Cato starší

Cato se narodil v roce 234 př. n. l. v latinském městě Tusculum, přičemž náležel k plebejskému rodu Porciů.[1] Jeho rodina nepatřila k římské aristokracii a nebyla ani nijak zámožná.[2] Svého otce Marka popsal Cato jako poctivého a statečného muže.[3] Vyzdvihoval také odvahu svého praděda, který v boji přišel o pět válečných koní a obdržel za to náhradu ze státní pokladny.[3] Někteří historikové z toho dovozují, že jeho praděd mohl být členem jezdeckého stavu.[4] Jedince postrádající urozený původ nazývali Římané novými lidmi (homines novi).[5] Sám Cato připouštěl, že nikdo z jeho předků nezastával žádný z úřadů, připomínal ale jejich četné zásluhy.[6]

Mládí strávil na otcovských statcích v sabinském kraji.[7] Plútarchos uvádí, že nedaleko se nalézal dům obývaný kdysi Maniem Curiem Dentatem, někdejším trojnásobným konzulem lhostejným k majetku.[8] Cato tam často chodíval a podle Dentatova vzoru se snažil žít prostý a skromný život.[9] V mládí neoplýval bohatstvím a nevýbal se ani tvrdé práci na svých polích.[10] Později rozmnožil své jmění vkládáním peněz do aktiv přinášejících jistý zisk, jako byly rybníky, teplé prameny, výnosné pastviny a lesy.[11]

Během druhé punské války vstoupil ve věku sedmnácti let do armády.[12] Stalo se tak zřejmě při mimořádných odvodech konaných po porážce v bitvě u Kann v roce 216 př. n. l., kdy kartaginský[pozn. 1] vojevůdce Hannibal pustošil Itálii.[13] Cato si počínal neohroženě a vyznamenal se v četných bojích.[14] V pozdějších válkách v Hispánii a Řecku si vydobyl reputaci vynikajícího velitele (summus imperator).[15] V roce 214 př. n. l. sloužil v Kampánii, patrně pod Markem Claudiem Marcellem.[16] Jako vojenský tribun ho doprovázel při tažení na Sicílii.[17] V roce 209 př. n. l. se ve vojsku Quinta Fabia Maxima podílel na znovudobytí Tarenta.[18] Za svůj přínos k vítězství v bitvě u Metauru v roce 207 př. n. l. obdržel pochvalu.[19] Služba v armádě poskytla Catonovi příležitost navázat blízký osobní kontakt s mnoha vlivnými lidmi a umožnila mu uskutečnit své politické ambice.[20]

Vojenská zdatnost otevřela Catonovi dveře do politiky, k čemuž mu významnou měrou dopomohl i mimořádný řečnický talent.[20] Svoji výmluvnost rozvíjel a zdokonaloval, když vystupoval jako obhájce v menších obcích a městech.[21] Touto činností získal mnoho přátel a rozšířil řady svých klientů.[22] V počátcích své veřejné dráhy se mu pravděpodobně dostalo pomoci ze strany některých vzdálenějších příbuzných.[23] Prakticky ve stejné době, kdy vstoupil do politiky, pronikli do římské aristokracie i další dva zástupci rodu Porciů.[23] Podstatně důležitější a pro Catonovu kariéru určující se ukázala podpora senátora Lucia Valeria Flakka, pocházejícího z velmi starého a vznešeného rodu.[23] Právě on přesvědčil Catona, aby opustil venkov a odstěhoval se do Říma.[24] Flaccus se stal jeho patronem a jejich vztah se vyvinul v přátelství.[25] S jeho přispěním stoupal Cato rychle a bez zaváhání po jednotlivých příčkách posloupnosti úředních hodností (cursus honorum).[26] Jejich spojenectví lze doložit i z obdobného průběhu jejich kariér, neboť ve stejném roce zastávali konzulát a sloužili jako vojenští tribunové v Řecku za války s Antiochem.[23] Cato se rovněž aktivně zasazoval o to, aby byl Flaccus jeho kolegou v úřadu cenzora.[27]

V roce 204 př. n. l. se Cato stal quaestorem, načež ho přidělili k vojevůdci Publiu Corneliu Scipionovi, chystajícímu se do Afriky proti Kartágincům.[28] Během přípravy vojska na Sicílii mělo prý mezi oběma muži dojít k rozepři.[29] Podle Plútarcha vnímal Cato s nechutí Scipionovu slabost pro divadlo a nošení řeckého oděvu a kritizoval ho, že narušuje morálku vojáků jejich přehnaně štědrým odměňováním.[30] Poté se měl vrátit ze Sicílie a společně s Quintem Fabiem Maximem si měl v senátě stěžovat na Scipionovu rozmařilost a náklonnost k řecké kultuře.[31] Novodobí historikové pochybují o tom, že by quaestor mohl svévolně opustit přidělenou funkci.[32] Považují proto roztržku za smyšlenou, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že ji ostatní prameny nezmiňují.[33] Cato choval patrně nemalé výhrady ke Scipionovým metodám a způsobu života, což se odrazilo i v jejich pozdějším konfliktu.[34] Navzdory tomu s ním táhl do Afriky a posléze se vydal na Sardinii.[35] Odtud přivedl do Říma básníka Quinta Ennia.[36]

