Cato starší
Marcus Porcius Cato (234–149 př. n. l.), známý také jako Cato starší, případně Cato Censorius, byl přední římský senátor, řečník a spisovatel.
Marcus Porcius Cato | |
---|---|
Socha římského patricije pocházející z 1. století př. n. l., dříve považovaná za portrét Catona staršího | |
Narození | 234 př. n. l. Tusculum |
Úmrtí | 149 př. n. l. Řím |
Povolání | politik, voják, rétor, spisovatel, historik |
Politická strana | Optimáti |
Nábož. vyznání | náboženství ve starověkém Římě |
Choť | Licinia Salonia |
Děti | Marcus Porcius Cato Licinianus Marcus Porcius Cato Salonianus |
Rod | Porcii Catones |
Příbuzní | Cato mladší (pravnuk) |
Funkce | římský konzul (195 př. n. l.) římský senátor quaestor praetor římský cenzor |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Pocházel z poměrně skromného, plebejského rodu z města Tusculum. Jako voják se vyznamenal za druhé punské války. V jejím závěru zahájil svoji výjimečně úspěšnou politickou kariéru, v níž ho podporoval urozený Lucius Valerius Flaccus. Společně s ním zastával v roce 195 př. n. l. konzulát a v roce 184 př. n. l. cenzuru. Ve funkci konzula vedl vítězné tažení proti odbojným kmenům v Hispánii, za což se mu v Římě dostalo triumfu. V roce 191 př. n. l. se podílel na vítězství nad seleukovským králem Antiochem III. v bitvě u Thermopyl. Své silně konzervativní názory prosazoval v úřadu cenzora, kdy bojoval zejména proti přepychu a rozmařilosti vyšších římských vrstev. Jako přísný obhájce starobylých mravů se stavěl proti vzrůstajícímu vlivu řecké kultury. V politice se opakovaně střetával s Hannibalovým přemožitelem Scipionem Africanem a přivodil jeho pád. Navzdory nepřátelství části nobility se Cato postupem let domohl pozice jednoho z nejváženějších členů římského senátu. V pokročilém věku navštívil Kartágo a znepokojen obnovenou prosperitou bývalého nepřítele soustavně vyzýval k jeho zničení (Carthago delenda est). Zemřel nedlouho po vypuknutí třetí punské války.
Cato dosáhl značného věhlasu svou výmluvností. Zasloužil se rovněž o rozvoj latinské prózy a je považován za jejího zakladatele. Jeho dílo Počátky (Origines) představuje první latinsky psané dějiny Říma. V úplnosti se ale dochoval pouze jeho spis O zemědělství (De agri cultura).
Život
Původ, mládí a vojenská služba
Cato se narodil v roce 234 př. n. l. v latinském městě Tusculum, přičemž náležel k plebejskému rodu Porciů.[1] Jeho rodina nepatřila k římské aristokracii a nebyla ani nijak zámožná.[2] Svého otce Marka popsal Cato jako poctivého a statečného muže.[3] Vyzdvihoval také odvahu svého praděda, který v boji přišel o pět válečných koní a obdržel za to náhradu ze státní pokladny.[3] Někteří historikové z toho dovozují, že jeho praděd mohl být členem jezdeckého stavu.[4] Jedince postrádající urozený původ nazývali Římané novými lidmi (homines novi).[5] Sám Cato připouštěl, že nikdo z jeho předků nezastával žádný z úřadů, připomínal ale jejich četné zásluhy.[6]
Mládí strávil na otcovských statcích v sabinském kraji.[7] Plútarchos uvádí, že nedaleko se nalézal dům obývaný kdysi Maniem Curiem Dentatem, někdejším trojnásobným konzulem lhostejným k majetku.[8] Cato tam často chodíval a podle Dentatova vzoru se snažil žít prostý a skromný život.[9] V mládí neoplýval bohatstvím a nevýbal se ani tvrdé práci na svých polích.[10] Později rozmnožil své jmění vkládáním peněz do aktiv přinášejících jistý zisk, jako byly rybníky, teplé prameny, výnosné pastviny a lesy.[11]
Během druhé punské války vstoupil ve věku sedmnácti let do armády.[12] Stalo se tak zřejmě při mimořádných odvodech konaných po porážce v bitvě u Kann v roce 216 př. n. l., kdy kartaginský[pozn. 1] vojevůdce Hannibal pustošil Itálii.[13] Cato si počínal neohroženě a vyznamenal se v četných bojích.[14] V pozdějších válkách v Hispánii a Řecku si vydobyl reputaci vynikajícího velitele (summus imperator).[15] V roce 214 př. n. l. sloužil v Kampánii, patrně pod Markem Claudiem Marcellem.[16] Jako vojenský tribun ho doprovázel při tažení na Sicílii.[17] V roce 209 př. n. l. se ve vojsku Quinta Fabia Maxima podílel na znovudobytí Tarenta.[18] Za svůj přínos k vítězství v bitvě u Metauru v roce 207 př. n. l. obdržel pochvalu.[19] Služba v armádě poskytla Catonovi příležitost navázat blízký osobní kontakt s mnoha vlivnými lidmi a umožnila mu uskutečnit své politické ambice.[20]
Politický vzestup
Vojenská zdatnost otevřela Catonovi dveře do politiky, k čemuž mu významnou měrou dopomohl i mimořádný řečnický talent.[20] Svoji výmluvnost rozvíjel a zdokonaloval, když vystupoval jako obhájce v menších obcích a městech.[21] Touto činností získal mnoho přátel a rozšířil řady svých klientů.[22] V počátcích své veřejné dráhy se mu pravděpodobně dostalo pomoci ze strany některých vzdálenějších příbuzných.[23] Prakticky ve stejné době, kdy vstoupil do politiky, pronikli do římské aristokracie i další dva zástupci rodu Porciů.[23] Podstatně důležitější a pro Catonovu kariéru určující se ukázala podpora senátora Lucia Valeria Flakka, pocházejícího z velmi starého a vznešeného rodu.[23] Právě on přesvědčil Catona, aby opustil venkov a odstěhoval se do Říma.[24] Flaccus se stal jeho patronem a jejich vztah se vyvinul v přátelství.[25] S jeho přispěním stoupal Cato rychle a bez zaváhání po jednotlivých příčkách posloupnosti úředních hodností (cursus honorum).[26] Jejich spojenectví lze doložit i z obdobného průběhu jejich kariér, neboť ve stejném roce zastávali konzulát a sloužili jako vojenští tribunové v Řecku za války s Antiochem.[23] Cato se rovněž aktivně zasazoval o to, aby byl Flaccus jeho kolegou v úřadu cenzora.[27]
V roce 204 př. n. l. se Cato stal quaestorem, načež ho přidělili k vojevůdci Publiu Corneliu Scipionovi, chystajícímu se do Afriky proti Kartágincům.[28] Během přípravy vojska na Sicílii mělo prý mezi oběma muži dojít k rozepři.[29] Podle Plútarcha vnímal Cato s nechutí Scipionovu slabost pro divadlo a nošení řeckého oděvu a kritizoval ho, že narušuje morálku vojáků jejich přehnaně štědrým odměňováním.[30] Poté se měl vrátit ze Sicílie a společně s Quintem Fabiem Maximem si měl v senátě stěžovat na Scipionovu rozmařilost a náklonnost k řecké kultuře.[31] Novodobí historikové pochybují o tom, že by quaestor mohl svévolně opustit přidělenou funkci.[32] Považují proto roztržku za smyšlenou, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že ji ostatní prameny nezmiňují.[33] Cato choval patrně nemalé výhrady ke Scipionovým metodám a způsobu života, což se odrazilo i v jejich pozdějším konfliktu.[34] Navzdory tomu s ním táhl do Afriky a posléze se vydal na Sardinii.[35] Odtud přivedl do Říma básníka Quinta Ennia.[36]
