Lidožravá zvířata

Záznamy ukazují, že tygry bylo usmrceno daleko více lidí než kteroukoliv jinou kočkovitou šelmou. V Indii zabíjeli tygři na počátku 20. století každoročně až 1 000 lidí, přičemž jenom bengálská tygřice z Čampávatu jich usmrtila 436. V mangrovovém lese Sundarbans bylo letech 1969-1971 tygry zabito 129 lidí. Na rozdíl od levhartů a lvů tygři zřídkakdy přepadávají lidské obydlí. Většina obětí se nacházela v tygřím teritoriu, když k útoku došlo. Navíc k nim dochází většinou během denních hodin. Sundarbans je nyní domovem pro přibližně 600 bengálských tygrů, kteří kdysi pravidelně zabíjeli 50 až 60 lidí ročně (v současnosti jsou to asi 3 oběti ročně).[1] Nejpravděpodobnější teorie tento fenomén vysvětluje zvýšenou slaností vodních toků v oblasti, jež tygrům, kteří potřebují pít sladkou vodu, způsobuje chronické zdravotní potíže a činí je extrémně agresivními. Další teorie spojuje jejich krvežíznivost po lidech s konzumací lidských mrtvol vyplavených po velkých povodních zapříčiněných silnými monzunovými dešti, které jsou pro tuto oblast typické.[2]

Lidožraví lvi útočí na lidi i přímo ve vesnicích, mnohdy bez ohledu na denní dobu, což ovšem také znamená, že jdou snadněji zlikvidovat než tygři. Stávají se lidožrouty ze stejných důvodů jako tygři: kvůli hladovění, stáří, hendikepu nebo nemoci, ačkoliv stejně jako u tygrů byli někteří lidožraví jedinci zcela zdraví.

Vycpaní lidožrouti od řeky Tsavo, dvojice lvů, která v roce 1898 zabila desítky Indů pracujících na stavbě železnice v Keni.

K nejznámějšímu případu lidožravých lvů došlo v roce 1898 na území Britské východní Afriky, dnešní Keni. Při budování mostu pro nově zřízenou železnici přes řeku Tsavo dělníky terorizovali dva velcí samci lvů bez hřívy. Tvrdí se, že zabili a pozřeli nejméně několik desítek, případně až 135 dospělých mužů. Celý železniční projekt musel být pozastaven kvůli obavám z dalších útoků. Nakonec byli oba dva lvi vystopováni a zastřeleni hlavním inženýrem projektu.[1]

Studie lidožravých lvů ukazují, že lidi loví jako doplněk ke stravě, nikoli kvůli přežití. V červenci 2018 jihoafrický zpravodajský web uvedl, že tři pytláci byli roztrháni a sežráni lvy v přírodní rezervaci v provincii Východní Kapsko v Jihoafrické republice.[3]

Levhartů s lidožravou tendencí je velmi malé procento, ale i přesto jsou nepopiratelně hrozbou. Například tzv. panarský lidožrout zabil v Indii začátkem 20. století asi 400 lidí. Britský spisovatel a ochránce přírody Jim Corbett v jedné ze svých prací uvedl, že oproti tygrům, kteří se stávají lidožrouty zejména kvůli nějakému svému hendikepu, u levhartů k tomu běžně dochází po ochutnání lidských ostatků. V Asii leopardi útočí téměř výhradně v noci a bylo hlášeno, že často vylamují dveře a odtrhují doškové střechy, aby se dostali k lidem. V Africe dochází k útokům relativně méně často. Asi k nejdrastičtějšímu řádění levharta na tomto kontinentu došlo koncem 19. století v Somálsku, kdy jeden lidožrout zabil asi 100 lidí. Za drtivou většinu incidentů můžou levhartí samci, útoky samic jsou velmi vzácné. Napadenými bývají především ženy a děti.[4][5]

