Ludvík Bonaparte

Ludvík Bonaparte se narodil jako syn Carla Buonaparte (1746–1785), malého šlechtice, advokáta a později královského soudce, zástupce starosty města Ajaccia a přítele královského guvernéra Korsiky (Charles Louis de Marbeuf, 1712–1786). Matkou byla Carlova manželka Laetitia roz. Ramolino (1750–1836). V době Ludvíkova narození rodina žila v dostatku a přepychu Ludvík byl pokřtěn latinským jménem Ludovicus, ale pro rodinu, zvláště pro matku zůstal celý život „malým Luigim“. Pověsti, které šířili nepřátelé rodiny Buonaparte, že Luigiho otcem není Carlo, ale královský guvernér, jsou naprosto jistě nesmyslné vzhledem k religiositě a zásadové povaze matky, jejím názorům na nevěru i vzhledem k fyzickým známkám rodu Buonaparte, které Ludvík nepochybně měl. Když bylo Ludvíkovi 7 let, otec ve věku 39 let zemřel na karcinom žaludku. Malý Ludvík otce silně miloval, dobře zachoval v paměti po celý život a na svém statku St. Leu mu zřídil památník. Po otcově smrti nastaly těžké finanční problémy rodiny, která mohla přežívat jen díky tomu, že Napoleon svůj důstojnický plat prakticky celý posílal matce a aby ji ulevil vzal svého milovaného bratra Ludvíka k sobě do posádky, tam jej živil, vzdělával a vychovával. V té době byl Napoleon kapitánem pluku La Fere a Ludvík se k pluku přidal v Auxonne. Zde Ludvíka bratr vzdělával nejen ve vědách válečných, ale také v cizích jazycích (doma Ludvík mluvil téměř výhradně italsky), dějepisu, zeměpisu a filosofii. Výchova byla přísná a bratr Ludvíkovi nic neodpustil, ten však plnil požadavky k bratrově spokojenosti. U pluku sloužil Ludvík jako kadet a následoval bratra do Grenoblu.

Po revoluci rychle stoupal v žebříčku poddůstojnických hodností až roku 1795 byl podporučíkem. V italském tažení sloužil Ludvík jako pobočník Napoleona. Vyznamenal se rozvahou a statečností v bitvě u Arcole (15.–17. listopadu 1796) a po převzetí moci Napoleonem (9. listopadu 1799) stává se plukovníkem. V roce 1801 byl se svým plukem odeslán do Portugalska, aby se účastnil tzv. pomerančové války, ale do bojů již nezasáhl a Ludvík za francouzskou stranu podepsal badajozský mír. Během konzulátu dosáhl hodnosti divizního generála (1804). V službách svého bratra procestoval velkou část Evropy – m. j. Dánsko, Rusko, Švédsko, Prusko. Z italského tažení si přivezl nepochybně sexuálně přenosnou chorobu, která nebyla tehdejšími medicínskými prostředky dobře léčitelná. Přesná anamnéza není k disposici, ale je pravděpodobné, že se jednalo o infekci lues i kapavky souběžně.^[zdroj?] Bez ohledu na potíže, odjel Ludvík se svým bratrem na egyptské tažení, ale tam se nemoc zhoršila a Ludvík byl odeslán zpět do Francie po 6 měsících pobytu v Egyptě. Na zpáteční cestě spadl z koně a způsobil si četná poranění. Následky úrazu i nedoléčená venerická infekce jej pronásledovaly celý zbytek života (neuralgie, cefalgie, arthritis, svalové atrofie, deprese).

Napoleon vedl obezřetnou rodinnou politiku a svým sourozencům vybíral nevěsty a ženichy (s výjimkou nejstarší sestry Elisy, která svůj sňatek uzavřela dle vlastního výběru). Pro Louise, na nátlak své ženy Josefiny, určil Josefininu dceru z prvního manželství Hortensii Beauharnaisovou, s kterou Louis uzavřel manželství 4. ledna 1802. Nebylo to však šťastné manželství.

Pro Louisovu žárlivost, která se časem zvětšovala v patologické pronásledování spojené se špiclováním, byly vztahy manželů po krátké době soužití napjaté a oba manželé trávili spolu jen velmi omezený čas. Taková období byla střídána kratšími chvílemi pokusů o opětné sblížení. Smrt jejich prvního syna, jejich pýchy a naděje (1807), je velmi sblížila a po dobu celého roku trávili manželé spolu smutné, ale klidné období. Poté se v dubnu 1808 narodil poslední syn Charles. Pověsti o tom, že Ludvík není otcem Charlese jsou naprosto nepravdivé.^[zdroj?!] Oba manželé trávili společné chvíle v Paříži a oba muži, kteří jsou zvažováni jako otcové Charlese v inkriminovanou dobu nebyli vůbec ve Francii (Carel Handrik hrabě Verhuell byl prokazatelně v Holandsku a hrabě Charles-Joseph de Flahaut na vojenském tažení končícím tylžským mírem 5. července 1807).

Ludvík Bonaparte, král holandský

Po Napoleonově korunovaci obdržel Ludvík (i jeho bratři) titul císařský francouzský princ a Louis ještě k tomu titul connétable de France (tedy korunní vojevůdce Francie) a měl nárok na vytvoření vlastního dvora k velké radosti Hortensie. Během války proti 3. koalici byl Louis jmenován vrchním velitelem severní armády a chránil Holandsko před případnými útoky Prusů. Po bratislavském míru (26. prosince 1805) připravil a roku 1806 vyhlásil Napoleon kontinentální blokádu britského obchodu, na kterou měla i Batavská republika přistoupit, ale dodržovala ji velmi nerada a velmi nesoustavně, proto Napoleon postavil vládu Batavské republiky před dvě možnosti, buď bude vytvořena monarchie v Holandsku, nebo bude země obsazena francouzským vojskem a země se stane jedním z francouzských departementů. Batavská vláda zvolila možnost monarchie. Napoleon chtěl jmenovat králem bratra Ludvíka a byl mile překvapen, když batavská vláda požádala o jmenování holandským králem právě Ludvíka, kterého znali přední Nizozemci z tažení v předchozím roce. A tak byl Ludvík provolán 5. června 1806 holandským králem a jeho žena Hortensie se stala královnou.

