouzská matematická společnost; 1886)
prezident (Francouzská matematická společnost; 1900)
24. křeslo Francouzské akademie
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Henri Poincaré se narodil do vlivné rodiny. Jeho otec byl profesorem lékařství na univerzitě v Nancy (Université de Nancy). Velmi významným členem rodiny byl jeho bratranec Raymond Poincaré, který se stal v roce 1913 francouzským prezidentem a zůstal jím po celou dobu první světové války až do roku 1920. Raymond Poincaré se stal také členem Francouzské akademie.

Milovaná mladší sestra Henriho, Aline, se provdala za filozofa Émila Boutroux.

Henri byl vychován jako katolík, avšak v pozdějších letech se zřekl křesťanské víry a stal se ateistou.[1] Dal to zřetelně najevo ve svém pojednání Dernières Pensées (Poslední myšlenky), které bylo publikováno 1. ledna 1913, tedy po jeho smrti.[2]

Henri Poincaré v mládí

Vědecká dráha

Roku 1905 dospěl současně s Einsteinem k základním principům speciální teorie relativity. Poincaré je významným představitelem kritiky vědy jako sebeuvědomění postupů vědy: zajímala ho především otázka původu základních vědeckých přesvědčení. Pohledem dnešních matematiků se Poincaré řadí mezi největší matematiky všech dob. Vytvořil důležité odvětví matematiky známé jako algebraická topologie. Díky značné šířce vědomostí v matematických oborech, mechanice vesmírných těles, fyzice a psychologii, je Poincaré nazýván posledním velkým univerzalistou vědy. Těžko říci zda to bylo výhodou, ale Poincaré raději vyvozoval výsledky přímo ze základních principů, spíše než by navazoval na dřívější práce jiných vědců nebo dokonce na své vlastní.

Pamětní deska na rodném domě Henriho Poincaré v Nancy

Poincarého výzkumné zájmy zahrnovaly mnoho oborů matematiky, fyziky a filozofie vědy. Byl také jedinou osobou všech dob, která byla zvolena do všech pěti sekcí Francouzské akademie věd: geometrie, mechaniky, fyziky, geografie a navigace. V roce 1906 byl navíc prezidentem celé Akademie. Široký obzor jeho znalostí a jeho schopnost vidět souvislosti mezi zdánlivě velice vzdálenými oblastmi mu umožňovaly nahlížet na problémy z mnoha různých a často nových úhlů. Jeho práce ve fyzice obsahují závažné příspěvky k optice, elektřině, telegrafii, elasticitě, kosmologii, mechanice tekutin, kvantové teorii a speciální teorii relativity.

Poincaré dosáhl později během své kariéry dalších výsledků o komplexních číslech a je považován za zakladatele nesmírně důležitého oboru analytických funkcí několika komplexních proměnných. V různých obdobích svého života také využíval svůj talent ke studiu teorie čísel a geometrie.

Poincarého práce v matematickém oboru zvaném topologie. Právě v ní se zrodil pátý z problémů milénia, Poincarého domněnka. Ačkoli počátky topologie sahají až ke Gaussovi a dalším matematikům poloviny devatenáctého století, skutečně závažnou disciplínou se stala až v roce 1895, kdy Poincaré publikoval rozsáhlou studii Analysis Situs, k níž v letech 1899 až 1904 připsal pět vysvětlujících dodatků (včetně Poincarého domněnky). V této jediné publikaci zavedl Poincaré prakticky všechny koncepty a klíčové metody, které se pak staly hnací silou oboru po následujících padesát let.

V rámci topologie matematika studuje velice obecné vlastnosti povrchů a podobných matematických objektů. Jedním z největších Poincarého objevů bylo to, že nalezl způsob, jak využít algebraických technik k usnadnění tohoto studia.

Velká část výzkumu v topologii se soustředí na troj- a nebo vícerozměrné objekty, a Poincarého chyba spočívala v předpokladu, že jistý naprosto zřejmý poznatek o dvojrozměrných objektech platí též pro objekty mající tři a více rozměrů.

Prosazoval ideu toho, že zákony vědy jsou dohody (konvence), které mají sloužit k co nejvhodnějšímu a užitečnému popisování příslušných jevů, a že fakta jsou hranice těchto konvencí.

Díla

  • O dynamice elektronu1905 (vydáno 1906)
  • Dernières Pensées (Poslední myšlenky) – 1913
  • Číslo - prostor - čas. Výbor prací o filosofii vědy. – česky, 2010

Reference

  1. Joseph McCabe (1945). A Biographical Dictionary of Ancient, Medieval, and Modern Freethinkers. (Biografický slovník antických, středověkých a moderních volnomyšlenkářů) . Haldeman-Julius Publications. Staženo jako PDF 10. dubna 2012. „In his last words (published as Last Thoughts, 1913) he entirely rejects Christianity and believes in God only in the sense that he is the moral ideal. In effect he was an atheist.“
  2. Henri Poincaré, Dernières Pensées (Poslední myšlenky), 1. ledna 1913 Archivováno 12. 4. 2012 na Wayback Machine. Staženo 10. dubna 2012. Na straně 138 zde Poincaré napsal: „Les dogmes des religions révélées ne sont pas les seuls à craindre. L'empreinte que le catholicisme a imprimée sur l'âme occidentale a été si profonde que bien des esprits à peine affranchis ont eu la nostalgie de la servitude et se sont efforcés de reconstituer des Eglises; c'est ainsi que certaines écoles positivistes ne sont qu'un catholicisme sans Dieu. Auguste Comte lui-même rêvait de discipliner les âmes et certains de ses disciples, exagérant la pensée du maître, deviendraient bien vite des ennemis de la science s'ils étaient les plus forts.“

Externí odkazy

24. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
Sully Prudhomme
19081912
Henri Poincaré
Nástupce:
Alfred Capus
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.