V roce 202 př. n. l. se plebejští aedilové museli vzdát úřadu kvůli procedurálním chybám při svém zvolení.[37] V souvislosti s tím pronesl Cato jednu ze svých prvních veřejných řečí De aedilibus vitio creatis.[38] Další projev měl Cato pronést při příležitosti svého ustanovení aedilem v roce 199 př. n. l.[39] Při zastávání tohoto úřadu musel se svým kolegou opakovat konání Plebejských her (ludi Plebeii).[40] Za své úsilí se dočkal odměny v podobě zvolení praetorem pro následující rok.[41] Praeturu vykonával na Sardinii, kde jako správce provincie zajišťoval zásobování vojska v Řecku potravinami a ošacením.[42] Vedle toho nechal z ostrova vyhnat všechny lichváře.[43] Za svého působení na Sardinii dával Cato ostentativně najevo svoji hospodárnost kombinovanou s odměřeností:[44]
- Nikdy nežádal od státu peníze na úhradu svých výdajů, služební cesty do jednotlivých měst konal bez povozu pěšky, provázel ho jediný otrok, který mu nesl oděv a obětní misku. V tomto ohledu vystupoval vůči poddaným v provinciích shovívavě a prostě, ale na druhé straně opět v jiných případech zachovával důstojnost a přísnost: na soudě byl neúprosný, v plnění nařízení vyplývajících z úřední moci byl důsledný a bezohledný, takže se provinciálové římské vlády nikdy více neobávali ani ji více nemilovali.[45]
V průběhu 2. století př. n. l. byly vydány tři samostatné zákony leges Porciae rozšiřující právo římských občanů podat odvolání (provocatio) proti rozhodnutí úředníků o trestu smrti nebo bití.[46] Třebaže nemáme informace o datu přijetí těchto zákonů ani o jejich původcích, zdá se, že Cato mohl být autorem některého z nich, nebo se alespoň přičinil o jeho schválení.[47]
Lex Oppia
Cato a jeho přítel Flaccus byli zvoleni konzuly pro rok 195 př. n. l.[48] Krátce poté, co nastoupili úřad, se v Římě rozhořel vážný politický spor ohledně zrušení Oppiova zákona (lex Oppia).[49] Tento právní předpis z roku 215 př. n. l. stanovil, že žádná žena neměla mít na sobě více než půl unce zlata, nesměla nosit pestrobarevné šaty, ani se nechat vézt po městě a jeho okolí ve voze taženém dvojspřežím.[50] Návrh tribunů lidu Marka Fundania a Lucia Valeria na jeho zrušení se setkal s odporem mnoha občanů.[51] Další dva tribunové Marcus a Publius Juniové Brutové prohlásili, že v zájmu zachování zákona užijí práva veta.[52] Veřejnost se vzápětí rozdělila v názoru na to, zda předpis zrušit, nebo ponechat v platnosti.[53] Ulice zaplnily zástupy žen horlivě se domáhajících odstranění restrikcí a poukazujících na to, že ekonomické důvody pro jeho zachování pominuly skončením druhé punské války.[54] Obsadily dokonce všechny vstupy do domu Brutů a neodešly, dokud tribunové nezměnili své odmítavé stanovisko.[55] Když stáhli svoji hrozbu veta, lidové shromáždění Oppiův zákon zrušilo.[56]
Do vzrušené debaty se vahou své konzulské autority zapojil také Cato, profilující se jako rezolutní zastánce lex Oppia.[57] Livius uvádí dva projevy: Catonovu obhajobu zákona a ráznou odpověď tribuna Lucia Valeria.[58] Novodobí historikové nepovažují zaznamenané znění ani jednoho z nich za autentické.[59] Cato údajně varoval před rovnoprávností mužů a žen a zejména před zálibou žen v přepychu, povzbuzujícím marnotratnost.[60] Ať už se jedná o pouhou fabulaci, či nikoli, Catonova intervence ve prospěch zákona ukazuje, že už v této době ho znepokojoval rostoucí přepych a vehementně podporoval jeho omezování.[61]
Velení v Hispánii
Los přiřkl Catonovi jako jeho úřední působiště Přední Hispánii.[62] Liviovo dílo obsahuje pozoruhodně podrobný popis jeho vojenských operací v provincii.[63] Po jazykové i faktické stránce se nápadně shoduje s dochovanými fragmenty Catonovy řeči o svém konzulátu (De consulatu suo) a patrně je převzat z tohoto projevu a z Počátků.[63] K Liviově mimořádně příznivému hodnocení jeho činů je tedy třeba přistupovat se značnou obezřetností.[64] Ostatně v jiné souvislosti Plútarchos otevřeně uvádí, že Cato nešetřil sebechválou a nevyhýbal se zjevné chlubivosti.[65]
V Přední Hispánii vypuklo v roce 197 př. n. l. rozsáhlé povstání místních kmenů proti nedávno nastolené římské nadvládě.[66] Tamější správce praetor Gaius Sempronius Tuditanus utrpěl vážnou porážku a v důsledku utrpěných zranění zanedlouho zemřel.[67] Jelikož Římané udrželi na sever od řeky Ebro ve své moci pouze několik měst na pobřeží,[68] uchýlil se senát k mimořádnému opatření a rozhodl o vyslání jednoho z konzulů do Hispánie.[69] K potlačení Hispánů obdržel Cato vojsko sestávající ze dvou legií, 15 000 spojeneckých pěšáků, 800 jezdců a 20 válečných lodí.[70] Vzhledem k velikosti výpravy zabrala její příprava nějaký čas a teprve v průběhu dubna shromáždil Cato expediční síly v přístavu Luna.[71]
Zřejmě ve druhé polovině května se Římané vylodili ve městě Emporiae (Empúries), nacházejícímu se na úpatí Pyrenejí.[72] Záhy poté se ke konzulovi dostavili vyslanci spojeneckého kmene Ilergetů se žádostí o pomoc.[73] Cato nechtěl rozdělit své vojsko, nemohl ale odmítnout spojence a riskovat jejich odpadnutí.[74] Předstíral proto, že se chystá podniknout tažení, nicméně po odchodu vyslanců povolal své muže zpět.[75] Dříve, než se pustil do boje, podrobil vojáky tvrdému výcviku.[76] Propustil také římské obchodníky, zásobující armádu potravinami a ošacením, neboťsi hodlal opatřit vše potřebné od nepřátel.[77] Během obratně provedeného nočního pochodu se dostal s 20 000 muži do týlu hispánského vojska a odřízl mu ústupovou cestu.[78] V nastalé bitvě Hispánové odvrátili počáteční nápor římského jezdectva, načež tři kohorty obešly jejich linie a vyvolaly v nich zmatek.[79] Jakmile Římané zahnali své protivníky na útěk, Cato přikázal záložní legii dobýt nepřátelský tábor, čímž dokonal zkázu Hispánů.[80] Vítězství v bitvě u Emporií přimělo okolní kmeny, aby se opět poddaly Římanům.[81] Konzul pak rozeslal místním obcím dopisy, v nichž jim pod pohrůžkou zničení nařizoval zbourat své hradby.[82] Protože jim dopisy nechal doručit ve stejný den, nemohly se mezi sebou poradit a raději hrozbě vyhověly.[83] Plútarchos cituje Catonovo vyjádření, že za svého nedlouhého působení v Hispánii si podrobil více měst, než kolik dní tam strávil.[84]
