Lockheed P-38 Lightning

YP-38

Kokpit letounu P-38G

Major Richard Bong ve svém P-38.

Letoun byl na svou dobu neobvyklé konstrukce. Trup tvořily dvě motorové gondoly a jedna centrální. V motorových gondolách byly umístěny kapalinou chlazené motory Allison V-1710 s třílistými vrtulemi otáčející se ke koncům křídel. Za motory se nacházela turbodmychadla a chlazení a konec tvořily ocasní plochy a spojení gondol tvořila výškovka. V centrální gondole se nacházela pilotní kabina, radiovybavení a výzbroj v podobě jednoho kanónu ráže 20 mm a čtyř kulometů ráže 12,7 mm. Letoun byl rychlý, stabilní a velmi mnohostranný. V obratnosti se nemohl rovnat s jednomotorovými stíhacími letouny Messerschmitt Bf 109 a Focke-Wulf Fw 190, na svou velikost však byl i tento stroj velmi snadno ovladatelný a efektivní – alespoň se schopnými piloty. To platilo zejména v jihozápadním Pacifiku, kde s těmito stroji létali nejúspěšnější američtí piloti, majoři Richard Ira Bong (40 vítězství ve vzdušných soubojích) a Thomas McGuire (38 vítězství).

Ještě v roce 1944, kdy oblohu již ovládaly Mustangy, prokázaly ankety mezi budoucími americkými piloty, že stroje, které spojují se svou příští kariérou, jsou stále ještě Lockheed P-38 Lightning. Konstrukce P-38 pocházela již z roku 1937, avšak byla robustní a mnohostranná. Svým aerodynamickým provedením, nízkým odporem vzduchu a vysokou hmotností byl P-38 při stoupání rychlejší, než jakýkoliv dosavadní vojenský letoun. Tento stroj byl používán jako výkonný stíhací bombardovací letoun, dále jako letoun pro stíhací akce v noci, průzkumné lety, ambulantní nasazení, torpédový bombardovací letoun a stroj pro vlečení cílů. Letouny P-38, které byly vyráběny v nejméně dvou tuctech verzí, byly používány ve více než 100 leteckých perutí US Army. V červenci 1944 přišel k 475. stíhací skupině Charles Lindbergh, který zde působil jako civilní pozorovatel a konzultant pro návrh dvoumotorové stíhačky amerického námořnictva. Během doby zde strávené přišel na to, jak lépe využít palivo na letounech P-38 Lightning. Poté, co prošel technický manuál přišel na to, že když se zvýší plnící tlak na 101 kPa a otáčky se sníží na 1600 ot./min., tak se při současném doletu podaří ušetřit 200-400 litrů paliva. Díky tomu P-38 měly větší dolet (ovšem vedle správného ovládání motorů mělo na zvýšení doletu nemenší vliv také použití vnějších odhazovatelných přídavných nádrží, což umožnilo výrazně zvýšit množství neseného paliva). Při jednom z útoků těchto stíhacích letounů byl během operace Vengeance sestřelen letoun Micubiši G4M, ve kterém letěl také japonský admirál Jamamoto, jedna z osob odpovědných za útok na Pearl Harbor. Ve Středozemním moři němečtí transportní piloti Luftwaffe prokázali strojům Lightning svůj respekt tím, že je pokřtili na „Dvouocasého ďábla“. Naopak pro stíhací piloty nepředstavoval až moc velké nebezpečí a u nich dostal přezdívku: Sedící kachna. Na poslední verzi P-38L mj. létali i Richard Ira Bong a Thomas B. McGuire, kteří dosáhli nejvyššího počtu sestřelů ze všech amerických stíhačů během II. světové války. Oba se nedožili konce války.

Do současné doby se zachovalo šest letuschopných strojů P-38.

Lockheed F-5 Lightning označený invazními pruhy při leteckém průzkumu, červen 1944

Lockheed P-38 Lightning „Glacier Girl“

P-38J Lightning "Yippee"

Prototyp letounu poprvé vzlétl pod označením XP-38 27. ledna 1939, ale již 11. února byl zničen při havárii. Přesto bylo armádním letectvem u společnosti Lockheed objednáno 13 předsériových YP-38, které byly vyráběny do března 1941. Tyto stroje poháněla dvojice řadových dvanáctiválcových motorů chlazených kapalinou Allison V-1710-27/29. Hlavňovou výzbroj tvořil kanón Colt-Browning M 9 ráže 37 mm a dva páry kulometů ráže 12,7 a 7,62 mm. Následovalo 30 vyrobených P-38-LO vyzbrojených kanónem Oldsmobile ráže 37 mm a čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm, přibylo rovněž pancéřování pilotní kabiny.