V roce 202 př. n. l. se plebejští aedilové museli vzdát úřadu kvůli procedurálním chybám při svém zvolení.[37] V souvislosti s tím pronesl Cato jednu ze svých prvních veřejných řečí De aedilibus vitio creatis.[38] Další projev měl Cato pronést při příležitosti svého ustanovení aedilem v roce 199 př. n. l.[39] Při zastávání tohoto úřadu musel se svým kolegou opakovat konání Plebejských her (ludi Plebeii).[40] Za své úsilí se dočkal odměny v podobě zvolení praetorem pro následující rok.[41] Praeturu vykonával na Sardinii, kde jako správce provincie zajišťoval zásobování vojska v Řecku potravinami a ošacením.[42] Vedle toho nechal z ostrova vyhnat všechny lichváře.[43] Za svého působení na Sardinii dával Cato ostentativně najevo svoji hospodárnost kombinovanou s odměřeností:[44]

Nikdy nežádal od státu peníze na úhradu svých výdajů, služební cesty do jednotlivých měst konal bez povozu pěšky, provázel ho jediný otrok, který mu nesl oděv a obětní misku. V tomto ohledu vystupoval vůči poddaným v provinciích shovívavě a prostě, ale na druhé straně opět v jiných případech zachovával důstojnost a přísnost: na soudě byl neúprosný, v plnění nařízení vyplývajících z úřední moci byl důsledný a bezohledný, takže se provinciálové římské vlády nikdy více neobávali ani ji více nemilovali.[45]

V průběhu 2. století př. n. l. byly vydány tři samostatné zákony leges Porciae rozšiřující právo římských občanů podat odvolání (provocatio) proti rozhodnutí úředníků o trestu smrti nebo bití.[46] Třebaže nemáme informace o datu přijetí těchto zákonů ani o jejich původcích, zdá se, že Cato mohl být autorem některého z nich, nebo se alespoň přičinil o jeho schválení.[47]

Cato a jeho přítel Flaccus byli zvoleni konzuly pro rok 195 př. n. l.[48] Krátce poté, co nastoupili úřad, se v Římě rozhořel vážný politický spor ohledně zrušení Oppiova zákona (lex Oppia).[49] Tento právní předpis z roku 215 př. n. l. stanovil, že žádná žena neměla mít na sobě více než půl unce zlata, nesměla nosit pestrobarevné šaty, ani se nechat vézt po městě a jeho okolí ve voze taženém dvojspřežím.[50] Návrh tribunů lidu Marka Fundania a Lucia Valeria na jeho zrušení se setkal s odporem mnoha občanů.[51] Další dva tribunové Marcus a Publius Juniové Brutové prohlásili, že v zájmu zachování zákona užijí práva veta.[52] Veřejnost se vzápětí rozdělila v názoru na to, zda předpis zrušit, nebo ponechat v platnosti.[53] Ulice zaplnily zástupy žen horlivě se domáhajících odstranění restrikcí a poukazujících na to, že ekonomické důvody pro jeho zachování pominuly skončením druhé punské války.[54] Obsadily dokonce všechny vstupy do domu Brutů a neodešly, dokud tribunové nezměnili své odmítavé stanovisko.[55] Když stáhli svoji hrozbu veta, lidové shromáždění Oppiův zákon zrušilo.[56]

Do vzrušené debaty se vahou své konzulské autority zapojil také Cato, profilující se jako rezolutní zastánce lex Oppia.[57] Livius uvádí dva projevy: Catonovu obhajobu zákona a ráznou odpověď tribuna Lucia Valeria.[58] Novodobí historikové nepovažují zaznamenané znění ani jednoho z nich za autentické.[59] Cato údajně varoval před rovnoprávností mužů a žen a zejména před zálibou žen v přepychu, povzbuzujícím marnotratnost.[60] Ať už se jedná o pouhou fabulaci, či nikoli, Catonova intervence ve prospěch zákona ukazuje, že už v této době ho znepokojoval rostoucí přepych a vehementně podporoval jeho omezování.[61]

Los přiřkl Catonovi jako jeho úřední působiště Přední Hispánii.[62] Liviovo dílo obsahuje pozoruhodně podrobný popis jeho vojenských operací v provincii.[63] Po jazykové i faktické stránce se nápadně shoduje s dochovanými fragmenty Catonovy řeči o svém konzulátu (De consulatu suo) a patrně je převzat z tohoto projevu a z Počátků.[63] K Liviově mimořádně příznivému hodnocení jeho činů je tedy třeba přistupovat se značnou obezřetností.[64] Ostatně v jiné souvislosti Plútarchos otevřeně uvádí, že Cato nešetřil sebechválou a nevyhýbal se zjevné chlubivosti.[65]