Sotva zpacifikoval oblast severně od Ebra, vyslyšel žádost pratora Publia Manlia, tísněného vzbouřenými Turdetány[85] a jejich keltiberskými žoldnéři, a vyrazil na jih.[86] Hispánové zaujímali velice dobře hájitelné místo a odmítali se s Římany střetnout.[87] Cato se pokusil zvrátit poměr sil tím, že Keltiberům nabídl dvojnásobný žold, pokud změní strany.[88] Když na to nereagovali, vydal se s několika lehce ozbrojenými kohortami rychlým pochodem k městu Segontia (Sigüenza), v němž uložili své věci.[89] Ani tím je však nevyprovokoval k akci.[90] Potom přenechal Manliovi většinu svého vojska a se sedmi kohortami zamířil zpět za Ebro.[90] Někteří badatelé se domnívají, že vytáhl k městu Numantia.[91] Nezdá se ale příliš pravděpodobné, že by s tak nepatrným vojskem zaútočil na tuto pevnost.[92] Zatímco se marně potýkal s Keltibery, využily kmeny Lacetanů a Bergistánů jeho nepřítomnosti na severu k obnovení povstání.[93] Za vydatného přispění spojeneckých Suessetánů se rychle vypořádal s Lacetany.[94] Pak se zmocnil sídla Bergistánů a jeho obyvatele prodal do otroctví.[95] Nakonec uvalil vysoké daně na železné a stříbrné doly a znatelně tím zvýšil příjmy Říma plynoucí z Hispánie.[96]
Triumfální návrat
Senát ocenil Catonovy úspěchy v Hispánii konáním třídenních děkovných slavností a odhlasoval mu triumf.[97] Při té příležitosti pronesl Cato další ze svých projevů, v němž zdůraznil mimořádné obtíže, s nimiž se musel on a jeho vojáci potýkat, a neopomenul vyzdvihnout svoji šetrnost při výkonu úřadu.[98] Do státní pokladny přivezl bohatou kořist, včetně výnosu z hispánských dolů, a štědře podaroval své vojáky.[99] Získané prostředky postačovaly i na vybudování svatyně zasvěcené bohyni Vítězné panně (Victoria Virgo).[100] Veřejným uznáním svých zásluh si Cato vydobyl pozici jednoho z předních mužů ve státě.[101] Jeho přehnaně optimistické vylíčení situace v Hispánii přimělo senát, aby rozpustil vojsko, což ale vedlo k novému povstání.[102] Cato zjevně přecenil úplnost svého vítězství a nesprávně odhadl míru odhodlání tamních kmenů pokračovat v odboji.[103]
Plútarchos a Nepos uvádějí, že v době, kdy Cato pobýval v provincii, chtěl Scipio, těšící se od svého vítězství nad Kartágem přízvisku Africanus, zabránit jeho dalším úspěchům a usiloval o převzetí velení.[104] Africanus se měl dokonce stát Catonovým nástupcem a podrobit ho kritice za to, že nechal popravit 600 římských dezertérů.[105] Ve skutečnosti se Africanus do Hispánie nevydal.[106] Oba autoři nejspíše zaměnili Africana a jeho bratrance Publia Cornelia Scipiona Nasiku, působícího jako správce Zadní Hispánie v roce 194 př. n. l.[106]
V letech 194 až 193 př. n. l. sloužil Cato jako legát pod Tiberiem Semproniem Longem během vítězného tažení proti Bojům a Ligurům v Předalpské Galii.[107] Na přelomu let 192 a 191 př. n. l. se vyslovil proti zmírnění zákazu lichvy, navrhovanému Juniovým zákonem.[108]
Tažení v Řecku
Na podzim 192 př. n. l. připlul král Antiochos III., vládce seleukovské říše, s vojskem do Řecka.[109] Tím ohrozil zájmy Říma a jeho řeckých spojenců a zapletl se s nimi do války.[110] Na králově dvoře se navíc zdržoval Hannibal, někdejší úhlavní římský nepřítel.[111] V roce 191 př. n. l. se v Řecku vylodily legie pod velením konzula Mania Acilia Glabriona.[112] V jeho doprovodu se nacházeli přinejmenším čtyři konzulárové, včetně Catona a Flakka.[113] Oba vykonávali funkci vojenských tribunů, hodnost poněkud neobvyklá pro bývalé konzuly.[114] Glabrio se snažil zajistit, aby řecké obce vybízené Antiochem ke změně stran nevyslyšely královy výzvy.[115] Zatímco římská armáda pomalu postupovala z Apollonie do Thesálie, navštívil Cato několik řeckých měst, jmenovitě Korint, Patry a Aigion.[116] Nakonec dorazil do Athén a promluvil latinsky k jejich obyvatelům.[117] Antiochos rozesílal řeckým obcím dopisy, v nichž je žádal o podporu.[118] Královo počínání Cato ironicky okomentoval, že vede válku perem a inkoustem.[119] Za svého pobytu v Athénách se blíže seznámil s místními poměry a zvyklostmi, načež se připojil k římskému vojsku, táhnoucímu Thesálií vstříc králi.[120]
Protože Antiochovy vlastní síly početně zaostávaly za Římany, stáhl se k soutěsce Thermopyly, skýtající mimořádně výhodné obranné postavení.[121] Její slabina spočívala v možnosti provedení obchvatu přes přilehlé hory.[122] Na jejích vrcholcích střežily přístupové cesty tři pevnosti, držené aitólskými spojenci krále.[123] V noci před zahájením útoku vyslal Glabrio proti Aitólům dva oddíly po 1000 mužích.[124] První z nich nedosáhl svého cíle, avšak druhý oddíl, v jehož čele stál Cato, zdárně vypudil Aitóly z pevnosti Kallidromos.[125] Odvážný výpad, vedený samotným velitelem, přinutil spící obránce k bezhlavému úprku a obnažil Antiochovo křídlo.[126] Prameny uvádějí, že bitva u Thermopyl se vyvíjela ve prospěch krále, dokud se v jeho týlu neobjevili Catonovi muži.[127] Později se Cato nezdráhal tvrdit, že jeho akce rozhodla o Antiochově porážce.[115] Krátce po bitvě ho Glabrio poslal do Říma, aby podal senátu zprávu o vítězství.[128] Cato nepochybně využil příležitosti a přisvojil si velký díl slávy, čímž dále upevnil své prominentní postavení.[129]
Spory s rivaly
V následujících letech se Cato zaměřil na dosažení úřadu cenzora.[130] Souběžně s tím se opakovaně dostával do střetu s některými významnými senátory.[130] V roce 190 př. n. l. ve dvou projevech silně kritizoval někdejšího konzula Quinta Minucia Therma a přispěl k tomu, že mu senát navzdory vítězství nad Ligury nepřiznal triumf.[131] Počátkem roku 189 př. n. l. obžalovali tribunové lidu Catonova bývalého velitele Glabriona z přisvojení značné části kořisti získané v Antiochově táboře.[132] Glabrio, Cato a několik dalších politiků se ucházeli o cenzuru ve volbách konaných v onom roce.[133] Třebaže prameny neoznačují Catona za původce procesu, Livius ho jmenuje jako klíčového svědka.[134] Sám Glabrio se tvrdě ohradil právě proti Catonovi a posléze upustil od své kandidatury.[135] Někdy v téže době čelil obžalobě, týkající se jeho konzulátu, také Cato.[136] Ačkoli nevedla k jeho odsouzení, volby pro něho skončily nezdarem.[137] V témže roce se v hodnosti legáta účastnil vyjednávání s Aitóly.[138]
Scipio Africanus a jeho mladší bratr Lucius Cornelius Scipio mezitím završili válku s Antiochem vítězstvím v bitvě u Magnésie.[139] Lucius, jemuž formálně náleželo velení, oslavil po návratu velkolepý triumf.[140] V roce 187 př. n. l. ho však stihla obžaloba za to, že od krále obdržel 500 talentů stříbra a neodvedl je do státní pokladny.[141] Ani v tomto případě nebyl Cato žalobcem.[142] Antičtí autoři se ale shodují, že podnítil tribuny lidu, aby Lucia obžalovali.[143] V řeči „o penězích krále Antiocha“ (De pecunia regis Antiochi) vyzýval k prošetření věci a zrazoval ostatní tribuny od uplatnění práva veta.[144] Útok fakticky směřoval proti Africanovi,[145] vůči němuž měl Cato dlouhodobě chovat zášť a neustále snižoval jeho zásluhy.[146] O tři roky později pohnal jeden z tribunů před soud dokonce samotného Africana.[147] Namísto obhajoby připomenul Africanus své nezměrné služby Římu, načež se rozhodl řízení ignorovat a odešel do dobrovolného vyhnanství.[148] Tradičně se má za to, že i v této kauze náležela Catonovi role iniciátora.[149]
