Kosmonauti Ruska

Centrum přípravy kosmonautů v Hvězdném městečku

Oddíl CPK vznikl roku 1960, jako relativně samostatná jednotka vojenského letectva. Oficiální název oddílu byl Oddíl kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů vojenského letectva (CPK VVS, Отряд Центра подготовки космонавтов Военно-воздушных сил (ЦПК ВВС). Roku 2009 bylo vojenské Středisko přípravy kosmonautů zrušeno a jeho kosmonauti přešli do nově založeného oddílu jeho civilního dědice, Vědecko-výzkumného zkušebního střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina.

Kosmonauti oddílu obsazovali zhruba polovinu míst v posádkách Miru, resp. do roku 2011 polovinu ruské kvóty v posádkách ISS. K 13. prosinci 2019 měl oddíl 24 kosmonautů.[4]

Vlastní kosmonauty má společnost RKK Eněrgija od roku 1966. Členové oddílu kosmonautů RKK Eněrgija se s kolegy z CPK dělili o místa v ruských kosmických lodích, připadala na ně polovina míst.K 20. srpnu 2009 měl oddíl 15 kosmonautů.[5] V lednu 2011 většina z nich přestoupila do oddílu CPK, poté v Eněrgiji zůstali dva.[4]

Konec Sovětského svazu zastihl oddíl IMBP v počtu deseti kosmonautů. V letech 1994–95 absolvoval Valerij Poljakov rekordní let (437 dní a 18 hodin) na stanici Mir. Po sérii odchodů a přeložení v letech 1993–1995 zůstali v oddílu pouze Boris Morukov, Vladimir Karaštin a Vasilij Lukjaňuk. Morukov se roku 2000 podíval do vesmíru na palubě raketoplánu Atlantis. Po odchodu Karaština a Lukjaňuka v lednu 2002 a únoru 2003 se oddíl zúžil na jediného člena, proto byl v novém náboru přijat v květnu 2003 Sergej Nikolajevič Rjazanskij. V listopadu 2007 Boris Morukov opustil svého kolegu, v IMBP tak opět zůstal jediný kosmonaut.[6][7] V souvislosti se vznikem jednotného oddílu Roskosmosu Rjazanskij koncem prosince 2010 z IMBP odešel, oddíl IMBP tak zanikl.[6]

Ke konci Sovětského svazu měla skupina kosmonautů Akademie věd SSSR tři členy. Do února 1993 však všichni ze skupiny odešli. Ještě téhož roku byl do Akademie z CPK převelen Anatolij Arcebarskij s úkolem zorganizovat oddíl, nicméně jeho snaha skončila neúspěchem a on sám se roku 1994 vrátil do armády. Roku 1995 byl do Akademie z IMBP přeložen Jurij Stěpanov, do žádné posádky programu Mir či ISS nebyl zařazen a nakonec roku 2002 neprošel každoroční lékařskou prohlídkou, nutnou k udržení statusu kosmonauta. Od roku 2002 tedy Akademie věd žádného kosmonauta nemá.[8]

raketoplán Buran

Ministerstvo leteckého průmyslu založilo v Letecko-výzkumném institutu M.M.Gromova (Летно-исследовательский институт им. М.М.Громова) v rámci programu sovětského raketoplánu Buran vlastní oddíl kosmonautů. Vznikl roku 1981, prošlo jím 11 kosmonautů, vesměs dosud zkušebních letců institutu. Aby při prvních letech Buranu byli v posádce kosmonauti ze zkušenostmi z vesmíru, absolvovali v 80. letech Igor Volk a Anatolij Levčenko krátkodobé lety lodí Sojuz na stanici Mir. Program Buran byl roku 1992, před zahájením pilotovaných letů, zrušen. Oddíl po dlouhém marném čekání na obnovení programu zanikl roku 2002.[9][10]

V rámci vojenského letectva se na lety raketoplánem Buran připravovala skupina v oddílu CPK. Nezávisle vznikla 7. srpna 1987 další skupina kosmonautů ze zkušebních letců Státního vědecko-zkušebního institutu vojenského letectva V. P. Čkalova (Государственного Краснознаменного научно-испытательного института (ГКНИИ) ВВС им. В.П.Чкалова), kterou prošlo 16 kosmonautů, zrušena byla 30. září 1996. Kosmický let absolvovalo pět bývalých členů skupiny, čtyři po přeložení do CPK a pátý Leonid Kadeňuk později za Ukrajinu v raketoplánu.[11]

