Libuše Niklová

Libuše Niklová sdílela názory pražského uměleckého sdružení Artěl, ale pro české prostředí jí byly bližší myšlenky designéra Ladislava Sutnara. Při studiu na uměleckoprůmyslové škole se naučila základům sochařského řemesla, kresebné zručnosti a realizaci návrhů modelů ze sádry. Základy technologie výroby plastických hmot získala až v závodě Fatra díky mistru Františku Juřenkovi.[4]

Hračky Libuše Niklové byly pestře malované, v těle i končetinách měly hliníkové dráty, které umožňovaly ohýbání. Při navrhování si byla vědoma, že dětská osobnost se utváří i hračkou. Patřila mezi designéry, kteří jsou schopni povýšit funkční předmět na umění. Charakteristickým rysem jejích hraček byl zajímavý tvar, barva, dekor, vůně i zvuk. Mezi nejznámější polyetylenové hračky patří černý kocour, beran nebo krokodýl. Při jejich tvorbě se inspirovala ohybatelnou trubkou z „nově vyrobené splachovací nádržky“.

Sama navrhovala i obal, ve kterém se rozložená hračka prodávala. Dítě si ji sestavilo jako stavebnici.[4] Navrhovala také hračky pro nejmenší děti, nafukovací a zároveň pískací, které měly velmi jednoduché tvary. Od 70. let začala navrhovat větší nafukovací a sedací hračky, které byly lehké a omyvatelné. Koník, Nosorožec, Housenka, Žirafa, Lev a Lední medvěd patřili mezi následovníky Buvola, jehož prototyp vznikl v roce 1971. Sériově se začal vyrábět v roce 1973. Buvol byl nejčastěji vyráběn z červené fólie, ale existovaly i varianty modré, zelené nebo černé. Na výstavy byl speciálně vyráběn v průhledném provedení.[5]

• Gumáčci (1954–1964) – gumové pískací hračky vyráběné v Břeclavi. Patří sem postavičky, zvířátka, panáčci, kteří představující různá zaměstnání. Nejdříve byly vyráběny z lisované a pěnové pryže, potom z vyfukovaného PVC a v 60. letech 20. století odlévané z PVC. Barvily se ručně latexovými barvami. Byly vytvořeny i upomínkové předměty, vyrobené k příležitosti 2. Československé spartakiády.
• Harmoniky a verneovky (1963–1967) – tvořila důležitou kapitolu tvorby Libuše Niklové. Zvířátka měla harmonikový trup a detaily byly vyrobeny z plastových trubiček, nebo se ručně domalovávaly. Prodávaly se v rozloženém stavu jako skládačky. Dále byla vyrobena „Verneovská kolekce“ pro Expo 67´ v Montréalu, vyráběl se vláček Pískáček s houkajícím komínem nebo dopravní prostředky inspirované romány J. Verna.
• Nafukovadla (1963–1981) – nafukovací hračky (vodní), jejichž obvyklým tématem byla zvířata, ale i panenky, míče, vodní lehátka, bazény nebo čluny, které měly moderní grafický vzor. Populární byl soubor se Slonem, Buvolem, Žirafou. Nafukovací hračky ke hraní plnily zároveň funkci sedačky.[4]

V roce 1964 získala hračka „Kocour“ pro Fatru Napajedla ocenění Zlatý kahan a Medaili Libereckých výstavních trhů.[2]

Od 6. června 2010 byla otevřena v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze výstava díla Libuše Niklové pod názvem „200 d${\displaystyle m^{3}}$dechu“. Mezi iniciátory výstavy patřil i syn Petr Nikl. Byly zde exponáty zapůjčené ze soukromých sbírek, i firmou Fatra Napajedla. Petr Nikl vytvořil návrhy transparentní kostky a míče, které byly realizovány a výstavu doplnily. Závod Fatra Napajedla vyrobil limitovanou edici 700 kusů červeného sedacího buvola. Byla vydána i kniha shrnující život a dílo Libuše Niklové.[6]

V listopadu 2011 se výstava přesunula do Paříže. V Musée des Arts Décoratifs bylo prezentováno přes 120 hraček, sádrových návrhů a nákresů v expozici nazvané Plastique Ludique (česky „hravý plast“).[7]

Hračky Libuše Niklové vlastní ve svých sbírkách Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Uměleckoprůmyslové muzeum Moravské galerie v Brně, Muzeum města Brna, Muzeum dekorativních umění v Paříži a Muzeum moderního umění v New Yorku.[8]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Libuše Niklová na Wikimedia Commons
• Libuše Niklová v informačním systému abART
• Retro-muzeum