Kostel Zvěstování Panny Marie (Mariánský Týnec)

Chrám Zvěstování Panny Marie projektoval Santini v roce 1710 jako centrálu na půdorysu řeckého kříže s okosenými rohy. Horyna v tomto případě zdůrazňuje bravurní práci s geometrií, zde konkrétně s metodou „kvadriangulace“. Tato už od středověku známá metoda pracuje se sítí soustředných kružnic, do nichž je vepisován či jimž je opisován geometrický útvar čtverce, nicméně v každé z nich pootočeném o 45°.[8] Do místa protnutí všech diagonál a os, tedy do středu takto promyšlené kompozice je pak umístěno křížení chrámu, vertikálně završené kupolí, jež ve vrcholu nese mariánskou hvězdu, dominantu stavby a potažmo i celého poutního místa. Ramena kříže osmiúhelníkového půdorysu architekt z jedné šestiny zasunuje do středu, završuje plackovou klenbou nad příčným obdélníkem a v exteriéru uzavírá pro něj typickou mansardovou střechou.[9] Dvojvěží zvonic je pro zachování centrality chrámu vysunuto mimo jeho hmotu.[10] Monumentalita exteriéru kostela je podtržena poměrně skromným členěním pláště, jehož povrch architekt nerozbíjí zdobnými detaily, naopak iónské pilastry, použité v exteriéru i interiéru, vertikalitu stavby jen umocňují.[11] Tradiční schéma centrály na půdorysu řeckého kříže mohl Santini poznat v díle svého učitele Jeana Baptisty Matheye. V tomto kontextu je nezbytné zmínit projekt kostela Panny Marie Božské Prozřetelnosti v Praze, na jehož dostavbě se Santini podílel a jež naznačuje vzhled týnické centrály.[12] Zprostředkovaně jej pravděpodobně poznal i v díle Guarina Guariniho, konkrétně v návrhu kostela Sainte-Anne-la-Royale v Paříži.[13] Toto centrální půdorysné schéma Santini následně využívá i v projektu kostela sv. Václava ve Zvoli (1713) a samozřejmě také při projektování poutního kostela Jména Panny Marie ve Křtinách u Brna (1718). A jak poukazuje Rostislav Švácha, nejen půdorysné řešení sakrální architektury Křtin a Zvole vycházelo z týnického projektu. Celistvěji působící projekty obou mladších areálů obměňují konvexně-konkávním zpracováním jejich starší, lineární předobraz.[14]

Ani budova proboštství, jež navazuje na hloubkovou osu kostela, není bez paralel, nejsnáze snad dohledatelných v díle J. B. Matheye. Švácha také v tomto kontextu upozorňuje, že i pro samotné uspořádání, „navléknutí“, jednotlivých budov chrámu a proboštství na jedné ose můžeme nalézt paralelu v původním projektu kláštera v Plasích.[15]

interiér kostela

Centrální stavbu chrámu v Mariánské Týnici měly podle originálního projektu symetricky na západní i východní straně provázet ambitové dvory, z nichž byl dokončen pouze jeden stávající.[16] Tříramenná stavba ambitu, obklopuje ve svém nitru čtverec a ze západu nasedá na příčnou osu kostela, v místech kde ramena kostela svírají úhel. Každé z ramen ochozu tvoří pět obdélných polí zaklenutých taktéž plackami. Do nároží ambitu vložil architekt na příčnou osu orientované kaple šestiúhelníkového půdorysu. Kaple jsou mírně vyvýšeny nad hmotu chodeb, zaklenuty plackou nad půdorysem oválu a završeny taktéž mansardovou střechou. Právě půdorysný tvar šestiúhelníku, uvádí Horyna jako „dobově poměrně neobvyklý, pro Santiniho naproti tomu však svrchovaně příznačný“ a v soudobé tvorbě Santiniho kolegů nemající obdoby.[17] Obdobné kompoziční a půdorysné ztvárnění prostoru můžeme na počátku 18. století najít jednak v Santiniho projektu pro Plasy, kde je šestiúhelníkový půdorys použit v místě styku chodeb cisterciáckého konventu a následně i u ambitu zahrady prelatury, ale zejména v pojetí ambitu poutního místa Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře, jehož autorství mu bylo na základě zmíněných paralel připsáno.[18] Inspiračním zdrojem pro mladého architekta snad mohl být Michelangelův nerealizovaný projekt kostela S. Giovanni dei Fiorentini, jenž pracuje s obdobným půdorysným a osově provázaným schématem.[19]

Samotná novostavba poutního kostela Zvěstování Panny Marie a cisterciáckého proboštství v Mariánské Týnici nebyly motivovány, jak zmíněno v úvodu, akutní potřebou obnovy místa, spíše touhou uměnímilovného opata Tyttla oslavit a projevit úctu Panně Marii. Tomuto záměru by snad také odpovídala monumentalita stavby, stejně jako její promyšlené zasazení do krajiny. Novostavba poutního místa je dobře viditelná ze vzdálenosti několika kilometrů a tvoří tak dominantu celého místa. Akcent na gradaci hmot a pohledovost stavby je patrný zejména při příchodu k areálu z jihu. V tomto případě se před návštěvníkem v prvním plánu zjeví podélně pojatá budova proboštství, za kterou se v plánu druhém tyčí vertikální dominanta chrámu Zvěstování Panny Marie.[20]