GKNPC Chruničeva měl dosud pouze jednoho kosmonauta, Sergeje Moščenka. Mošenko byl doporučen mezi kosmonauty roku 1992 a znovu roku 1997. V letech 1998–1999 prošel základním výcvikem, kosmonautem byl do května 2009. Do vesmíru se nedostal. Po získání prvního kosmonauta podnik plánoval vytvoření celého oddílu, ale žádný z kandidátů v náboru roku 2003 neprošel přes lékaře.[12]

Inženýr samarské CSKB-Progress Oleg Kononěnko byl 9. února 1996 doporučen Státní meziresortní komisí za kandidáta na kosmonauta. Dne 1. června 1996 byl jmenován kosmonautem CSKB. Po absolvování výcviku ve Středisku přípravy kosmonautů byl zařazen mezi kosmonauty připravující se k letům na ISS. V lednu 1999 jej ředitel Roskosmosu převedl do RKK Eněrgija a tak CSKB zůstalo bez vlastního kosmonauta.[13]

Kosmická vojska získala svého prvního kosmonauta až roku 1996, kdy výcvik ve Hvězdném městečku zahájil Jurij Šargin. Už roku 1998 byl převeden k letectvu, ale roku 2001 byl vrácen zpět kosmickým vojskům. Status kosmonauta ztratil roku 2008 po jmenování zástupcem velitele kosmických vojsk.[14]

S nápadem natočit část filmu (počítalo se asi s pětinou) ve vesmíru na palubě orbitální stanice Mir přišel roku 1997 režisér Jurij Kara. Film se měl nazývat „Odměna – let do kosmu“ (Приз — полет в космос), předlohou byl román Čingize Ajtmatova „Kassandřino znamení“ (Тавро Кассандры). Na testy do IMBP se přihlásilo třináct herců, prošli tři – Olga Kabo (vzápětí se vdala a otěhotněla), Natálie Gromuškinová a Vladimir Stěklov. Podařilo se získat dostatek financí na výcvik pouze Stěklova, ten v červnu – říjnu 1999 prošel zkrácenou přípravou a od ledna 2000 se připravoval v posádce 28. základní expedice na Mir se Sergejem Zaljotinem a Alexandrem Kalerim. Dne 16. března 2000, devatenáct dní před startem, byl Stěklov z posádky vyškrtnut, důvodem bylo porušení finančních podmínek letu.[15]

Po mnoha letech se opět objevila myšlenka na let sovětského novináře do vesmíru po oznámení letu reportérů japonské televizní společnosti TBS v březnu 1989. Informace vzbudila mezi sovětskými žurnalisty velký ohlas, během týdne zorganizoval Svaz novinářů „kosmickou“ komisi pod předsednictvím Vladimira Gubareva, redaktora oddělení vědy Pravdy. Komise vyhlásila projekt Kosmos–dětem s tím, že honoráře a výtěžek z publikací souvisejících s akcí budou věnovány ve prospěch dětí. Byl vyhlášen konkurz, 37 vybraných novinářů od prosince 1989 do března 1990 procházelo lékařským pozorováním, souhlas lékařů k výcviku získalo šest kandidátů – Alexandr Stěpanovič Andrjuškov a Valerij Vasiljevič Baberdin z Krasnoj zvezdy, Jurij Jurjevič Krikun z Ukrtělefilmu, Pavel Petrovič Muchortov z Sovětskoj moloděži v Rize, Světlana Okťabrjevna Omelčenková z Vozdušnovo transporta a Valerij Jurjevič Šarov z Literaturnoj gazety. Všichni získali 11. května 1990 doporučení Státní meziresortní komise k výcviku. Všeobecnou kosmickou přípravu zahájila šestice 1. října 1990, v prosinci 1990 odstartoval do vesmíru reportér TBS Tojohiro Akijama. Dne 7. února 1992 byla, po složení závěrečných zkoušek, všem šesti přiznána kvalifikace kosmonaut-výzkumník. Nicméně dále program nepokračoval a novináři se vrátili do redakcí.[16]

NPP Zvezda (Научно-производственное предприятие Звезда) byl jediný sovětský a je jediný ruský podnik vyrábějící skafandry pro kosmonauty. Dlouhou dobu výrobky podniku zkoušeli externí spolupracovníci. Roku 1982 vznikla v podniku zkušební skupina, v ní vznikla idea, že pro podnik bude užitečné mít zkušenosti se skafandry ve vesmíru z první ruky. Jeden z výzkumníků, