Madeleine Albrightová

Madeleine Albrightová se narodila v pražské židovské rodině na Smíchově.[12] Byla však pokřtěna a vychovávána jako katolička a o svém židovském původu se podle vlastních slov dozvěděla až poté, co Washington Post publikoval reportáž, v níž bylo vzpomenuto, že její prarodiče Arnošt a Olga Korbelovi i babička Růžena Spieglová a několik příbuzných se stali oběťmi holocaustu.[13] Pradědeček Korbel měl v Letohradě ve východních Čechách továrnu na zápalky, dědeček z matčiny strany zase vedl velkoobchod s potravinami.[14] Pradědeček Emil Salus byl spoluzakladatelem židovského hřbitova v Chrudimi.

Otec Josef Korbel byl československý diplomat. Hned po Hitlerově okupaci zbytku Československa v březnu 1939 se mu podařilo i s celou rodinou odejít do Londýna, kde ve sklepním bytě zažili německé bombardování. Značnou část dětství jsem prožila v protiletadlovém krytu a zpívala jsem si, vzpomínala Albrightová.^[zdroj?!] Později se rodina přestěhovala do městečka Walton-on-Thames. Měla sestru Kathy a bratra Johna.

V době, kdy otec jako pracovník československé exilové vlády aktivně účastnil boje proti hitlerovskému Německu, nastoupila šestiletá Madeleine do školy. Na vysvědčení z roku 1943 byla charakterizována jako bystrá a živá žačka, snadno se učí a učivo si dobře pamatuje. Známky měla dobré, jen ze zeměpisu měla čtyřku.[15]

Po válce se Korbelovi vrátili do Československa, po komunistickém převratu v roce 1948 ho opustili a usadili se v Coloradu ve Spojených státech amerických. Měli jen skromné finanční prostředky. Po studiích na internátní škole ve Švýcarsku a absolvování Wellesley College, kde dostala stipendium pro studium politologie, se provdala za chicagského novináře Josepha Medilla Pattersona Albrighta. Manžel pocházel z rodiny tradičních vydavatelů novin. Zapsala se na postgraduální studium Kolumbijské univerzity, získala diplom na Institutu ruských studií.

Měla tři dcery, dvojčata Anne Korbel Albrightovou a Alice Patterson Albrightovou a Katherine Medill Albrightovou.

Zemřela 23. března 2022 ve Washingtonu, D.C., na nádorové onemocnění.[16][17]

Madeleine Albrightová s prezidentem Billem Clintonem a viceprezidentem Al Gorem po uvedení do úřadu ministryně zahraničí v lednu 1997

V průběhu přípravy na doktorát (získala jej v roce 1976) byl jejím konzultantem polský rodák Zbigniew Brzezinski, zastánce politiky studené války v Demokratické straně. Následující dva roky pracovala pro demokratického senátora za stát Maine, Edmunda Muskieho. Když do administrativy Bílého domu po vítězství Jimmyho Cartera nastoupil Brzezinski, vzal ji s sebou. Měla na starosti vztahy s Kongresem a dělala zprostředkovatelku mezi Radou pro národní bezpečnost (NSC) a ministerstvem zahraničních věcí, jež řídil Muskie.

V roce 1992 ji Antony Lake, poradce Billa Clintona pro otázky zahraniční politiky, pozval do volební kampaně. Na Clintona udělala dobrý dojem a ten ji po volbách jmenoval velvyslankyní USA v Radě bezpečnosti OSN. Hned poté ji jmenoval i vedoucí štábu pro spolupráci s Radou pro národní bezpečnost (NSC). V těchto funkcích se jí podařilo vybojovat rovnocenné místo ve vládě s právem zúčastňovat se všech zasedání NSC.

Od roku 1993 do začátku roku 1997 byla velvyslankyní Spojených států amerických při Organizaci spojených národů (OSN) a jako taková zasedala v Radě bezpečnosti v době, kdy OSN nedokázala nijak bezprostředně zasáhnout ve Rwandě, v níž probíhala genocida. Telegram se žádostí o vyslání posil a k oprávnění k zásahu proti genocidě v Rwandě byl po jejím přezkoumání a po poradě s prezidentem Clintonem ignorován. Sama tuto skutečnost vysvětlovala nedostatečnými informacemi a nepřehlednou situací na místě, což prý znemožnilo přijmout účinnou akci. Mj. i dle speciálního vyslance USA Waltera Clarka v Somálsku, ovšem nedostatečná odpověď USA na blížící se genocidu ve Rwandě byla dána spíše obavou o opakování neúspěchu v Somálsku a politickými důsledky Bitvy o Mogadišo (3.-4.9.1993).

12. května 1996 během interview v pořadu 60 Minut pro televizi CBS byla konfrontována s výroky ambasadora Spojených národů v Iráku a studií podřízených organizací spojených národů, že jí podporované ekonomické sankce na Irák po konci první války v zálivu (1991), byly v důsledku přímo zodpovědné za smrt více než půl milionu iráckých dětí (vlivem podvýživy a snížení dostupnosti lékařské péče). Na otázku korespondentky Lesley Stahl zda taková cena byla adekvátní dosaženým výsledkům odpověděla, že "sice šlo o těžké rozhodnutí, ale myslíme si, že se to vyplatilo". Tento rozhovor následně opakovaně koloval na internetu a i tento výrok byl v odkazech prímo zmiňován jako přímé "ospravedlnění" teroristických útoků 11. září 2001 jejich organizátory.