Ve volbách v roce 184 př. n. l. usilovalo o úřad cenzora pět patricijů a čtyři plebejové, včetně Catona a jeho spojence Flakka.[150] Mezi kandidáty patřili rovněž Lucius Scipio a Scipio Nasica, nicméně Africanův pád zhatil jejich šance na zvolení.[151] Podle Livia vyčníval Cato svými přednostmi nad všemi ostatními uchazeči.[152] Jelikož se obávali jeho přísnosti a zároveň je popuzoval neurozeným původem, spojili se proti němu.[153] I přes odpor nemalé části aristokracie vyslyšel sněm Catonovo volání po obnovení starobylých ctností a potírání neřestí a zvolil ho společně s Flakkem za cenzora.[154]
Cenzura
Získáním cenzury, nejváženější ze všech republikánských magistratur, stanul Cato na vrcholu své politické kariéry.[155] Mimořádnost jeho úspěchu podtrhovala skutečnost, že ho dosáhl jako homo novus.[156] Svého kolegu Flakka obdařil čestným titulem princeps senatus a ve všech věcech s ním jednal v naprosté shodě.[157] Pouze v záležitostech týkajících se veřejných staveb postupovali z praktických důvodů každý samostatně.[158] Přestože cenzoři měli formálně stejné postavení, z dochovaných pramenů zřetelně vyplývá, že Catonovi náležela při výkonu jednotlivých povinností klíčová role.[159]
Náplň cenzury spočívala především v dohledu nad veřejnými mravy (regimen morum) a sestavování seznamu senátorů.[160] Při provádění revize senátu vyloučili cenzoři z jeho řad sedm mužů, protože je neseznali hodnými členství.[161] Mezi postižené patřil i bývalý konzul Lucius Qunctius Flamininus, bratr „osvoboditele Řecka“ Tita Flaminina.[162] Jeho vyloučení Cato objasnil tím, že Flamininus zabil pro potěchu svého milence jistého galského šlechtice (podle Valeria z Antia se mělo jednat o odsouzeného zločince, jenž měl být popraven).[163] Když Flamininus obvinění popíral, vyzval ho Cato ke složení přísahy, na což nijak nereagoval.[164] Jakéhosi Manilia zbavili členství v senátu proto, že políbil svoji manželku v přítomnosti své dcery a rouhal se při tom.[165]
Prameny neuvádějí, kolika jezdcům odňali cenzoři koně.[166] Plútarchos se zmiňuje, že si Cato vysloužil mnoho nenávisti, když tímto způsobem potrestal Lucia Scipiona.[167] Údajně tak měl učinit, aby zostudil památku tehdy již zesnulého Africana.[168] Pravým důvodem mohla být skutečnost, že se Luciu Scipionovi nedostávalo potřebné kondice ke službě v jezdectvu.[169] Kvůli nedůstojnému chování a fyzické nezpůsobilosti přišel o koně i jezdec jménem Lucius Veturius, jemuž Cato vytýkal, že se pro svoji tloušťku nedokáže udržet v sedle.[170] Občany zanedbávající své polnosti nebo vinice sankcionoval snížením jejich společenského statusu.[171] Ve snaze o potírání nemístného přepychu nařídili cenzoři odhadcům jmění, aby do seznamu majetku zapsali všechny ozdoby, ženské šaty a vozy v hodnotě více než 1500 denárů v ceně desetkrát vyšší.[172] Obdobně dali sepsat i otroky mladší dvaceti let.[173] Na všechny tyto předměty a otroky následně uvalili zvláštní daň.[174]
Svoji přísnost a svědomitost osvědčil také při dohledu nad veřejnými stavbami a správě státního majetku.[175] Jedincům rozvádějícím vodu z vodovodu do svých soukromých domů nebo na pole ji nechal odejmout.[176] Budovy přesahující na státní pozemky nechal strhnout.[177] Zanesené stoky dali cenzoři vyčistit a rozšířit do dalších částí města, včetně Aventinu.[178] Kromě toho vynaložili ohromnou sumu asi 6 000 000 denárů na vydláždění vodních nádrží.[179] Navzdory velkému odporu zakoupil Cato pozemky vedle radnice a zřídil tam baziliku, nazývanou Basilica Porcia, první zastřešenou stavbu určenou ke konání trhů a projednávání soudních pří.[180] Výběr daní (vectigalia) cenzoři pronajali za nejvyšší cenu nabídnutou v aukci.[181] Naopak smlouvy na údržbu stávajících veřejných budov uzavřeli s těmi, kteří požadovali nejméně.[182] Proti tomu se postavili ostatní zájemci a stěžovali si v senátu.[183] Titus Flamininus se jich zastal a prosadil zrušení smluv z důvodu jejich údajné nevýhodnosti pro stát.[184] Zároveň přesvědčil tribuny, aby kvůli tomu Catona obžalovali.[184] Soudní řízení však nejspíše skončilo, aniž by došlo k jeho odsouzení.[185] Cenzoři následně provedli novou aukci a stěžovatele z ní vyloučili.[183]
Catonova cenzura se vyznačovala přehnanou důkladností, důrazem na řádný výkon úředních povinností a úzkostlivým prosazováním zájmů republiky.[186] Úkoly vyplývající ze své funkce se snažil plnit co nejpečlivěji, a to zejména pokud jde o zachování veřejné morálky.[187] Za její největší ohrožení považoval rozmáhající se náchylnost vyšších vrstev k přepychu a marnotratnosti, rozkládající jejich fyzickou a mravní sílu a vedoucí k chamtivosti a korupci.[188] I přes svůj hluboce odmítavý postoj k luxusu nenamítal Cato nic proti bohatství, byť se rezolutně stavěl proti jeho nabytí nečestnými prostředky.[189] Domníval se totiž, že blahobyt občanů je ku prospěchu státu.[190] V souladu s tím měl každý jedinec usilovat o hromadění majetku, nikoli o jeho utrácení.[191] Svojí tvrdostí proti sobě popudil mnohé příslušníky aristokracie.[192] Livius to komentuje tak, že jeho „cenzura byla sice vznešená, ale i plná rozporů, jež ostatně Marcus Porcius, jemuž se všechna ta trpkost přisuzovala, pěstoval vůbec po celý život.“[193] Nicméně podle Plútarcha vnímal lid jeho boj proti prohlubujícímu se úpadku mravů neobyčejně příznivě a jako vyjádření vděčnosti mu dal postavit sochu.[194]
Pozdější činnost
Cato zůstal veřejně aktivní a uchoval si značný vliv i v dalších více než třiceti letech po skončení cenzury.[195] V tomto období nevykonával žádný úřad.[195] Musel však odrážet četné žaloby svých protivníků, třebaže z těchto sporů vyšel vždy jako vítěz.[196] Prameny se zmiňují o celkem čtyřiceti čtyřech soudních řízeních vedených proti němu.[197] Naposledy se hájil ještě v roce 154 nebo 153 př. n. l., v samém závěru svého života.[198] Jeho nejaktivnějšími odpůrci byli členové rodu Minuciů Thermů, s nimiž se střetl pravděpodobně čtyřikrát.[199] Dvakrát se potýkal se Serviem Sulpiciem Galbou.[199] Opakovaně se dostával do konfliktu s Quintem Fulviem Nobiliorem, konzulem v roce 153 př. n. l., jehož otce Marka kritizoval počátkem sedmdesátých let.[200]
