Rudolf Kalčík

Rudolf Kalčík se narodil v Berehově na Podkarpatská Rusi (dnes součást Ukrajiny), kde jeho otec sloužil jako strážník. V šesti letech mu zemřela matka a otec jej poslal na výchovu k příbuzným do jižních Čech. Když se jeho otec přestěhoval do Nového Bohumína, vzal si chlapce zpět k sobě. Zde začal Kalčík studovat gymnázium, ve studiu pak pokračoval Českém Krumlově a v roce 1943 složil maturitu v Českých Budějovicích. Zde a v Třeboni byl pak v letech 1943–1945 totálně nasazen jako úředník.[2]

Po skončení války vstoupil do KSČ a začal studovat češtinu a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a studium úspěšně ukončil roku 1950. Již v průběhu studia učil na střední škole ve Velvarech a pracoval jako externí lektor v nakladatelství Svoboda. Základní vojenskou službu vykonával v letech 1950–1952 u Pohraniční stráže (PS) na Šumavě, což značně ovlivnilo jeho spisovatelskou práci. Zde působil jako politický pracovník nejprve roty a pak praporu a stal se předsedou ústřední komise Fučíkova odznaku v PS. V letech 1952–1954 učil ve Veltrusích a pracoval rovněž jako redaktor časopisu Pohraniční stráž. Spolupracoval také s časopisem Československý voják, jehož redaktorem byl v letech 1955–1974.[2]

V letech 1970–1972 se podílel na vzniku nového normalizačního Svazu českých spisovatelů a byl vedoucím jeho komise pro práci s mladými autory. Krátce byl šéfredaktorem Literárního měsíčníku (pouze jeho prvního čísla)[3], roku 1973 se stal předsedou Českého literárního fondu a roku 1974 tajemníkem Svazu českých spisovatelů. Roku 1978 byl jmenován zasloužilým umělcem.

Kalčík začal publikovat ještě v době svého vysokoškolského studia. Debutoval roku 1947 románem s okupační tematikou Setkání s válkou a sbírkou básní Dvanáct stalinských zpěvů (1949) s náměty ze života J. V. Stalina (oboje pod pseudonymem Josef Šimůnek). Tato díla nebyla příliš výrazná, vyznačovala se však jasnou ideovostí.

Později se v jeho knihách začalo prosazovat jeho stěžejní téma – nesmiřitelný boj socialistických pohraničníků s kapitalistickými narušiteli hranic. Vědomě v nich navázal na tradice dobrodružné prózy (především na londonovské příběhy mužných zápasů s drsnou divočinou) a někdy využíval i ustálené schéma rodokapsu. Snažil se ale také o vykreslení morálního profilu socialistického strážce hranic a o jeho psychologickou charakteristiku. Jeho prózy charakterizuje dějový spád, napínavost a množství zápletek a důvěrná znalost zobrazovaného prostředí. Jeho styl je úsporný a srozumitelný.[2]

Roku 1960 vydal své nejznámější dílo, román Král Šumavy, napsaný podle scénáře k úspěšnému stejnojmenného filmu režiséra Karla Kachyni z roku 1959. V duchu komunistické ideologie psal také povídky s armádní tematikou a od šedesátých let i dokumentárně stylizované detektivní povídky. Přispíval do mnoha novin a časopisů a napsal scénáře k několika filmům. Některá jeho díla byla rovněž zfilmována.[1] Roku 1977 obdržel Výroční cenu Svazu českých spisovatelů za novelu Bílý list.[4]

• Vstup zakázán (1959), spolupráce na scénáři povídkového filmu, režie František Vláčil a Milan Vošmik.
• Král Šumavy (1959), scénář, režie Karel Kachyňa, roku 1960 přepracoval Kalčík scénář na román.
• Žena pro hrdinu (1962), adaptace Kalčíkovy povídky, režie Jiří Sequens.
• Sedmého dne večer (1974), scénář, režie Vladimír Čech.
• Strach (1975), námět k osmému dílu televizního seriálu Třicet případů majora Zemana, režie Jiří Sequens.
• Boty plné vody (1976), adaptace tří Kalčíkových povídek, režie Ivo Toman, Karel Kovář a Jaroslav Soukup.
• Drsná planina (1979), film podle Kalčíkovy knihy V ruce samopal, režie Jaroslav Soukup.