V Přední Hispánii vypuklo v roce 197 př. n. l. rozsáhlé povstání místních kmenů proti nedávno nastolené římské nadvládě.[66] Tamější správce praetor Gaius Sempronius Tuditanus utrpěl vážnou porážku a v důsledku utrpěných zranění zanedlouho zemřel.[67] Jelikož Římané udrželi na sever od řeky Ebro ve své moci pouze několik měst na pobřeží,[68] uchýlil se senát k mimořádnému opatření a rozhodl o vyslání jednoho z konzulů do Hispánie.[69] K potlačení Hispánů obdržel Cato vojsko sestávající ze dvou legií, 15 000 spojeneckých pěšáků, 800 jezdců a 20 válečných lodí.[70] Vzhledem k velikosti výpravy zabrala její příprava nějaký čas a teprve v průběhu dubna shromáždil Cato expediční síly v přístavu Luna.[71]

Zřejmě ve druhé polovině května se Římané vylodili ve městě Emporiae (Empúries), nacházejícímu se na úpatí Pyrenejí.[72] Záhy poté se ke konzulovi dostavili vyslanci spojeneckého kmene Ilergetů se žádostí o pomoc.[73] Cato nechtěl rozdělit své vojsko, nemohl ale odmítnout spojence a riskovat jejich odpadnutí.[74] Předstíral proto, že se chystá podniknout tažení, nicméně po odchodu vyslanců povolal své muže zpět.[75] Dříve, než se pustil do boje, podrobil vojáky tvrdému výcviku.[76] Propustil také římské obchodníky, zásobující armádu potravinami a ošacením, neboťsi hodlal opatřit vše potřebné od nepřátel.[77] Během obratně provedeného nočního pochodu se dostal s 20 000 muži do týlu hispánského vojska a odřízl mu ústupovou cestu.[78] V nastalé bitvě Hispánové odvrátili počáteční nápor římského jezdectva, načež tři kohorty obešly jejich linie a vyvolaly v nich zmatek.[79] Jakmile Římané zahnali své protivníky na útěk, Cato přikázal záložní legii dobýt nepřátelský tábor, čímž dokonal zkázu Hispánů.[80] Vítězství v bitvě u Emporií přimělo okolní kmeny, aby se opět poddaly Římanům.[81] Konzul pak rozeslal místním obcím dopisy, v nichž jim pod pohrůžkou zničení nařizoval zbourat své hradby.[82] Protože jim dopisy nechal doručit ve stejný den, nemohly se mezi sebou poradit a raději hrozbě vyhověly.[83] Plútarchos cituje Catonovo vyjádření, že za svého nedlouhého působení v Hispánii si podrobil více měst, než kolik dní tam strávil.[84]

Sotva zpacifikoval oblast severně od Ebra, vyslyšel žádost pratora Publia Manlia, tísněného vzbouřenými Turdetány[85] a jejich keltiberskými žoldnéři, a vyrazil na jih.[86] Hispánové zaujímali velice dobře hájitelné místo a odmítali se s Římany střetnout.[87] Cato se pokusil zvrátit poměr sil tím, že Keltiberům nabídl dvojnásobný žold, pokud změní strany.[88] Když na to nereagovali, vydal se s několika lehce ozbrojenými kohortami rychlým pochodem k městu Segontia (Sigüenza), v němž uložili své věci.[89] Ani tím je však nevyprovokoval k akci.[90] Potom přenechal Manliovi většinu svého vojska a se sedmi kohortami zamířil zpět za Ebro.[90] Někteří badatelé se domnívají, že vytáhl k městu Numantia.[91] Nezdá se ale příliš pravděpodobné, že by s tak nepatrným vojskem zaútočil na tuto pevnost.[92] Zatímco se marně potýkal s Keltibery, využily kmeny Lacetanů a Bergistánů jeho nepřítomnosti na severu k obnovení povstání.[93] Za vydatného přispění spojeneckých Suessetánů se rychle vypořádal s Lacetany.[94] Pak se zmocnil sídla Bergistánů a jeho obyvatele prodal do otroctví.[95] Nakonec uvalil vysoké daně na železné a stříbrné doly a znatelně tím zvýšil příjmy Říma plynoucí z Hispánie.[96]

Senát ocenil Catonovy úspěchy v Hispánii konáním třídenních děkovných slavností a odhlasoval mu triumf.[97] Při té příležitosti pronesl Cato další ze svých projevů, v němž zdůraznil mimořádné obtíže, s nimiž se musel on a jeho vojáci potýkat, a neopomenul vyzdvihnout svoji šetrnost při výkonu úřadu.[98] Do státní pokladny přivezl bohatou kořist, včetně výnosu z hispánských dolů, a štědře podaroval své vojáky.[99] Získané prostředky postačovaly i na vybudování svatyně zasvěcené bohyni Vítězné panně (Victoria Virgo).[100] Veřejným uznáním svých zásluh si Cato vydobyl pozici jednoho z předních mužů ve státě.[101] Jeho přehnaně optimistické vylíčení situace v Hispánii přimělo senát, aby rozpustil vojsko, což ale vedlo k novému povstání.[102] Cato zjevně přecenil úplnost svého vítězství a nesprávně odhadl míru odhodlání tamních kmenů pokračovat v odboji.[103]