V případě těchto šelem k útokům na lidi dochází jen velmi vzácné, přestože dosahují délky až 290 cm a hmotnosti i kolem 80 kg. Pro pumy není člověk typickou kořistí, na kterou jsou v mládí naučeni. Pokud se puma pouze nebrání (neútočí-li z pudu sebezáchovy v případě, že je lovena a zahnána do kouta) zaútočí obyčejně jen nemocný či vyhladovělý jedinec (tzn. v důsledku aberantního chování), nebo mladý nezkušený jedinec hledající si nové území a pohybující se v ne příliš známém prostředí, který si, patrně též pod vlivem stresu a hladu, člověka může splést s obvyklou kořistí (důkazem toho je fakt, že útočí způsobem podobným tomu, když loví potravu). Zaznamená-li ale člověka zdravá dospělá puma, obvykle se dá na útěk. K útokům na člověka dochází zejména v Severní Americe, kde přišla o velkou část svého území a je nucena dělit se o biotop s lidmi, jejichž populace neustále roste a v důsledku urbanizace zabírají čím dál více životního prostoru. V poslední době vzrůstá i populace pum, tudíž množství případů může mírně stoupat. K incidentům nejčastěji dochází koncem jara až léta, kdy subadultní (mladé) pumy opouštějí své matky a hledají si nové území. Napadají zejména děti nebo dospělé menšího vzrůstu. Jelikož se útoků dopouští převážně mladí nebo zesláblí jedinci, ve výsledku tedy méně zkušené nebo drobnější pumy, často se dospělý člověk dokáže i ubránit, vyplašit agresivní pumu údery (pěstmi, holí, deštníkem, hozeným kamenem apod.) nebo ji dokonce zabít. Existují však i případy bezúhonných střetnutí, ve kterých puma pouze hrozí, ale nezaútočí, a to třeba ani samice, která bránila svá koťata. Je však důležité, aby se člověk, ocitne-li se v takové situaci, zachoval správně a šelmu svým jednáním nevydráždil (např. útěkem).[1][6][7][8][9][10][11]

Útoky jaguárů na lidi jsou velmi neobvyklé, dochází k nim v mnohem menší míře než u tygrů, lvů a levhartů. V minulosti byly nejspíše častější, a to alespoň v době po příchodu španělských conquistadorů do Ameriky. Riziko pro lidi by pravděpodobně vzrostlo, kdyby se snížilo množství kapybar, které jsou pro jaguára primární stravou.[12]

Četnost, jakou vlci zabijí lidi, je nízká. Ve většině z mála případů, kdy dojde k útokům, jsou oběťmi děti. Faktorem přispívajícím k útokům je návyk na lidskou populaci, kvůli čemuž vlci přestávají mít strach z lidí strach a stávají se méně plachými, podobně jako městští kojoti. K útoku může dojít, když lidé záměrně povzbuzují vlky, aby se k nim přiblížili, obvykle nabízením potravy, nebo neúmyslně tím, že je nezastrašují. To potvrzují záznamy, které prokazují, že vlci v chráněných oblastech jsou k lidem méně obezřetní než vlci v oblastech, kde jsou aktivně loveni.[1]

S pouhými dvěma potvrzenými úmrtími v Austrálii jsou útoky psem dingo na člověka raritou. Podobně jako vlci, psy dingo většinou útočí na malé děti. Pes dingo je jinak vůči lidem přirozeně plachý a vyhýbá se jim. Nejznámějším zaznamenaným útokem psa dingo je pohřešování devítitýdenní Azarie Chamberlainové. Oba její rodiče při výslechu uvedli, že zahlédli dinga, jak Azarii vytáhl z jejich stanu, když byla s rodinou na výletě k Uluru. V roce 2019 otec zabránil dingovi odtáhnout jeho 14měsíční dítě.[1]

Přestože psi mají většinu z charakteristik typických pro lidožravá zvířata, lidožravými nebývají. Častěji lidi mohou být smečkami toulavých psů pokousáni, ale málokdy sežráni. Smečky toulavých psů se často vyskytují v zemích bývalého SSSR a v některých částech jižní Asie, jako je Indie. K útokům na lidi, které měly za následek smrt, došlo, ale za mnohými z nich stálo lidské pochybení.[1]

Drtivá většina útoků kojotů na lidi byla neúspěšná. K dnešnímu dni, kromě dvou fatálních případů, všechny známé oběti přežily díky aktivní obraně, útěku nebo příchodem záchrany, a pouze v jednou z případů byla oběť částečně sežrána.[1]