Nepřátelství vůči své osobě přiživoval tím, že sám vystupoval často v roli žalobce a advokáta.[201] V roce 171 př. n. l. si poselstvo z hispánských provincií stěžovalo v Římě na chování několika bývalých správců.[202] K posouzení údajného vykořisťování provinciálů zřídil senát zvláštní soudní dvůr (recuperatores).[203] Hispánové si směli vybrat čtyři senátory jako své zástupce.[204] Jedním z nich se stal Cato.[205] Jeho řeč proti Publiu Furiu Philovi zapůsobila tak mocným dojmem, že se obžalovaný raději dobrovolně odebral do vyhnanství, aniž by vyčkal rozhodnutí soudu.[206] O téměř dvacet let později Cato obžaloval Lucia Minucia Therma, že se nečestně obohatil ve funkci římského vyslance.[207] Thermus měl společně s dalšími čtyřmi vyslanci zajistit, aby Ptolemaios Euergetés obdržel od svého bratra Ptolemaia Filométora, vládce Egypta, ostrov Kypr.[208] Nejenže se vyslancům nepodařilo svůj úkol splnit, ale Euergetés navíc upadl do zajetí.[209] Z dochovaných útržků Catonova projevu nevyplývá, čeho přesně se měl Thermus dopustit, ani jak spor skončil.[207] Jedna z jeho posledních řečí mířila proti správci Zadní Hispánie Serviu Sulpiciovi Galbovi (Contra Ser. Galbam),[210] který v rozporu se svým předchozím slibem nechal zmasakrovat a zotročit tisíce Lusitánů.[211] Cato energicky podporoval návrh na Galbovo postavení před soud.[212] Kolem celé záležitosti se rozvinul zuřivý spor.[213] Sám Galba pronesl na svoji obhajobu tři projevy a patrně se uchýlil k uplácení, načež lidové shromáždění návrh zamítlo.[214]
V ostatních věcech bývá několikrát zmiňována Catonova řeč ve prospěch lex Voconia.[215] Návrh tohoto zákona, předložený v roce 169 př. n. l., obsahoval dvě ustanovení upravující nakládání s majetkem při pořízení závěti.[215] Podle prvního z nich nemohl zůstavitel, jehož majetek dosahoval hodnoty alespoň 100 000 assů, ustanovit ženu jediným dědicem.[215] Druhé stanovilo, že žádný jedinec nemohl nabýt odkazem většího majetku než dědicové.[216] Jaké pohnutky vedly Catona k podpoře lex Voconia, ani jaký byl účel návrhu, nelze z pramenů dovodit.[216] Zřejmě se jednalo o reakci na skutečnost, že rostoucí počet římských žen disponoval poměrně velkým majetkem.[217] Zároveň s tím se snižoval počet tradičních manželství, kdy se žena se svým jměním odevzdávala v moc svého manžela.[218] Narůstal naopak počet manželství, v nichž si ponechávala nad svým majetkem kontrolu.[218]
V roce 155 př. n. l. se do Říma dostavilo poselstvo z Athén, sestávající ze zástupců tří hlavních filosofických škol: akademika Karneada, stoika Diogena a peripatetika Kritolaa.[219] Svými přednáškami si v Římě získali značnou pozornost a věhlas.[220] Senát projednával jejich věc nadmíru zdlouhavě, čímž ještě prodlužoval jejich pobyt.[221] Catona dráždil zejména Karneadés, nalézající mezi mladými Římany nadšené posluchačstvo.[222] Naléhal proto na rychlé rozhodnutí, aby filosofové nekazili římskou mládež a vrátili se do Řecka.[221]
O dva roky později zvolili Římané jednoho ze svých tehdy nejzdatnějších velitelů Marka Claudia Marcella potřetí konzulem, neboť se měl v Hispánii vypořádat s vážnou vojenskou krizí.[223] Svůj předchozí konzulát zastával Marcellus teprve nedávno, takže porušil pravidlo zakazující vykonávat tento úřad více než jednou za deset let.[224] V návaznosti na tuto událost se Cato vyslovil proti tomu, aby mohl být kdokoli podruhé konzulem.[225]
Cato se nepochybně účastnil četných debat v senátu o diplomatických akcích vůči okolním státům.[226] Využíval při tom své nezměrné vážnosti, umocněné požehnaným věkem, jakož i přesvědčivosti projevu.[227] Během pobytu pergamského vládce Eumena II. v Římě v roce 172 př. n. l. dal průchod své nelibosti vyvěrající ze snahy ostatních senátorů vlichotit se v královu přízeň.[228] Když se po skončení třetí makedonské války radil senát v roce 167 př. n. l., jak naložit s poraženou Makedonií, Cato trval na tom, aby Makedoňané zůstali svobodní, protože není možné je chránit (De Macedonia liberanda).[229] Senát se posléze usnesl na rozdělení makedonského království na čtyři nezávislé republiky.[230] V témže roce se Cato zastal římských spojenců Rhoďanů, ačkoli se v průběhu uplynulého konfliktu drželi stranou a někteří z nich projevovali sympatie k Makedoňanům.[231] V roce 150 př. n. l. se Scipio Aemilianus obrátil z Polybiova podnětu na Catona a přimlouval se za propuštění achajských rukojmí, zadržovaných v Itálii od porážky Makedonie.[232] Senátoři se nedokázali shodnout, jaké v této věci zaujmout stanovisko.[233] Teprve Catonova intervence je přiměla rukojmí propustit.[234]
Podněcování války s Kartágem
Mírová smlouva sjednaná v závěru druhé punské války stanovila, že Kartáginci nesmí vést válku bez souhlasu Římanů.[235] Této skutečnosti zneužíval numidský král Masinissa, který v následujících desetiletích podnikal se vzrůstající opovážlivostí útoky na kartaginské území a zabíral je pro sebe.[236] Kartáginci se opakovaně obraceli na Římany se žádostí o rozsouzení jejich sporu s Masinissou.[237] Komise vysílané senátem k vyšetření věci však pokaždé rozhodly ve prospěch krále.[238]
Po jednom z incidentů dorazilo v roce 152 př. n. l. do severní Afriky římské poselstvo, jehož členem byl i Cato.[239] Emisaři žádali obě strany, aby se podřídily jejich rozhodnutí.[240] Jelikož Kartáginci jejich nabídku odmítli a trvali na vydání území obsazeného Numiďany, poslové se odebrali zpět do Říma.[241] Ještě předtím si stihli prohlédnout Kartágo a ke svému překvapení zjistili, že se těší nevídané prosperitě, oplývá zbraněmi a nadbytkem bojeschopných mužů.[242] Po svém návratu varoval Cato senát, že Římané nemohou být v bezpečí, dokud Kartágo nebude zničeno, a trval na tom, že je třeba mu vyhlásit válku.[243] Aby svému projevu dodal na vážnosti, upustil v jeho závěru na zem několik libyjských fíků.[244] Když se senátoři podivovali jejich velikosti a kráse, prohlásil, že země, která rodí takové ovoce se nachází jen tři dny plavby od Říma.[245] Od té doby zakončoval každou svou řeč na půdě senátu slovy: Ceterum censeo Carthaginem esse delendam („Ostatně myslím, že Kartágo musí být zničeno“).[246]
I přes Catonovo přesvědčování váhali Římané s vypovězením války, protože postrádali spravedlivý důvod k jejímu rozpoutání.[247] Příležitost se jim naskytla o několik málo let později, kdy se Kartáginci pokusili čelit Masinissově rozpínavosti vojenskou silou, nicméně ve velké bitvě mu podlehli.[248] Kromě toho, že ztratili celou armádu, porušili také ujednání mírové smlouvy s Římany, čímž jim zavdali záminku k obnovení nepřátelství.[249] Cato se římského vítězství a následného vyvrácení Kartága nedožil, neboť zemřel nedlouho po vypuknutí třetí punské války v roce 149 př. n. l.[250]
Dílo
Cato starší byl prvním, kdo psal spisy latinsky. Jeho projevy prosluly svou propagací všeho římského, a odmítáním cizího – především řeckého vlivu. Prakticky ho lze považovat za zakladatele latinsky psané prózy, ta doposud byla psána řecky. Odmítal zdobení žen a život v přepychu.