Plútarchos a Nepos uvádějí, že v době, kdy Cato pobýval v provincii, chtěl Scipio, těšící se od svého vítězství nad Kartágem přízvisku Africanus, zabránit jeho dalším úspěchům a usiloval o převzetí velení.[104] Africanus se měl dokonce stát Catonovým nástupcem a podrobit ho kritice za to, že nechal popravit 600 římských dezertérů.[105] Ve skutečnosti se Africanus do Hispánie nevydal.[106] Oba autoři nejspíše zaměnili Africana a jeho bratrance Publia Cornelia Scipiona Nasiku, působícího jako správce Zadní Hispánie v roce 194 př. n. l.[106]

V letech 194 až 193 př. n. l. sloužil Cato jako legát pod Tiberiem Semproniem Longem během vítězného tažení proti Bojům a Ligurům v Předalpské Galii.[107] Na přelomu let 192 a 191 př. n. l. se vyslovil proti zmírnění zákazu lichvy, navrhovanému Juniovým zákonem.[108]

Na podzim 192 př. n. l. připlul král Antiochos III., vládce seleukovské říše, s vojskem do Řecka.[109] Tím ohrozil zájmy Říma a jeho řeckých spojenců a zapletl se s nimi do války.[110] Na králově dvoře se navíc zdržoval Hannibal, někdejší úhlavní římský nepřítel.[111] V roce 191 př. n. l. se v Řecku vylodily legie pod velením konzula Mania Acilia Glabriona.[112] V jeho doprovodu se nacházeli přinejmenším čtyři konzulárové, včetně Catona a Flakka.[113] Oba vykonávali funkci vojenských tribunů, hodnost poněkud neobvyklá pro bývalé konzuly.[114] Glabrio se snažil zajistit, aby řecké obce vybízené Antiochem ke změně stran nevyslyšely královy výzvy.[115] Zatímco římská armáda pomalu postupovala z Apollonie do Thesálie, navštívil Cato několik řeckých měst, jmenovitě Korint, Patry a Aigion.[116] Nakonec dorazil do Athén a promluvil latinsky k jejich obyvatelům.[117] Antiochos rozesílal řeckým obcím dopisy, v nichž je žádal o podporu.[118] Královo počínání Cato ironicky okomentoval, že vede válku perem a inkoustem.[119] Za svého pobytu v Athénách se blíže seznámil s místními poměry a zvyklostmi, načež se připojil k římskému vojsku, táhnoucímu Thesálií vstříc králi.[120]

Protože Antiochovy vlastní síly početně zaostávaly za Římany, stáhl se k soutěsce Thermopyly, skýtající mimořádně výhodné obranné postavení.[121] Její slabina spočívala v možnosti provedení obchvatu přes přilehlé hory.[122] Na jejích vrcholcích střežily přístupové cesty tři pevnosti, držené aitólskými spojenci krále.[123] V noci před zahájením útoku vyslal Glabrio proti Aitólům dva oddíly po 1000 mužích.[124] První z nich nedosáhl svého cíle, avšak druhý oddíl, v jehož čele stál Cato, zdárně vypudil Aitóly z pevnosti Kallidromos.[125] Odvážný výpad, vedený samotným velitelem, přinutil spící obránce k bezhlavému úprku a obnažil Antiochovo křídlo.[126] Prameny uvádějí, že bitva u Thermopyl se vyvíjela ve prospěch krále, dokud se v jeho týlu neobjevili Catonovi muži.[127] Později se Cato nezdráhal tvrdit, že jeho akce rozhodla o Antiochově porážce.[115] Krátce po bitvě ho Glabrio poslal do Říma, aby podal senátu zprávu o vítězství.[128] Cato nepochybně využil příležitosti a přisvojil si velký díl slávy, čímž dále upevnil své prominentní postavení.[129]

