Král v Thule

Es war ein König in Thule,
Gar treu bis an das Grab,
Dem sterbend seine Buhle
Einen goldnen Becher gab.

Es ging ihm nichts darüber,
Er leert’ ihn jeden Schmaus;
Die Augen gingen ihm über,
So oft er trank daraus.

Und als er kam zu sterben,
Zählt’ er seine Städt’ im Reich,
Gönnt’ alles seinen Erben,
Den Becher nicht zugleich.

Er saß bei’m Königsmahle,
Die Ritter um ihn her,
Auf hohem Vätersaale,
Dort auf dem Schloß am Meer.

Dort stand der alte Zecher,
Trank letzte Lebensgluth,
Und warf den heiligen Becher
Hinunter in die Fluth.

Er sah ihn stürzen, trinken
Und sinken tief ins Meer,
Die Augen thäten ihm sinken,
Trank nie einen Tropfen mehr.

Byl král tě v daleké Thule,          
jsa věrný v hrob až spěl,
jenž z mroucí milky vůle
zlatou číši obdržel.

Tu výše choval všeho,
ji prázdnil v každý kvas;
i vlhly oči jeho,
kdy pil z ní zas a zas.

A když měl umírati,
v své říši tu města sčet,
vše dědicům chtěl přáti,
jen číši zadržet.

Sed při královském hodu
a rytíři kolkolem,
to v slavné síni rodu
tam v zámku nad mořem.
 
Pil starý piják v výši
poslední žití žár
a vrh tu svatou číši
tam dolů ve vln svár.

On zřel ji padat, píti,
se krýti v moře říš.
Tu oči jaly se tmíti
a nepil ni krůpěj již.[11]

Zachoval jí věrnost svatou,          
dobrý král v Thule,
dostal od ní číši zlatou
z poslední vůle.

Kdykolivěk hody byly,
v ruce ji míval,
oči se mu zarosily
vždy, jak z ní píval.

Když pak přišla chvíle jeho,
zřekl se říše,
následníku dopřál všeho,
jenom ne číše.

S rytíři král starý seděl,
dávaje hody
v strmém hradě, který hleděl
v přímořní vody.

Vstal a dopil na té výši
se slzou v oku,
potom hodil vzácnou číši
k sinému toku.

Letí, nabírá se, klesla,
moře ji skrylo.
Na zrak jeho tma se snesla,
dopito bylo.[12]

Byl jednou jeden král v Thule,          
ten dostal zlatou číš,
dostal ji z rukou své milé,
když ležela na smrt již.

Z ní píval, když hostinu měli,
byla mu nad všechen svět,
oči mu přecházely,
kdykoli k ústům ji zved.

A hodinku smrti když čekal,
spočtl, co měst má říš,
všechno svým dědicům nechal,
a sobě jen jedno, tu číš.

V hodovním seděl sále,
kde otcové mívali sněm,
a rytíři kolem krále
tam v zámku nad mořem.

Tam nad mořem stál na té výši,
pil života naposled,
a do moře posvátnou číši
piják ten starý vmet.

A zřel, jak se hrouží a točí
a krouží níž a níž.
Zavřely se mu oči
a nikdy se nenapil víc.[13]

Žil jednou jeden král v Thule,
měl číši, měl zlatý skvost
od milé z poslední vůle,
než odešla na věčnost.

A popil z ní při každém kvasu,
vždyť neměl jinaký cíl
než utopit v očích tu krásu,
když ústa k ní přiblížil.

Než umřel, města své říše
dědicům rozdal ten král,
rozdal jim všechno krom číše,
jen pohár si ponechal.

Nad mořem na výšině
stál jeho otcovský hrad,
tam do slavnostní síně
šel s rytíři stolovat.

Žár života dopil snadno,
on piják prastarých vín,
z posvátné číše až na dno
a vrhl jí do hlubin.

Tak padala, mizela v moři,
král náhle neviděl nic
než pohár, jak do vln se noří.
Pak nepopil nikdy víc.[1]