Luisa Henrietta Oranžská

Luisa Henrietta, rozená princezna Oranžsko-Nassavská, se narodila jako druhé dítě/nejstarší dcera z devíti potomků nizozemského prince Frederika Hendrika Oranžského a jeho manželky Amálie zu Solms-Braunfels, která jako dvorní dáma Alžběty Stuartovny, manželky "zimního krále" Fridricha Falckého, následovala svou paní do jejich nizozemského exilu.

V devatenácti letech, 7. prosince roku 1646, se Luisa Henrietta v Haagu provdala za braniborského kurfiřta Fridricha Viléma I., známého jako Velký kurfiřt. Fridrich Vilém poznal domov Luisy Henrietty ještě jako kurprinc během dlouholetého pobytu v Nizozemí a věděl o významném postavení bohaté a vážené rodiny Oranžských mezi zámožnými a pokrokovými Nizozemci. Tímto svazkem doufal Velký kurfiřt zvrátit politické zápolení o Pomořansko ve svůj prospěch.

Během téměř jedenadvaceti let, kdy byla Luisa Henrietta braniborskou kurfiřtkou, podnikla četné cesty mezi Haagem, Královcem, Berlínem a Kleve, následovala svého manžela na polních taženích v Severní válce do Varšavy a až do Jutska ve Švédsku. Doprovázela ho i při lovu i při dlouhých vyjížďkách po jejich braniborských sídlech.

Luisin pomník v Oranienburgu

Kromě řady potratů porodila Luisa Henrietta šest dětí, z nichž však matku přežili pouze tři synové:

• Karel Emil (1655–1674),
• Fridrich (1657–1713),
• Ludvík (1666–1687).

Z nich pak pouze Fridrich jako jediný přežil i svého otce a stal se jeho dědicem a následníkem a později jako Fridrich I. Pruský i prvním králem v Prusku.

Luisa Henrietta byla svému muži „pragmaticky myslící a jednající politickou rádkyní. S velkým nasazením se zasadila o usmíření s Polskem a výměnou dopisů s polskou královnou Ludovikou Marií ovlivnila koaliční posun Braniborska v Severní válce ve prospěch Polska a tím uznání suverenity braniborského kurfiřta nad pruským vévodstvím. Jen málo kněžen mělo takový vliv.“ [1]

Roku 1650 daroval Fridrich Vilém své manželce Amt Bötzow severně Berlína. Zde nechala Luisa Henrietta na místě starého askánského loveckého zámečku braniborského kurfiřta Jáchyma II. Hektora vybudovat nový zámek v holandském stylu a dala mu roku 1652 jméno Oranienburg („Oranžský hrad“). Krátce poté převzal nové jméno celý Bötzow a od té doby se nazývá Oranienburg.

V roce 1663 nechala Luisa Henrietta v Oranienburgu zřídit první evropský kabinet porcelánu, zjevně pod vlivem obyčeje holandských domácností zdobit krb porcelánem. O dva roky později splnila slib, učiněný po zdárném porodu syna Karla Emila, a založila sirotčinec, kde našlo útočiště 24 opuštěných dětí. Statut instituce vypracovala sama a obmyslela ústav takovými dary, které zabezpečily sirotkům dobrou péči.

Deska s děkovným nápisem od oranienburských měšťanů na pomníku kurfiřtky

Kolem roku 1650 nechal Velký kurfiřt v klášteře v Lehninu prodloužit západní křídlo klausury a rozšířil jej na lovecký zámeček. To vedlo k utlumení dvorského života v dřívějším cisterciáckém klášteře v Zauche, neboť Lusia Henrietta nyní dávala přednost Lehninu jako letní rezidenci.

Poslední léta života trpěla Luisa Henrietta těžkými souchotinami. Zamřela v necelých čtyřiceti letech věku 18. června roku 1667. Pochována byla v hrobce v berlínském dómu.

V den 191. výročí skonu Luisy Henrietty byl na Zámeckém náměstí v Oranienburgu odhalen její pomník. Tvůrcem byl Friedrich Wilhelm Wolff (1816–1887) z Fehrbellinu.