V následujících letech se Cato zaměřil na dosažení úřadu cenzora.[130] Souběžně s tím se opakovaně dostával do střetu s některými významnými senátory.[130] V roce 190 př. n. l. ve dvou projevech silně kritizoval někdejšího konzula Quinta Minucia Therma a přispěl k tomu, že mu senát navzdory vítězství nad Ligury nepřiznal triumf.[131] Počátkem roku 189 př. n. l. obžalovali tribunové lidu Catonova bývalého velitele Glabriona z přisvojení značné části kořisti získané v Antiochově táboře.[132] Glabrio, Cato a několik dalších politiků se ucházeli o cenzuru ve volbách konaných v onom roce.[133] Třebaže prameny neoznačují Catona za původce procesu, Livius ho jmenuje jako klíčového svědka.[134] Sám Glabrio se tvrdě ohradil právě proti Catonovi a posléze upustil od své kandidatury.[135] Někdy v téže době čelil obžalobě, týkající se jeho konzulátu, také Cato.[136] Ačkoli nevedla k jeho odsouzení, volby pro něho skončily nezdarem.[137] V témže roce se v hodnosti legáta účastnil vyjednávání s Aitóly.[138]

Scipio Africanus a jeho mladší bratr Lucius Cornelius Scipio mezitím završili válku s Antiochem vítězstvím v bitvě u Magnésie.[139] Lucius, jemuž formálně náleželo velení, oslavil po návratu velkolepý triumf.[140] V roce 187 př. n. l. ho však stihla obžaloba za to, že od krále obdržel 500 talentů stříbra a neodvedl je do státní pokladny.[141] Ani v tomto případě nebyl Cato žalobcem.[142] Antičtí autoři se ale shodují, že podnítil tribuny lidu, aby Lucia obžalovali.[143] V řeči „o penězích krále Antiocha“ (De pecunia regis Antiochi) vyzýval k prošetření věci a zrazoval ostatní tribuny od uplatnění práva veta.[144] Útok fakticky směřoval proti Africanovi,[145] vůči němuž měl Cato dlouhodobě chovat zášť a neustále snižoval jeho zásluhy.[146] O tři roky později pohnal jeden z tribunů před soud dokonce samotného Africana.[147] Namísto obhajoby připomenul Africanus své nezměrné služby Římu, načež se rozhodl řízení ignorovat a odešel do dobrovolného vyhnanství.[148] Tradičně se má za to, že i v této kauze náležela Catonovi role iniciátora.[149]

Ve volbách v roce 184 př. n. l. usilovalo o úřad cenzora pět patricijů a čtyři plebejové, včetně Catona a jeho spojence Flakka.[150] Mezi kandidáty patřili rovněž Lucius Scipio a Scipio Nasica, nicméně Africanův pád zhatil jejich šance na zvolení.[151] Podle Livia vyčníval Cato svými přednostmi nad všemi ostatními uchazeči.[152] Jelikož se obávali jeho přísnosti a zároveň je popuzoval neurozeným původem, spojili se proti němu.[153] I přes odpor nemalé části aristokracie vyslyšel sněm Catonovo volání po obnovení starobylých ctností a potírání neřestí a zvolil ho společně s Flakkem za cenzora.[154]

Získáním cenzury, nejváženější ze všech republikánských magistratur, stanul Cato na vrcholu své politické kariéry.[155] Mimořádnost jeho úspěchu podtrhovala skutečnost, že ho dosáhl jako homo novus.[156] Svého kolegu Flakka obdařil čestným titulem princeps senatus a ve všech věcech s ním jednal v naprosté shodě.[157] Pouze v záležitostech týkajících se veřejných staveb postupovali z praktických důvodů každý samostatně.[158] Přestože cenzoři měli formálně stejné postavení, z dochovaných pramenů zřetelně vyplývá, že Catonovi náležela při výkonu jednotlivých povinností klíčová role.[159]

Náplň cenzury spočívala především v dohledu nad veřejnými mravy (regimen morum) a sestavování seznamu senátorů.[160] Při provádění revize senátu vyloučili cenzoři z jeho řad sedm mužů, protože je neseznali hodnými členství.[161] Mezi postižené patřil i bývalý konzul Lucius Qunctius Flamininus, bratr „osvoboditele Řecka“ Tita Flaminina.[162] Jeho vyloučení Cato objasnil tím, že Flamininus zabil pro potěchu svého milence jistého galského šlechtice (podle Valeria z Antia se mělo jednat o odsouzeného zločince, jenž měl být popraven).[163] Když Flamininus obvinění popíral, vyzval ho Cato ke složení přísahy, na což nijak nereagoval.[164] Jakéhosi Manilia zbavili členství v senátu proto, že políbil svoji manželku v přítomnosti své dcery a rouhal se při tom.[165]

Prameny neuvádějí, kolika jezdcům odňali cenzoři koně.[166] Plútarchos se zmiňuje, že si Cato vysloužil mnoho nenávisti, když tímto způsobem potrestal Lucia Scipiona.[167] Údajně tak měl učinit, aby zostudil památku tehdy již zesnulého Africana.[168] Pravým důvodem mohla být skutečnost, že se Luciu Scipionovi nedostávalo potřebné kondice ke službě v jezdectvu.[169] Kvůli nedůstojnému chování a fyzické nezpůsobilosti přišel o koně i jezdec jménem Lucius Veturius, jemuž Cato vytýkal, že se pro svoji tloušťku nedokáže udržet v sedle.[170] Občany zanedbávající své polnosti nebo vinice sankcionoval snížením jejich společenského statusu.[171] Ve snaze o potírání nemístného přepychu nařídili cenzoři odhadcům jmění, aby do seznamu majetku zapsali všechny ozdoby, ženské šaty a vozy v hodnotě více než 1500 denárů v ceně desetkrát vyšší.[172] Obdobně dali sepsat i otroky mladší dvaceti let.[173] Na všechny tyto předměty a otroky následně uvalili zvláštní daň.[174]

