Mansur Isajev

Zápasení, sambu/judu se věnoval od 8 let v rodném Dagestánu pod vedením Gabriela Magomedova. V roce 2005 se přesunul do Čeljabinsku, kde se pod vedením Alexandra Millera prosadil do ruské reprezentace. V roce 2009 se s příchodem nového reprezentační trenéra Itala Gamby stal členem užšího výběeru ruské seniorské reprezentace. Řadil se mezi tzv. adrenalinové zápasníky, spíše než technickou vyspělostí poutá pozornost svým temperamentem a výbušností.

V roce 2012 se kvalifikoval na olympijské hry v Londýně s předstihem, později v ruské nominaci porazil jediného konkurenta Murata Kodzokova a zajistil si účast v Londýně. Vstup do turnaje měl nervozní, v prvním kole ho čekal zkušený Španěl Kiyoshi Uematsu, kterého po vyrovnaném průběhu a infarktovém konci poslední minuty hrací doby porazil v prodloužení na šido. V dalších dvou kolech ko čekali jemu stylově podobní judo-zápasnící, se kterými si dokázala poradit přes strhy. V semifinále ho čekal největší favorit a nasazená jednička Jihokorejec Wang Ki-čchun. Na jeho judo byl takticky připraven, nepustil ho do úchopu a na dvě napomínání vybodoval. Ve finále se utkal s Japoncem Riki Nakajou. Ten měl za sebou semifinálový maratón a kondiční manko se u něho ve finále projevilo. Isajev se v úvodu ujal vedení na juko po uči-matě a zbytek zápasu odrážel Japoncovy ataky, získal zlatou olympijskou medaili.

V roce 2013 laboroval se zraněním ruky.[1] V roce 2014 si hned v úvodu na pařížském grand slamu prolomil koleno a celou sezonu vynechal. V roce 2015 dosahoval na olympijského vítěze podprůměrných výsledků.