V srpnu 1941 započala šestatřiceti kusová dodávka verze P-38D, která již měla i samosvorné palivové nádrže. Britský zájem o dodávku 667 kusů P-38 se zredukoval na několik strojů Lockheed Lightning Mk.I, které převzaly výzkumné letecké ústavy. Pohonné jednotky Allison V-1710-C15 neměly turbokompresory a dosahovaly nízkého výkonu 802 kW, proto Royal Air Force ztratila o nákup zájem. Asi 130 těchto letounů bylo v USA využito k výcviku jen s kulometovou výzbrojí, nebo byly přestavěny na varianty P-38F-13 a P-38F-15, která již obdržela Fowlerovy klapky pro zlepšení manévrového boje.

Nové radiovybavení a upravenou hydrauliku obdržel typ P-38E, který byl vyzbrojen 20 mm kanónem a čtyřmi kulomety v přídi. Část z 250 strojů sloužilo u 12 perutí v Tichomoří, 99 jich bylo upraveno na fotoprůzkumné P-38F-4.

Od prosince 1941 byla dodávána varianta P-38F vyzbrojená kanónem Hispano/Bendix M 1 ráže 20 mm, vyprodukovaná v počtu 527 kusů, kterou následovalo 1028 P-38G. Ze 181 "géček" byla demontovaná hlavňová výzbroj a s kamerami v upravené přídi létaly pod označením P-38F-5A.

601 vyrobených P-38H obdrželo motory Allison V-1710-89/91 s výkonem 1048 až 1177 kW každý, z nichž bylo odvozeno 128 průzkumných P-38F-5C.

Přepracovanými vstupy vzduchu pro chladiče pod motorem a na bocích trupů se vyznačovala verze P-38J, která mohla pod vnitřní částí křídla nést pumy, přídavné nádrže, nebo neřízené rakety M 8 ráže 114,3 mm. Na standard verze J byla přepracovaná i řada starších letounů P-38G a H. Celkem společnost Lockheed vyrobila 2970 kusů P-38J, 25 strojů bylo upraveno na variantu Lockheed P-38J Droop Snoot. Byly zbaveny hlavňové výzbroje a opatřeny prosklenou přídí pro zaměřování značkovacích pum (tzv. pathfinders).

P-38L měl vsazen v náběžné hraně levé poloviny křídla přistávací reflektor, pod vnějšími částmi křídla byly zabudovány závěsy pro 10 raket ráže 127 mm a pohon zajišťovala dvojice motorů Allison V-1710-111/113. Výroba dosáhla počtu 3923 exemplářů, z toho 113 na licenční výrobní lince firmy Consolidated-Vultee v Nashville ve státě Tennessee.

700 letounů verzí P-38J a P-38L bylo přebudováno na fotoprůzkumné F-5E, obdobné byly verze F-5F a F-5G. Koncem války bylo 75 strojů P-38L upraveno na dvoumístnou noční stíhací variantu P-38M opatřenou radiolokátorem v pouzdru pod přídí. Část z nich byla přidělena nočním stíhacím squadronám č. 418 a 419 amerického armádního letectva a v roce 1945 odeslána na Filipíny, do bojů však již nezasáhly.

Fotoprůzkumný Lightning Royal Australian Air Force

• Austrálie Austrálie
  • Royal Australian Air Force (5 fotoprůzkumných strojů)
• Čínská republika Čínská republika
  • Letectvo Čínské republiky
• Dominikánská republika Dominikánská republika
  • Dominikánská armáda (letecká rota)
• Francie Francie
  • Forces aériennes françaises libres (fotoprůzkumné stroje)
  • Armée de l'air (fotoprůzkumné stroje)
• Honduras Honduras
  • Honduraské letectvo
• Itálie Itálie
  • Regia Aeronautica (ukořistěné exempláře)
  • Aeronautica Cobelligerante
  • Aeronautica Militare
• Německá říše Německá říše
  • Luftwaffe (ukořistěné exempláře)
• Kolumbie Kolumbie
  • Instituto Geográfico Agustín Codazzi
• Portugalsko Portugalsko
  • Portugalské letectvo (používalo 2 stroje internované na jeho území za války)
• Sovětský svaz Sovětský svaz
  • Sovětské letectvo
• Spojené království Spojené království
  • Royal Air Force (jen testy)
• Spojené státy americké Spojené státy americké
  • United States Army Air Forces
  • United States Air Force
  • United States Navy (jen testy)

V průzkumné verzi tohoto letadla létal při své pilotní kariéře spisovatel Antoine de Saint-Exupéry a také v něm byl sestřelen při přeletu Středozemního moře v roce 1944.[2]