Jeho literární činnost je velmi rozsáhlá. Z jeho řečí se nám nezachovala ani jediná kompletní (v době Cicerona jich bylo asi 150), jako řečník působil v politice a před soudem. Své nejslavnější v pozdním věku vydal.
- Origines, Počátky. Dochovaly se pouze zlomky. Spis obsahuje 7 knih o dějinách Říma od nejstarších dob až do r. 151 př. n. l.. Druhá a třetí kniha obsahují počáteční historii jednotlivých měst. Čtvrtá kniha je o punské válce, pátá kniha o válce s Hanibalem. Zvláštností tohoto díla je, že neuváděl jména vojevůdců, ale pouze jejich úřady. V tomto díle se věnoval i kulturním dějinám Říma. Uvedl zde i některé svoje projevy.
- Praecepta ad filium, rady synovi – první latinsky psaná encyklopedie. Není známo, zda její součástí bylo Carmen de moribus tj. sbírka výroků o mravech, nebo zda se jedná o samostatné dílo.
- De agri cultura – O rolnictví. Zachován pouze v pozdějších přepisech.
- Orationes
- De re militari
- De lege ad pontifices auguresque spectanti
- Historia Romana litteris magnis conscripta
- Carmen de moribus
- Apophthegmata
Odkazy
Poznámky
- Internetová jazyková příručka [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i, 2008–2022. Heslo kartaginský.
Reference
- Cicero. Brutus 61, 80, 89; Plútarchos. Cato starší 1.1; Velleius Paterculus II.128; Cornelius Nepos 1.1; Astin (1978), s. 9; Rawson (1989), s. 459.
- Plútarchos. Cato starší 1.3, 21.7; Astin (1978), s. 3.
- Plútarchos. Cato starší 1.4.
- Astin (1978), s. 3.
- Astin (1978), s. 2.
- Plútarchos. Cato starší 1.5.
- Plútarchos. Cato starší 1.2.
- Plútarchos. Cato starší 2.1-4.
- Plútarchos. Cato starší 2.5.
- Plútarchos. Cato starší 2.5, 3.3, 4; Christ (2010), s. 85.
- Plútarchos. Cato starší 21.11, 12.
- Plútarchos. Cato starší 1.15.
- Plútarchos. Cato starší 1.15; Astin (1978), s. 6.
- Plútarchos. Cato starší 1.16.
- Fronto 204.3, 216.13; Livius XXXIX.40.11.
- Cicero. Cato starší o stáří 10; Astin (1978), s. 6.
- Cornelius Nepos 1.4.
- Plútarchos. Cato starší 2.6, 7; Astin (1978), s. 7.
- Cornelius Nepos 1.5.
- Astin (1978), s. 6, 8.
- Plútarchos. Cato starší 1.11; Astin (1978), s. 8.
- Plútarchos. Cato starší 3.9; Astin (1978), s. 8.
- Astin (1978), s. 9.
- Plútarchos. Cato starší 3.1-8; Cornelius Nepos 1.2.
- Astin (1978), s. 10.
- Plútarchos. Cato starší 3.9-11; Astin (1978), s. 11; Christ (2010), s. 86.
- Livius XXXIX.41.4.
- Cicero. Brutus 60, Cato starší o stáří 10, 45; Livius XXIX.25.10; Astin (1978), s. 12.
- Plútarchos. Cato starší 3.15, 16; Astin (1978), s. 12–14.
- Plútarchos. Cato starší 3.15.
- Plútarchos. Cato starší 3.17, 18.
- Astin (1978), s. 14, 15.
- Astin (1978), s. 14, 15; Rawson (1989), s. 434.
- Astin (1978), s. 15.
- Cornelius Nepos 1.8.
- Cornelius Nepos 1.8; Aurelius Victor. O vynikajících Římanech 47.1.
- Livius XXX.39.15.
- Astin (1978), s. 18.
- Astin (1978), s. 19.
- Livius XXXII.7.18.
- Livius XXXII.7.17.
- Livius XXXII.8.7, 8, 27.3, 4; Plútarchos. Cato starší 6.2, 3; Astin (1978), s. 20.
- Livius XXXII.27.5.
- Astin (1978), s. 20, 21.
- Plútarchos. Cato starší 6.4, 5.
- Astin (1978), s. 21.
- Astin (1978), s. 22.
- Livius XXXIII.42.10.
- Livius XXXIV.1.1, 2; Astin (1978), s. 25.
- Livius XXXIV.1.3, 4.
- Livius XXXIV.1.2.
- Livius XXXIV.1.5.
- Livius XXXIV.1.6, 7.
- Livius XXXIV.1.8-10; Astin (1978), s. 25.
- Livius XXXIV.8.1.
- Livius XXXIV.8.1-3; Zonaras 9.17; Valerius Maximus 9.1.3.
- Livius XXXIV.1.11-13; Astin (1978), s. 25–27.
- Livius XXXIV.2-7.
- Astin (1978), s. 25.
- Livius XXXIV.2-4.
- Astin (1978), s. 25, 26.
- Livius XXXIII.43.3, 6.
- Astin (1978), s. 28.
- Astin (1978), s. 29; Harris (1989), s. 123.
- Plútarchos. Cato starší 14.5; Christ (2010), s. 86.
- Livius XXXIII.19.8.
- Livius XXXIII.25.10.
- Astin (1978), s. 34.