Svoji přísnost a svědomitost osvědčil také při dohledu nad veřejnými stavbami a správě státního majetku.[175] Jedincům rozvádějícím vodu z vodovodu do svých soukromých domů nebo na pole ji nechal odejmout.[176] Budovy přesahující na státní pozemky nechal strhnout.[177] Zanesené stoky dali cenzoři vyčistit a rozšířit do dalších částí města, včetně Aventinu.[178] Kromě toho vynaložili ohromnou sumu asi 6 000 000 denárů na vydláždění vodních nádrží.[179] Navzdory velkému odporu zakoupil Cato pozemky vedle radnice a zřídil tam baziliku, nazývanou Basilica Porcia, první zastřešenou stavbu určenou ke konání trhů a projednávání soudních pří.[180] Výběr daní (vectigalia) cenzoři pronajali za nejvyšší cenu nabídnutou v aukci.[181] Naopak smlouvy na údržbu stávajících veřejných budov uzavřeli s těmi, kteří požadovali nejméně.[182] Proti tomu se postavili ostatní zájemci a stěžovali si v senátu.[183] Titus Flamininus se jich zastal a prosadil zrušení smluv z důvodu jejich údajné nevýhodnosti pro stát.[184] Zároveň přesvědčil tribuny, aby kvůli tomu Catona obžalovali.[184] Soudní řízení však nejspíše skončilo, aniž by došlo k jeho odsouzení.[185] Cenzoři následně provedli novou aukci a stěžovatele z ní vyloučili.[183]

Catonova cenzura se vyznačovala přehnanou důkladností, důrazem na řádný výkon úředních povinností a úzkostlivým prosazováním zájmů republiky.[186] Úkoly vyplývající ze své funkce se snažil plnit co nejpečlivěji, a to zejména pokud jde o zachování veřejné morálky.[187] Za její největší ohrožení považoval rozmáhající se náchylnost vyšších vrstev k přepychu a marnotratnosti, rozkládající jejich fyzickou a mravní sílu a vedoucí k chamtivosti a korupci.[188] I přes svůj hluboce odmítavý postoj k luxusu nenamítal Cato nic proti bohatství, byť se rezolutně stavěl proti jeho nabytí nečestnými prostředky.[189] Domníval se totiž, že blahobyt občanů je ku prospěchu státu.[190] V souladu s tím měl každý jedinec usilovat o hromadění majetku, nikoli o jeho utrácení.[191] Svojí tvrdostí proti sobě popudil mnohé příslušníky aristokracie.[192] Livius to komentuje tak, že jeho „cenzura byla sice vznešená, ale i plná rozporů, jež ostatně Marcus Porcius, jemuž se všechna ta trpkost přisuzovala, pěstoval vůbec po celý život.“[193] Nicméně podle Plútarcha vnímal lid jeho boj proti prohlubujícímu se úpadku mravů neobyčejně příznivě a jako vyjádření vděčnosti mu dal postavit sochu.[194]

Cato zůstal veřejně aktivní a uchoval si značný vliv i v dalších více než třiceti letech po skončení cenzury.[195] V tomto období nevykonával žádný úřad.[195] Musel však odrážet četné žaloby svých protivníků, třebaže z těchto sporů vyšel vždy jako vítěz.[196] Prameny se zmiňují o celkem čtyřiceti čtyřech soudních řízeních vedených proti němu.[197] Naposledy se hájil ještě v roce 154 nebo 153 př. n. l., v samém závěru svého života.[198] Jeho nejaktivnějšími odpůrci byli členové rodu Minuciů Thermů, s nimiž se střetl pravděpodobně čtyřikrát.[199] Dvakrát se potýkal se Serviem Sulpiciem Galbou.[199] Opakovaně se dostával do konfliktu s Quintem Fulviem Nobiliorem, konzulem v roce 153 př. n. l., jehož otce Marka kritizoval počátkem sedmdesátých let.[200]

