Lubomír Holeček

Jako student Fakulty strojního inženýrství ČVUT v Praze se stal jednou z čelných postav pražského vysokoškolského hnutí a v letech 1964 až 1969 měl vliv na celé československé studentské hnutí. S Jiřím Müllerem tam redigoval časopis Buchar.[1] V roce 1965 se stal předsedou komise Vysokoškolské rady, která měla usilovat o oddělení Československého svazu mládeže od bezprostředního vlivu KSČ (tzv. Komise jedenácti).[1]

Z politických důvodů musel studia v roce 1967 přerušit, když byl z fakulty vyloučen, dokonce až potom, co byl povolán na vojnu, aniž by v tom zabránil jeho špatný zdravotní stav.[2] Stalo se tak proto, že se zastal Müllera, který byl před tím rovněž z fakulty vyloučen a musel na vojnu. Po ukončení vojenské služby se v roce 1968 vrátil k vysokoškolským studiím, tentokrát na pražské filosofické fakultě, avšak angažoval se i v několika vystoupeních na fakultě strojní a elektrotechnické (Zengerova posluchárna na Karlově náměstí a velká posluchárna 256 v Dejvicích). Tam také inicioval zrušení Československého svazu mládeže na vysokých školách, za nadšeného souhlasu přeplněných poslucháren.[3]

Na začátku roku 1968 spoluorganizoval několik velkých veřejných shromáždění. Vystoupil např. 20. března na shromáždění v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnes Výstaviště – zúčastnilo se 15 tisíc lidí).[1] V proslovu, který přenášel i rozhlas, poděkoval reformním dubčekovským komunistům, ale zároveň vyhlásil, že studentská generace se s jejich ideologií socialismu s lidskou tváří neztotožňuje.[4] Odmítl také výslovně vedoucí úlohu KSČ, kterou obhajovali někteří další přítomní řečníci (např. profesor Eduard Goldstücker).[1]

V listopadu 1968, po srpnové  invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa,[4] se stal členem Akčního výboru pražských studentů, který vyhlásil studentskou stávku. Ta proběhla od 18. do 21. listopadu 1968 na téměř všech českých a mnoha slovenských vysokých školách.[1]

V roce 1969 podepsal dopis českých studentů nadaci Bertranda Russella s výzvou k dodržování lidských práv.[4] Na začátku roku 1969 se zúčastnil jejího zasedání ve Stockholmu, které odsoudilo invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.[4]

Jan Palach si ho poté, co se zapálil na Václavském náměstí, pozval 19. ledna 1969 do nemocnice. Jak uvádí web Totalita.cz, „Holeček byl pro něj takovou morální autoritou, že jedině s ním byl ochoten mluvit“.[5] Po Palachově úmrtí Holeček hovořil na jeho pohřbu. Palach si podle něj nepřál, aby jeho čin někdo následoval.[6] Historik Petr Blažek ale Holečkovo tvrzení zpochybňuje, Palach byl podstatně radikálnější, a v době, kdy hovořil s Holečkem už nebyl schopen souvisle mluvit.[6] I přes Holečkovy výzvy se upálilo několik dalších lidí.[6]

Později se Holeček připojil k žalobě čtyř dalších osobností (Emil Zátopek, Pavel Kohout, Luděk Pachman, Vladimír Škutina), kterou podaly na komunistického poslance Viléma Nového kvůli křivému nařčení v souvislosti s Palachovým upálením. Ten o nich prohlásil, že prý Palacha k činu naváděli, oni ale Palacha vůbec neznali. Žaloba byla zamítnuta se zdůvodněním, že „žalující nemají právo hájit svou čest před socialistickým soudem, neboť jako známí antisocialisté a pravicoví oportunisté tuto čest stejně již ztratili“.[7]

Znovu vyloučen ze studií byl rozhodnutím kárné komise FF UK v roce 1970 pro tzv. „pravicově orientovanou a negativní činnost ve studentském hnutí a ve veřejnosti v letech 1968 a 1969“.[5] Spolu s dalšími osobnostmi studentského hnutí 60. let Helenou Klímovou a Jiřím Müllerem sestavil rukopisné dějiny studentského hnutí nazvané Studenti a moc.

Zemřel v květnu 1976. Srazilo a usmrtilo ho auto na tramvajovém ostrůvku v Praze na Invalidovně.[5] Viník nehody nebyl potrestán.^[zdroj?]