Marcel Strýko

Narodil se ve Zborově v okrese Bardejov. Jeho rodiči byli voják z povolání Imrich Strýko a učitelka Božena Strýková (roz. Bullová).[2]

Rodina se přestěhovala do Košic, kde absolvoval základní školu. Byl přijat na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Během studia se jeho rodiče rozvedli. V roce 1972 začal malovat a roku 1974 maturoval. Nastoupil na povinnou vojenskou službu, kde dospěl k odhodlání nepřijímat rozkazy, což vedlo ke krátkodobé psychiatrické hospitalizaci a k předčasnému návratu do civilu. Později pracoval jako technik v Československé televizi v Košicích.[2]

V roce 1977 se mu podařilo vycestovat do Francie a po návratu založil skupinu Nace (Lesní zpěváci), pro kterou psal texty písní. Aktivně se účastnil na psaní a vydávání samizdatového sborníku Trinásta komnata (I – IV, 1978–1980), který vycházel v nákladu 30 kusů.

I když byl silně věřící, nenapojil se na bratislavský katolický disent, ale přes českou undergroundovou scénu na skupinu pražských disidentů. Od roku 1980 byl v úzkém kontaktu s Egonem Bondym a se skupinou mladých autorů a umělců z Košic a Prahy. Účastnil se bytových seminářů pod vedením Milana Balabána, Egona Bondyho a Milana Machovce. Komunikoval s představiteli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných Petrem Uhlem a Václavem Havlem. Setkal se i s Františkem kardinálem Tomáškem.[3] Aktivně rozmnožoval a šířil samizdatová díla, v Košicích pořádal neformální výstavy a filosofické semináře. Své filosofické úvahy vydával samostatně ve strojopisu v nákladu 8–10 kusů, některé z nich se objevily i v rámci různych samizdatových sborníků. V samizdatech uveřejňoval i svou poezii a též eseje na společenská a umělecká témata.

V roce 1981 se oženil s Erikou Kordíkovou a roku 1984 se jim narodil syn Martin.

Roku 1987 byl účastníkem fóra Charty 77, za což byl propuštěn z televize a následně pracoval jako traťový dělník na železnici.[1] Byl terčem Státní bezpečnosti, která se ho snažila zastrašit. Celkem absolvoval 282 výslechů.[3]

V roce 1990 byl spoluzakladatelem Občanského fóra v Košicích, stal se kooptovaným poslancem SNR a místopředsedou Slovenské rady VPN. V prvních polistopadových volbách mandát poslance SNR obhájil a pracoval v branně-bezpečnostním výboru. Ve VPN byl členem republikové rady a předsednictva.

V parlamentních volbách v roce 1992 kandidoval za Občanskou demokratickou unii, ve které byl členem vedení. Do parlamentu sa však nedostal. Začal pracovat jako zástupce ředitele obchodní firmy.

Výrazně se zasazoval proti rozdělení Československa. V roce 1993 z důvodu nenaplnění jeho představ o tom, kam se měla po sametové revoluci ubírat společnost, upadl do hluboké deprese.

V květnu 1994 byl obětí útoku, který připisoval svému předcházejícímu působení v politice a upozorňování na pro něho nepřijatelné způsoby Vladimíra Mečiara.[3] V průběhu roku byl vícekrát hospitalizován. V listopadu byl na vlastní žádost propuštěn z nemocnice. Zemřel na vykrvácení po prasknutí jícnových žil někdy mezi 3. a 5. prosincem. Protože v této době žil sám, přesný čas smrti není znám.

V roce 2012 byl in memoriam oceněn občanskou cenou Biela vrana za trvalý přínos pro svobodnou demokratickou společnost.[4]