V roce 1996 na půdě OSN ostře reagovala na sestřelení dvou civilních letadel nad Kubou. Označila tento čin jako chladnokrevnou vraždu a neváhala použít neslušné výrazy.

Přesvědčila Rusko, aby podpořilo vyslání amerických vojáků na Haiti, takže se operace uskutečnila pod záštitou OSN.

Získala velký vliv na rozhodování o zahraniční politice. Prezident Bill Clinton ji navrhl na místo ministryně zahraničí do svého druhého kabinetu. Senát ji schválil jednomyslně také díky přátelství šéfa republikánů Jesse Helmse a dobré diplomatické práci i v odlehlejších koutech světa.

Ministryní zahraničí byla od 23. ledna 1997 do 20. ledna 2001. V této funkci mj. v letech 1998–2000 sehrála roli při řešení kosovské otázky a o budoucnosti této srbské provincie. Jednala (nejdříve tajně) s velitelem Kosovské osvobozenecké armády Hashimem Thaçim, se kterým se sblížila.[18][19] (23. března 1998 přitom velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard na tiskové konferenci v Prištině označil UÇK jako „nepochybně teroristickou organisaci“). Po fiasku tzv. Rambouilletské smlouvy (pro Srby nepřijatelné), podle níž se Kosovo mělo postupně osamostatnit, a Srbsko mělo být obsazeno vojsky NATO,[20] začalo v březnu 1999 bombardování Kosova i Srbska letectvem států NATO. Bombardování Jugoslávie americkým vojenským letectvem a dalšími spojenci v rámci NATO nakonec vedlo k dohodě z Kumanova, stažení Jugoslávské armády z Kosova a navzdory původní dohodě i uznání nezávislosti Kosova ze strany rozhodujících zemí o 9 let později. Po skončení války o Kosovo získala její firma Albright Group podíl v kosovském mobilním operátoru Ipko. Později tento podíl prodala slovinskému Telekomu.[21][22]

Tím, že přesvědčila spojence, že setrvání Butruse-Butruse Ghálího ve funkci generálního tajemníka OSN je proti dlouhodobým zájmům OSN, překazila jeho opětovné zvolení do této funkce. Spojené státy mu vyčítaly, že odmítal zredukovat přebujelý administrativní systém OSN.

Albrightová také sehrála významnou úlohu při prvním rozšíření NATO o bývalé členy východního bloku, a to Česko, Polsko a Maďarsko. V březnu 2000 obdržela v Praze pamětní stříbrnou medaili Jana Masaryka.[23]

Madeleine Albrightová s bývalým americkým prezidentem Billem Clintonem a ministryní zahraničí Hillary Clintonovou na státním pohřbu Václava Havla, 23. 12. 2011

Po odchodu z funkce ministryně zahraničí se o ní spekulovalo jako o možné nástupkyni Václava Havla ve funkci prezidenta České republiky. V letech 2003–2005 byla ve vedení Newyorské burzy. Přednášela na Georgetownské univerzitě, podílela se na činnosti Národního demokratického institutu pro mezinárodní vztahy a byla předsedkyní Komise pro posílení práv chudých.

Dne 23. října 2012 se v Paláci knih Luxor konala autogramiáda její nové knihy Pražská zima. Akce se zúčastnilo několik aktivistů z občanského sdružení Přátelé Srbů na Kosovu, kteří svérázným způsobem protestovali proti její roli na bombardování Jugoslávie v roce 1999 letadly NATO bez mandátu OSN, a dále proti tomu, že nic neudělala proti vyhnání Srbů z Chorvatska, nebo že osobně vydělala na privatizaci kosovských telekomunikací.[24]

V březnu roku 2019 obdržela z rukou českého ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka medaili za zásluhy o diplomacii při příležitosti 20. výročí členství České republiky v NATO. Spolu s ní tuto medaili obdrželi například bývalý velvyslanec v USA a ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský, exministr zahraničí Karel Schwarzenberg, bývalý velvyslanec v USA a exministr zahraničí a obrany Alexander Vondra nebo bývalý ministr obrany Luboš Dobrovský. Zúčastnila se rovněž konference konané v rámci tohoto výročí na Pražském hradě.[25][26]

V listopadu 2020 byla prezidentem USA Donaldem Trumpem spolu s dalšími osobami americké politiky (například s Henrym Kissingerem) propuštěna z poradního orgánu amerického ministerstva obrany.[27]

• 1997: Řád Bílého lva, velkokříž
• 2000: Maďarský záslužný kříž, Velitelský kříž s hvězdou
• 2000: Velký řád královny Jeleny
• 2001: přijetí do Americké akademie umění a věd
• 2004: Řád kříže země Panny Marie 1. třídy
• 2009: Řád za zásluhy Polské republiky, velkokříž
• 2009: Řád bílé růže, velkokříž
• 2012: Prezidentská medaile svobody
• 2019: Kosovský Řád svobody
• 2020: Cena za porozumění a toleranci od Židovského muzea v Berlíně