Během krátké vlády si Ludvík získal srdce Nizozemců. Reformoval právní systém Holandska a dal zemi novou moderní ústavu. Založil Rijksmuseum a hlavní pozornost upřel k zajištění nemajetných a zdravotnímu systému země. Zásadně odmítal Napoleonův Kontinentální systém (1806), jehož zavedení brzdil a úmyslně nedodržoval, neboť významně poškozoval zájmy ekonomiky země. Představy Napoleona a Ludvíka na vládu v Holandsku se zásadně lišily. Napoleon požadoval od Ludvíka naprostou loajalitu a politiku zcela závislou na přání císaře (z Ludvíka měl být „korunovaný prefekt“, jak trefně vyjádřila královna Hortensie^[zdroj?]), kdežto Ludvík chtěl být králem Holandska ku prospěchu státu a lidu (tedy králem nezávislého státu). Bylo tedy jen otázkou času, kdy dojde ke střetu obou bratrů. Již v nástupní řeči Ludvík ani slovem nezmínil svého velkého bratra a řekl : „byl jsem Francouzem, dnes jsem změnil svou vlast“. Rychle a dobře se (byť s výrazným akcentem) naučil nizozemštinu a plynně jí hovořil i psal. V soukromí však dával přednost francouzštině a poznámky si psal italsky. V létě 1809 přistálo britské invazní vojsko na pobřeží Holandska a obsadilo ostrov Walcheren. Ludvík v čele holandského vojska se urputně bránil a na pomoc přišel v čele Francouzů i maršál Bernadotte, narychlo sehnaný ministrem Fouchém. Spojenými silami bylo invazní vojsko vytlačeno. Napoleon však strategicky významné ústí Šeldy nechal obsazeno francouzskou armádou. Mezitím došlo k definitivnímu rozpadu manželství s Hortensií, jelikož Ludvík dopřál sluchu klepům o sporném otcovství Charlese a z žárlivosti vypověděl ministra hraběte Verhuella do Sankt Petěrburgu. Rozpadu manželství využila Hortensie k definitivnímu opuštění nemilovaného Holandska a na zákrok Napoleona si ponechala obě děti u sebe. Po porodu dítěte, které počala s hrabětem Flahautem, požádal Ludvík o rozvod, což však papež zamítl. Teprve roku 1837 po smrti Hortensie byl Ludvík opět volný a oženil se s šestnáctiletou markýzou Julií Livií di Strozzi. Manželství zůstalo bezdětné.

Invaze Angličanů byla pro Napoleona vítanou záminkou k vyřešení holandské neposlušnosti a v listopadu 1809 se rozhodl k úderu. Při osobním jednání Napoleona s Ludvíkem došlo k sporu a Napoleon prohlásil „učinil jste z Holandska anglickou kolonii a jste horším nepřítelem Francie než Anglie sama.“. Dále je znám jeho citát „Holandsko není ničím jiným, než naplaveninou francouzských řek“. Poté 1. června 1810 Louis abdikoval na funkci krále Holandska a 10. června 1810 bylo císařským dekretem z Rambouillet oznámeno, že území Holandska se stává součástí Francouzského císařství, jako jeho departement.

Rakouský císař František I. nabídl Ludvíkovi možnost exilu a Ludvík se usadil v Štýrském Hradci (Graz) a zde se začal věnoval psaní. Po přechodu Rakouska do tábora spojenců (1813) opustil Ludvík Rakousko a usadil se v Lausanne. Po pádu Napoleona se vážně uvažovalo o jeho opětném nástupu na holandský trůn, neboť byl pro styl své vlády v Nizozemsku velmi populární, ale pro spojence bylo neakceptovatelné, aby člen napoleonského rodu byl kdekoli v Evropě suverénem. Proto začátkem prosince 1813 byl prohlášen za nizozemského krále Vilém Oranžský, který pak vládl jako král Vilém I. Ludvíkovi nabídl papež Pius VII. azyl v církevním státu, který Ludvík s povděkem přijal.

Dále se věnoval spisovatelské činnosti, sepsal zde drama Lukrecia a své nejvýznamnější dílo Deník panování v Holandsku. Po smrti Napoleona (5. května 1821) se mohl Ludvík přesídlit z Říma do Florencie. Ještě jednou navštívil Holandsko, když r. 1840 jej k návštěvě pozval král Vilém II. Nizozemský. Návštěvu podnikl pod pseudonymem hrabě ze St. Leu a byl mile překvapen srdečným přijetím všude, kde se objevil na veřejnosti. Po smrti bratra Josefa se stal hlavou rodu a v této pozici uspořádal a rozšířil rodinný archiv.

25. června 1846 podlehl v Livornu mozkové mrtvici. Jeho syn Ludvík Napoleon, ke kterému našel cestu až po smrti svého druhorozeného syna a kterého výslovně v závěti označil za svého syna, mu splnil po jeho smrti přání a pohřbil jej na rodinném statku v Saint-Leu-la-Forêt (1847). Slavnostní ceremonii byla přítomna i oficiální nizozemská delegace.