Monumentálního vyznění stavby se ve své stati nezříká ani Rostislav Švácha, avšak Santiniho tvorbu přibližně kolem roku 1710, kam patří i projekt Mariánské Týnice, označuje termínem „vyhroceného dualismu.“[21] Tuto jeho část tvorby charakterizuje jako plnou protipólů. Statickou architekturu kostela Zvěstování Panny Marie staví do kontrastu se stavbami kostela Nejsvětější Trojice v Rychnově nad Kněžnou (1710), kaple sv. Bernarda v Plasích (1711), kostela v Jesenci (1711), Jaroměřicích u Jevíčka (1712) a řadí sem i průčelí kostela v Bobrové (1714), jejichž pláště jsou dynamičtěji zvlněny. Nicméně nejen v porovnání mariánského chrámu v Týnici s dalšími stavbami spatřuje Švácha rozpor. Určitou disparátnost pozoruje i ve vyznění stavby samotné, v expresivním pojetí interiéru (originálně pojatý motiv kladí a svazky pilastrů) oproti „stroze racionálnímu“ exteriéru stavby,[22] což je pro Šváchu charakteristickým znakem Santiniho staveb přelomu prvního a druhého desetiletí 18. století.

Z původní barokní výmalby chrámu se dochovala iluzivní architektonická kulisa hlavního oltáře se čtyřmi iluzivně malovanými figurami řádových patronů cisterciáků, jsou to (zleva) sv. Bernard z Clairvaux s nástroji umučení Krista, sv. Alberik, sv. Robert z Molesme a sv. Štěpán Harding. Uprostřed mezi nimi je malovaný štít se znakem opata Eugena Tyttla. Na stěnách bočních lodí se dochovaly čtyři malované kartuše, dvě se starozákonními scénami a dvě se zlomky neidentifikovaných výjevů.

Na klenbě původní kopule se nacházela malba Oslava Panny Marie od Siarda Noseckého z roku 1750. Malbu holubice Ducha svatého v okulu a věnec s anděly na klenbě nové kupole roku 2008 zhotovily restaurátorky ak. mal. Dagmar a Radana Hamsíkovy.

V době zrušení poutního místa stál v presbytáři před Kramolínovou malbou mramorový oltář od pražského kameníka Josefa Lauermanna z 50. let 18. století se sochařskou výzdobou Ignáce F. Platzera (adorující andělé, sv. Jáchym a sv. Anna. Uprostřed oltáře se v prosklené skříni nacházel pozdně gotický reliéf (sousoší) Zvěstování Panně Marii od Mistra Týnského Ukřižování. V postranních ramenech kostela stály boční oltáře sv. Jana Nepomuckého a Čtrnácti svatých pomocníků z Platzerovy dílny. U severního pilíře byla kazatelna. Po roce 1785 byla většina zařízení kostela a proboštství prodána nebo darována do okolních farností. Gotický reliéf, sochy andělů a svatostánek byl umístěn na hlavní barokní oltář kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích. Stejný kostel obdržel i lavice. Hlavní a boční oltáře se dostaly do kostela sv. Jakuba v Příbrami. Kazatelna a varhany byly darovány do kostela sv. Vavřince v Žebráku.[23]

Z původního zařízení se na místě dochovala dřevořezba jednoho rokokového oltáře (sochy a obraz byly v 90. letech 20. století uloupeny), opatské křeslo Eugena Tyttla s řezaným znakem na zadním opěradle a tři trámy po sňaté kazatelně.

• Mojmír Horyna: Neznámé pražské dílo Jana Blažeje Santiniho, Umění XXXI, 1983, s. 247-257
• Mojmír Horyna: Jan Blažej Santini-Aichel, Karolinum, Praha 1998
• Jan Sedlák, Jan Blažej Santini. Setkání Baroku s gotikou. Praha 1987
• Rostislav Švácha, K vývoji díla Jana Santiniho (1677-1723). Strojopisná disertace Palackého univerzity, Olomouc 1977
• Rostislav Švácha, K vývoji díla Jana Santiniho. Umění XXVI, 1979, s. 382-400
• Rostislav Švácha, Santiniho projekt kláštera v Plasech. Umění XXXI, 1983, s. 176-179
• PODLAHA, Antonín. Posvátná místa Království českého : Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvát. soch, klášterů i jiných pomníků katol. víry a nábožnosti v království Českém. Řada první : Arcidieceze pražská. Svazek 3. Vikariáty Kralovický, Vlašimský a Zbraslavský. Praha: Dědictví Svatojanské, 1909. (Posvátná místa Království českého). Dostupné online. Kapitola Tejnice, s. 21-27.
• Irena Bukačová, Mariánská Týnice. Praha 2009

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kostel Zvěstování Panny Marie na Wikimedia Commons
• Muzeum a galerie severního Plzeňska – Mariánská Týnice