Nepřátelství vůči své osobě přiživoval tím, že sám vystupoval často v roli žalobce a advokáta.[201] V roce 171 př. n. l. si poselstvo z hispánských provincií stěžovalo v Římě na chování několika bývalých správců.[202] K posouzení údajného vykořisťování provinciálů zřídil senát zvláštní soudní dvůr (recuperatores).[203] Hispánové si směli vybrat čtyři senátory jako své zástupce.[204] Jedním z nich se stal Cato.[205] Jeho řeč proti Publiu Furiu Philovi zapůsobila tak mocným dojmem, že se obžalovaný raději dobrovolně odebral do vyhnanství, aniž by vyčkal rozhodnutí soudu.[206] O téměř dvacet let později Cato obžaloval Lucia Minucia Therma, že se nečestně obohatil ve funkci římského vyslance.[207] Thermus měl společně s dalšími čtyřmi vyslanci zajistit, aby Ptolemaios Euergetés obdržel od svého bratra Ptolemaia Filométora, vládce Egypta, ostrov Kypr.[208] Nejenže se vyslancům nepodařilo svůj úkol splnit, ale Euergetés navíc upadl do zajetí.[209] Z dochovaných útržků Catonova projevu nevyplývá, čeho přesně se měl Thermus dopustit, ani jak spor skončil.[207] Jedna z jeho posledních řečí mířila proti správci Zadní Hispánie Serviu Sulpiciovi Galbovi (Contra Ser. Galbam),[210] který v rozporu se svým předchozím slibem nechal zmasakrovat a zotročit tisíce Lusitánů.[211] Cato energicky podporoval návrh na Galbovo postavení před soud.[212] Kolem celé záležitosti se rozvinul zuřivý spor.[213] Sám Galba pronesl na svoji obhajobu tři projevy a patrně se uchýlil k uplácení, načež lidové shromáždění návrh zamítlo.[214]

V ostatních věcech bývá několikrát zmiňována Catonova řeč ve prospěch lex Voconia.[215] Návrh tohoto zákona, předložený v roce 169 př. n. l., obsahoval dvě ustanovení upravující nakládání s majetkem při pořízení závěti.[215] Podle prvního z nich nemohl zůstavitel, jehož majetek dosahoval hodnoty alespoň 100 000 assů, ustanovit ženu jediným dědicem.[215] Druhé stanovilo, že žádný jedinec nemohl nabýt odkazem většího majetku než dědicové.[216] Jaké pohnutky vedly Catona k podpoře lex Voconia, ani jaký byl účel návrhu, nelze z pramenů dovodit.[216] Zřejmě se jednalo o reakci na skutečnost, že rostoucí počet římských žen disponoval poměrně velkým majetkem.[217] Zároveň s tím se snižoval počet tradičních manželství, kdy se žena se svým jměním odevzdávala v moc svého manžela.[218] Narůstal naopak počet manželství, v nichž si ponechávala nad svým majetkem kontrolu.[218]

V roce 155 př. n. l. se do Říma dostavilo poselstvo z Athén, sestávající ze zástupců tří hlavních filosofických škol: akademika Karneada, stoika Diogena a peripatetika Kritolaa.[219] Svými přednáškami si v Římě získali značnou pozornost a věhlas.[220] Senát projednával jejich věc nadmíru zdlouhavě, čímž ještě prodlužoval jejich pobyt.[221] Catona dráždil zejména Karneadés, nalézající mezi mladými Římany nadšené posluchačstvo.[222] Naléhal proto na rychlé rozhodnutí, aby filosofové nekazili římskou mládež a vrátili se do Řecka.[221]

O dva roky později zvolili Římané jednoho ze svých tehdy nejzdatnějších velitelů Marka Claudia Marcella potřetí konzulem, neboť se měl v Hispánii vypořádat s vážnou vojenskou krizí.[223] Svůj předchozí konzulát zastával Marcellus teprve nedávno, takže porušil pravidlo zakazující vykonávat tento úřad více než jednou za deset let.[224] V návaznosti na tuto událost se Cato vyslovil proti tomu, aby mohl být kdokoli podruhé konzulem.[225]

Cato se nepochybně účastnil četných debat v senátu o diplomatických akcích vůči okolním státům.[226] Využíval při tom své nezměrné vážnosti, umocněné požehnaným věkem, jakož i přesvědčivosti projevu.[227] Během pobytu pergamského vládce Eumena II. v Římě v roce 172 př. n. l. dal průchod své nelibosti vyvěrající ze snahy ostatních senátorů vlichotit se v královu přízeň.[228] Když se po skončení třetí makedonské války radil senát v roce 167 př. n. l., jak naložit s poraženou Makedonií, Cato trval na tom, aby Makedoňané zůstali svobodní, protože není možné je chránit (De Macedonia liberanda).[229] Senát se posléze usnesl na rozdělení makedonského království na čtyři nezávislé republiky.[230] V témže roce se Cato zastal římských spojenců Rhoďanů, ačkoli se v průběhu uplynulého konfliktu drželi stranou a někteří z nich projevovali sympatie k Makedoňanům.[231] V roce 150 př. n. l. se Scipio Aemilianus obrátil z Polybiova podnětu na Catona a přimlouval se za propuštění achajských rukojmí, zadržovaných v Itálii od porážky Makedonie.[232] Senátoři se nedokázali shodnout, jaké v této věci zaujmout stanovisko.[233] Teprve Catonova intervence je přiměla rukojmí propustit.[234]

