Králové Šumavy

Ukázka drátěného plotu na hranici

Západní hranicí se za socialistického Československa označovala státní hranice s Rakouskem a západním Německem. Po nástupu komunistů v roce 1948 se pro ně tato hranice stala nebezpečnou ze dvou důvodů, prvním byl útěk obyvatel na západ a druhým byl příchod západních agentů na naše území. Proto se stále více uzavírala a byla stále ostražitěji střežena. Československo-bavorská hranice na Šumavě byla jedna z nejstřeženějších hranic železné opony.

V dubnu 1950 bylo vyhlášeno hraniční pásmo, které bylo široké 12 až 15 kilometrů do vnitrozemí. Vstup do pásma byl jen na povolení a platil zde zákaz pohybu. Hlavním prvkem zabezpečení státních hranic byl drátěný zátaras sestávající ze tří drátěných ostnatých plotů, který se začal budovat v roce 1951 a při ukončení prací v roce 1952 měl délku 697 235 km. V letech 1953 –1956 byla dokončena elektrifikace drátěného zátarasu.

Josef Hasil

V letech 1948 až 1953, kdy se pomalu uzavírala železná opona a tisíce lidí se snažilo dostat na západ, začali přechody lidí přes hranici zajišťovat převaděči. Byli to většinou domorodci, kteří oblast dobře znali a postupně si vybudovali tajné stezky v nepřístupných a bažinatých místech, které nebylo možné dobře střežit.

Jedním z nejznámějších šumavských převaděčů byl Josef Hasil, který operoval v okolí Českých Žlebů. Po roce 1948 se stal příslušníkem SNB, odkud po změně názoru na komunistickou ideologii odešel.  Na Západ se díky němu dostaly desítky lidí, nakonec byl ale dopaden a poslán na devět let do mosteckých dolů. Zázrakem se mu podařilo utéct do Bavorska, odkud se na hranici vrátil. Už jako agent americké zpravodajské služby CIC pokračoval v převádění přes hranici. Zemřel v USA.

Kilián Nowotný

Druhým známým šumavským převaděčem byl Kilián Nowotný, který pocházel ze staré šumavské pašerácké rodiny. Před rokem 1948 se věnoval pašování zboží a po převratu převádění lidí přes hranici. Po posledním přechodu zůstal na západě a zemřel v Bavorsku ve věku 71 let v roce 1977.

Desetitisíce lidí byly po roce 1948 perzekvovány, nesměly vykonávat svoji práci, byl jim zabaven majetek nebo byly vězněni. Mnoho z nich se rozhodlo Československo opustit. Hranice však byly uzavřené a tak je museli překročit ilegálně. V tom jim pomáhali převaděči. V letech 1948 –1951 odešlo ilegálně na Západ více než 25 tisíc osob a v roce 1953 dokonce více než 43 tisíc.

Trasa, po které převaděči na Šumavě převáděli občany, kteří se rozhodli uprchnout na západ, se nazývala Kanál 54. Tento název jí dali pohraničníci, kteří tento úsek střežili a snažili se převaděče i s jejich klienty dopadnout. Celá trasa na českém území byla dlouhá necelých 30 km.

Začátek trasy byl nad Vimperkem a cesta pokračovala směrem k Volyňce a Medvědímu potoku. Asi po osmi kilometrech začaly nebezpečné šumavské slatě. Potom následoval výstup na Jánského horu a ke skále nad Františkem. Cesta dále vedla do sedla mezi Stanovou horou a Vysokým stolcem. Pod vrcholem Stráž nedaleko pramenů Vltavy se převaděči dostávali přes státní hranici. Na německém území museli dojít do obce Finsterau.