- Livius XXXIII.43.2; Astin (1978), s. 33.
- Livius XXXIII.43.4.
- Astin (1978), s. 35.
- Livius XXXIV.8.9, 9.1; Astin (1978), s. 35.
- Frontinus. Strategemata IV.7.31; Livius XXXIV.11.2, 3.
- Frontinus. Strategemata IV.7.31; Livius XXXIV.11.4, 12.2.
- Frontinus. Strategemata IV.7.31; Livius XXXIV.12.6-11, 13.1.
- Livius XXXIV.13.2-5.
- Livius XXXIV.9.21, 22.
- Livius XXXIV.14.1-3; Astin (1978), s. 37.
- Livius XXXIV.14.12-16.
- Livius XXXIV.15.1-16.
- Livius XXXIV.16.8; Astin (1978), s. 40.
- Appiános. Iberica 41.1-3; Plútarchos. Cato starší 10.6.
- Appiános. Iberica 41.4-8; Livius XXXIV.17.19-21.
- Plútarchos. Cato starší 10.7, 8; Harris (1989), s. 119.
- Podle názoru některých současných historiků se vzhledem k odlehlosti jejich území muselo jednat o jiný, blíže se nacházející kmen, nejspíše nedaleko Sagunta. Astin (1978), s. 41; Harris (1989), s. 123.
- Livius XXXIV.19.1, 2.
- Astin (1978), s. 43; Livius XXXIV.19.14.
- Livius XXXIV.19.8-13; Plútarchos. Cato starší 10.4.
- Frontinus. Strategemata III.1.2; Livius XXXIV.19.14, 15.
- Livius XXXIV.19.16.
- Astin (1978), s. 45; Harris (1989), s. 124.
- Astin (1978), s. 46.
- Livius XXXIV.17.9-13, 20.3.
- Livius XXXIV.20.4-15.
- Livius XXXIV.21.1-9.
- Livius XXXIV.21.10; Harris (1989), s. 130.
- Livius XXXIV.21.11, 42.2, 46.3.
- Plútarchos. Cato starší 4.4, 5; Frontinus. Strategemata IV.3.1; Plinius. Kapitoly o přírodě 14.91; Valerius Maximus 4.3.11; Livius XXXIV.18.3; Astin (1978), s. 52.
- Livius XXXIV.46.4, 5; Astin (1978), s. 53.
- Livius XXXV.9.11.
- Astin (1978), s. 52–54.
- Livius XXXIV.43.8, XXXV.1.1, 2.
- Astin (1978), s. 48.
- Plútarchos. Cato starší 11.1, 2; Cornelius Nepos 2.2.
- Plútarchos. Cato starší 11.3-5.
- Astin (1978), s. 51.
- Plútarchos. Cato starší 12.1; Astin (1978), s. 54.
- Astin (1978), s. 54, 55.
- Livius XXXV.43.1-14.
- Livius XXXV.51.5-17, XXXVI.2.1-6.
- Livius XXXV.12.16, 19.1-16.
- Appiános. Syriaca 17.1; Astin (1978), s. 56.
- Astin (1978), s. 56.
- Polybios XX.10.10; Appiános. Syriaca 18.5; Livius XXXVI.17.1.
- Astin (1978), s. 58.
- Plútarchos. Cato starší 12.1, 9.
- Plútarchos. Cato starší 12.10-14.
- Livius XXXVI.5.1, 2.
- Plútarchos. Cato starší 12.6-8; Plinius. Kapitoly o přírodě 29.14.
- Astin (1978), s. 57.
- Plútarchos. Cato starší 13.1; Appiános. Syriaca 17.8, 10, 18.1.
- Livius XXXVI.15.7-16, 16.1-13.
- Livius XXXVI.16.13, 17.1; Appiános. Syriaca 17.9, 18.2, 3; Astin (1978), s. 57.
- Appiános. Syriaca 18.3; Livius XXXVI.17.1.
- Appiános. Syriaca 18.7, 8, 19.5-9; Plútarchos. Cato starší 13.3-21; Livius XXXVI.19.1.
- Appiános. Syriaca 18.7, 8, 19.5-10; Livius XXXVI.18.11-15.
- Livius XXXVI.18.9-15; Appiános. Syriaca 19.1-14.
- Plútarchos. Cato starší 14.6-8.
- Astin (1978), s. 58–59.
- Astin (1978), s. 59.
- Livius XXXVII.46.1, 2; Astin (1978), s. 59, 65, 73.
- Livius XXXVII.57.18.
- Livius XXXVII.57.14-16.
- Livius XXXVII.57.20, 22; Astin (1978), s. 59, 63.
- Livius XXXVII.57.23, 24; Astin (1978), s. 64, 73.
- Astin (1978), s. 60, 73.
- Livius XXXVII.58.2; Astin (1978), s. 73.
- Frontinus. Strategemata II.7.14; Astin (1978), s. 73, 74.
- Astin (1978), s. 61.
- Livius XXXVII.59.6, 7.
- Livius XXXVIII.54.1-18, 55.6-13; Astin (1978), s. 61, 65, 75.
- Livius XXXVIII.54.3.
- Livius XXXVIII.54.1-3; Plútarchos. Cato starší 15.5; Astin (1978), s. 74.
- Livius XXXVIII.54.17; Astin (1978), s. 70.
- Astin (1978), s. 61, 74.
- Livius XXXVIII.54.2; Cornelius Nepos 1.6; Plinius. Kapitoly o přírodě 30; Plútarchos. Cato starší 15.12.
- Polybios XXIII.14.2; Livius XXXVIII.56.1-10; Astin (1978), s. 62.
- Polybios XXIII.14.2; Livius XXXVIII.51.7-20, 52.1-14.
- Plútarchos. Cato starší 15.3; Astin (1978), s. 70, 75.
- Livius XXXIX.40.3, 41.1-6.
- Astin (1978), s. 75.
- Livius XXXIX.40.4-20.
- Livius XXXIX.41.2; Plútarchos. Cato starší 16.9-12.
- Livius XXXIX.41.3-6; Plútarchos. Cato starší 16.17.
- Plútarchos. Cato starší 16.17; Astin (1978), s. 78.
- Astin (1978), s. 78.
- Plútarchos. Cato starší 17.1; Livius XXXIX.52.2; Astin (1978), s. 79.
- Astin (1978), s. 79.
- Cornelius Nepos 2.4; Livius XXXIX.44.12; Astin (1978), s. 79.
- Astin (1978), s. 79, 88, 89.
- Livius XXXIX.42.9.
- Livius XXXIX.42.9; Plútarchos. Cato starší 17.2, 3.
- Livius XXXIX.42.12-20, 43.1-7; Plútarchos. Cato starší 17.4-14.
- Livius XXXIX.43.8; Plútarchos. Cato starší 17.16, Flamininus 19.1-4.
- Plútarchos. Cato starší 17.21.
- Astin (1978), s. 81.
- Plútarchos. Cato starší 18.1; Livius XXXIX.44.1; Aurelius Victor. O vynikajících Římanech 53.2.
- Plútarchos. Cato starší 18.1.
- Aurelius Victor. O vynikajících Římanech 53.1; Astin (1978), s. 81.
- Gellius 6.22.
- Gellius 4.12.
- Livius XXXIX.44.2, 3; Plútarchos. Cato starší 18.3.
- Livius XXXIX.44.4; Polybios XXXI.25.5.
- Livius XXXIX.44.4; Plútarchos. Cato starší 18.4.
- Astin (1978), s. 83–87.