Mírová smlouva sjednaná v závěru druhé punské války stanovila, že Kartáginci nesmí vést válku bez souhlasu Římanů.[235] Této skutečnosti zneužíval numidský král Masinissa, který v následujících desetiletích podnikal se vzrůstající opovážlivostí útoky na kartaginské území a zabíral je pro sebe.[236] Kartáginci se opakovaně obraceli na Římany se žádostí o rozsouzení jejich sporu s Masinissou.[237] Komise vysílané senátem k vyšetření věci však pokaždé rozhodly ve prospěch krále.[238]

Po jednom z incidentů dorazilo v roce 152 př. n. l. do severní Afriky římské poselstvo, jehož členem byl i Cato.[239] Emisaři žádali obě strany, aby se podřídily jejich rozhodnutí.[240] Jelikož Kartáginci jejich nabídku odmítli a trvali na vydání území obsazeného Numiďany, poslové se odebrali zpět do Říma.[241] Ještě předtím si stihli prohlédnout Kartágo a ke svému překvapení zjistili, že se těší nevídané prosperitě, oplývá zbraněmi a nadbytkem bojeschopných mužů.[242] Po svém návratu varoval Cato senát, že Římané nemohou být v bezpečí, dokud Kartágo nebude zničeno, a trval na tom, že je třeba mu vyhlásit válku.[243] Aby svému projevu dodal na vážnosti, upustil v jeho závěru na zem několik libyjských fíků.[244] Když se senátoři podivovali jejich velikosti a kráse, prohlásil, že země, která rodí takové ovoce se nachází jen tři dny plavby od Říma.[245] Od té doby zakončoval každou svou řeč na půdě senátu slovy: Ceterum censeo Carthaginem esse delendam („Ostatně myslím, že Kartágo musí být zničeno“).[246]

I přes Catonovo přesvědčování váhali Římané s vypovězením války, protože postrádali spravedlivý důvod k jejímu rozpoutání.[247] Příležitost se jim naskytla o několik málo let později, kdy se Kartáginci pokusili čelit Masinissově rozpínavosti vojenskou silou, nicméně ve velké bitvě mu podlehli.[248] Kromě toho, že ztratili celou armádu, porušili také ujednání mírové smlouvy s Římany, čímž jim zavdali záminku k obnovení nepřátelství.[249] Cato se římského vítězství a následného vyvrácení Kartága nedožil, neboť zemřel nedlouho po vypuknutí třetí punské války v roce 149 př. n. l.[250]

• APPIÁNOS. Zrod římského impéria: římské dějiny. Praha: Svoboda, 1986
• CICERO, Marcus Tullius. ‘Cato starší o stáří’, Tuskulské hovory. Praha: Svoboda. 1976
• CORNELIUS NEPOS. ‘Životopisy slavných vojevůdců cizích národů’, Antické válečné umění. Praha: Svoboda. 1977
• LIVIUS, Titus. Dějiny VI, VII. Praha: Svoboda, 1976, 1979
• PLÚTARCHOS. Životopisy slavných Řeků a Římanů I. Praha: Arista, Baset, Maitrea, 2006. ISBN 80-86410-46-3
• POLYBIOS. Dějiny IV. Praha: Arista, Baset, 2012. ISBN 978-80-86410-66-1
• VELLEIUS PATERCULUS, PUBLIUS FLORUS. Dvojí pohled na římské dějiny. Praha: Baset, 2013. ISBN 978-80-86410-69-2

• ASTIN, Alan E. Cato the Censor. Oxford: Oxford University Press, 1978. ISBN 0-19-814809-7
• ASTIN. Alan E. ‘Roman government and politics, 200–134 B.C.’, The Cambridge Ancient History, Volume VIII: Rome and the Mediterranean to 133 B.C. Cambridge: Cambridge University Press, 1989. ISBN 0-521-23448-4
• CHRIST, Karl. Krize a zánik Římské republiky. Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7429-029-9
• HARRIS, W. V. ‘Roman Expansion in the West’, The Cambridge Ancient History, Volume VIII: Rome and the Mediterranean to 133 B.C. Cambridge: Cambridge University Press, 1989. ISBN 0-521-23448-4
• HOYOS, Dexter. A Companion to the Punic Wars. Hoboken: Wiley-Blackwell, 2011. ISBN 978-1-4051-7600-2
• RAWSON, Elizabeth. ‘Roman tradition and the Greek world’, The Cambridge Ancient History, Volume VIII: Rome and the Mediterranean to 133 B.C. Cambridge: Cambridge University Press, 1989. ISBN 0-521-23448-4
• SCULLARD, H. H.; CORNELL, Tim. A History of the Roman World: 753 to 146 BC. New York: Routledge, 2012. ISBN 978-0-415-52227-4

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Cato starší na Wikimedia Commons
• Osoba Marcus Porcius Cato ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Cato starší