Krokodýlí útoky na lidi jsou běžné v místech jejich původního výskytu. Každý rok jsou krokodýlu nilskému připisovány stovky smrtících útoků. Protože se ve východní Africe vyskytuje vysoký počet jedinců krokodýla nilského, přítomnost lidí žijících v absolutní chudobě a/nebo bez infrastruktury zapříčinila, že tento krokodýl je zodpovědný za více útoků na lidi než všechny ostatní druhy krokodýlů dohromady. Také v Austrálii a jihovýchodní Asii jsou krokodýli, v tomto případě mořští, zodpovědní za mnoho útoků a v samotné Austrálii průměrně za několik úmrtí ročně. Dalším nebezpečným krokodýlem je krokodýl bahenní, který obývá jižní Asii a především v Indii ročně usmrtí několik lidí. Jistou hrozbu může představovat i krokodýl americký, ale k případným jeho útokům scházejí relevantní data.[15]

Aligátoři loví lidi velmi zřídka. Došlo pouze k několika případům útoků, zejména se jednalo o útoky na malé děti a nemohoucí. Na rozdíl od mnohem nebezpečnějších nilských krokodýlů se většina aligátorů kontaktu s člověkem vyhýbá.[12][15]

Jen velmi málo druhů hadů je fyzicky schopno spolknout dospělého člověka. I přesto se objevilo poměrně dost tvrzení, že obří škrtiči dospělé lidi skutečně žerou, avšak takových případů bylo potvrzeno pouze minimum. Za potenciálně nebezpečné jsou považovány krajta mřížkovaná, krajta tmavá, krajta písmenková a anakonda velká. V roce 2017 byly v Indonésii objeveny pozůstatky dospělého muže uvnitř 7 metrů dlouhého exempláře krajty mřížkované. Velcí škrtiči někdy uškrtí i kořist, která je příliš velká na to, než aby ji mohli spolknout. Je prokázáno, že větší škrtič může spolknout kojence nebo malé dítě.[1]

Varani komodští jsou jediným druhem ještěrů, který může konzumovat lidi. Protože žijí na odlehlém ostrově Komodo a v jeho okolí, k útokům dochází málokdy a také nemusí být hlášeny. Navzdory jejich velikosti jsou útoky na lidi často neúspěšné a obětem se většinou podaří vyváznout s lehčími zraněními.[1]

Navzdory malé velikosti mohou krysy zabíjet lidi tím, že je ve velkém počtu ukousají.[1] Někdy se usmrcení krysami používalo jako druh mučení.[16]

Podle pověstí za královny Alžběty I. v londýnském Toweru existovala podzemní cela, kam stoupající voda z Temže vyplavila houfy krys. Do cely nemělo přístup žádné světlo a žalářníci s loučemi neměli dovoleno do cely vstupovat. Vězeň byl uvržen do naprosté tmy a jediné, co slyšel bylo cupitání krys, které mu posléze okusovaly maso z těla.[1]

Pouze omezený počet druhů žraloků představuje vážnou hrozbu pro lidi. Nejnebezpečnější druhy nejsou potravními specialisty a přijmou jakoukoli potenciální potravu, na kterou narazí, nebo mohou člověka kousnout ze zvědavosti nebo kvůli záměně za jinou kořist (např. velký bílý žralok útočící na surfaře možná proto, že jejich siluetu považuje za svou oblíbenou kořist, lachtany).

Z více než 568 druhů žraloků jsou jenom čtyři označované za skutečně nebezpečné lidem a zodpovědné za většinu útoků. Jsou to žralok bílý, žralok tygří, žralok bělavý a žralok dlouhoploutvý. Ale ani v mořích jimi obývaných nebývají útoky časté.[1] Žraloci se stávají opravdovou hrozbou například při ztroskotání lodí a dlouhodobém pobytu velkého množství často poraněných plavců ve vodě, k čemuž kupříkladu docházelo za 2. světové války.[18]

Ke smrtelným útokům piraní dochází zejména v povodí řeky Amazonky. V roce 2011 byl v Bolívii piraňami usmrcen opilý 18letý muž, který nešťastnou náhodou spadl do řeky a následkem mnoha otevřených ran způsobených kousnutími ryb vykrvácel. V blízkosti některých brazilských řek se nacházejí výstražné tabule, které plavce před možnou přítomností piraní varují.[1]