- Livius XXXIX.44.5; Plútarchos. Cato starší 19.1.
- Livius XXXIX.44.6; Plútarchos. Cato starší 19.1.
- Livius XXXIX.44.7.
- Livius XXXIX.44.7; Dionýsios z Halikarnassu III.67.5; Astin (1989), s. 187.
- Livius XXXIX.44.9; Plútarchos. Cato starší 19.4; Rawson (1989), s. 454; Christ (2010), s. 86.
- Livius XXXIX.44.10.
- Plútarchos. Cato starší 19.1, Flamininus 19.6; Astin (1978), s. 85.
- Livius XXXIX.44.11.
- Plútarchos. Cato starší 19.3.
- Astin (1978), s. 86.
- Astin (1978), s. 87, 102.
- Astin (1978), s. 88, 89, 95.
- Plútarchos. Cato starší 16.14-16; Astin (1978), s. 91, 93, 97.
- Astin (1978), s. 94, 95.
- Astin (1978), s. 95.
- Astin (1978), s. 94.
- Livius XXXIX.44.12; Plútarchos. Cato starší 18.1, 6, 19.2; Cornelius Nepos 2.4, 7.
- Livius XXXIX.44.12.
- Plútarchos. Cato starší 19.5.
- Astin (1978), s. 104.
- Astin (1978), s. 107.
- Plútarchos. Cato starší 15.10; Plinius. Kapitoly o přírodě 7.100; Aurelius Victor. O vynikajících Římanech 47.7; Cornelius Nepos 2.7; Astin (1989), s.178.
- Astin (1978), s. 108.
- Astin (1978), s. 109.
- Livius. Periochy XLIX.19; Cicero. O řečníku 2.256.
- Livius XXXIX.40.16-21; Plútarchos. Cato starší 15.2, 3; Astin (1978), s. 109.
- Livius XLIII.2.1, 2.
- Livius XLIII.2.3; Astin (1978), s. 110.
- Livius XLIII.2.5.
- Livius XLIII.2.6; Harris (1989), s. 131.
- Livius XLIII.2.7-14; Astin (1978), s. 110.
- Astin (1978), s. 111.
- Polybios XXXIII.11.1-6.
- Polybios XXXIX.7.6; Diodóros Sicilský XXXIII.31.
- Plútarchos. Cato starší 15.11.
- Appiános. Iberica 60.1-5.
- Livius. Periochy XLIX.17.
- Astin (1978), s. 112.
- Livius. Periochy XLIX.19; Cicero. O řečníku 1.228; Appiános. Iberica 60.11; Astin (1978), s. 112, 113.
- Astin (1978), s. 113.
- Astin (1978), s. 114.
- Astin (1978), s. 114–116.
- Astin (1978), s. 115.
- Plútarchos. Cato starší 22.1; Astin (1978), s. 119.
- Plútarchos. Cato starší 22.3.
- Plútarchos. Cato starší 22.8.
- Plútarchos. Cato starší 22.4; Plinius. Kapitoly o přírodě 7.112; Cicero. O věcech veřejných 3.9; Astin (1978), s. 119.
- Appiános. Iberica 48.1-10; Astin (1978), s. 120.
- Astin (1978), s. 120.
- Plútarchos. Cato starší 8.14-16; Astin (1978), s. 120.
- Astin (1978), s. 121, 267.
- Astin (1978), s. 267.
- Plútarchos. Cato starší 8.21-26.
- Astin (1978), s. 122.
- Livius XLV.18.1-7.
- Livius XLV.3.4-14, 20.8-15; 25.1-7; Polybios XXX.4.1-17, 5.1-16.
- Polybios XXXV.6.1; Plútarchos. Cato starší 9.2-5.
- Polybios XXXV.6.1.
- Polybios XXXV.6.2, 3.
- Harris (1989), s. 142.
- Polybios XXXI.21.1-4; Appiános. Libyca 67.2.
- Polybios XXXI.21.5.
- Polybios XXXI.21.6; Appiános. Libyca 67.4, 5, 68.5-11; Harris (1989), s. 143.
- Appiános. Libyca 69.1; Plútarchos. Cato starší 26.2; Astin (1978), s.126; Harris (1989), s. 150.
- Appiános. Libyca 69.2.
- Appiános. Libyca 69.3-5.
- Plútarchos. Cato starší 26.4.
- Appiános. Libyca 69.5, 6; Plútarchos. Cato starší 26.5, 6; Livius. Periochy XLVIII.4; Cicero. O povinnostech 1.79.
- Plútarchos. Cato starší 27.1.
- Plútarchos. Cato starší 27.2.
- Plútarchos. Cato starší 27.4.
- Polybios XXXVI.2.1; Appiános. Libyca 69.8-10; Livius. Periochy XLVIII.15, 24, XLIX.2; Astin (1978), s.128.
- Appiános. Libyca 70.1-13, 72.1-10; Harris (1989), s. 151.
- Appiános. Libyca 73.1-11; Harris (1989), s. 151, 152.
- Cicero. Brutus 61, 80; Velleius Paterculus I.13.1; Plinius. Kapitoly o přírodě 29.15; Plútarchos. Cato starší 27.11, 12.
Prameny
- APPIÁNOS. Zrod římského impéria: římské dějiny. Praha: Svoboda, 1986
- CICERO, Marcus Tullius. ‘Cato starší o stáří’, Tuskulské hovory. Praha: Svoboda. 1976
- CORNELIUS NEPOS. ‘Životopisy slavných vojevůdců cizích národů’, Antické válečné umění. Praha: Svoboda. 1977
- LIVIUS, Titus. Dějiny VI, VII. Praha: Svoboda, 1976, 1979
- PLÚTARCHOS. Životopisy slavných Řeků a Římanů I. Praha: Arista, Baset, Maitrea, 2006. ISBN 80-86410-46-3
- POLYBIOS. Dějiny IV. Praha: Arista, Baset, 2012. ISBN 978-80-86410-66-1
- VELLEIUS PATERCULUS, PUBLIUS FLORUS. Dvojí pohled na římské dějiny. Praha: Baset, 2013. ISBN 978-80-86410-69-2
Bibliografie
- ASTIN, Alan E. Cato the Censor. Oxford: Oxford University Press, 1978. ISBN 0-19-814809-7
- ASTIN. Alan E. ‘Roman government and politics, 200–134 B.C.’, The Cambridge Ancient History, Volume VIII: Rome and the Mediterranean to 133 B.C. Cambridge: Cambridge University Press, 1989. ISBN 0-521-23448-4
- CHRIST, Karl. Krize a zánik Římské republiky. Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7429-029-9
- HARRIS, W. V. ‘Roman Expansion in the West’, The Cambridge Ancient History, Volume VIII: Rome and the Mediterranean to 133 B.C. Cambridge: Cambridge University Press, 1989. ISBN 0-521-23448-4
- HOYOS, Dexter. A Companion to the Punic Wars. Hoboken: Wiley-Blackwell, 2011. ISBN 978-1-4051-7600-2
- RAWSON, Elizabeth. ‘Roman tradition and the Greek world’, The Cambridge Ancient History, Volume VIII: Rome and the Mediterranean to 133 B.C. Cambridge: Cambridge University Press, 1989. ISBN 0-521-23448-4
- SCULLARD, H. H.; CORNELL, Tim. A History of the Roman World: 753 to 146 BC. New York: Routledge, 2012. ISBN 978-0-415-52227-4
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Cato starší na Wikimedia Commons
- Osoba Marcus Porcius Cato ve Wikicitátech
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Cato starší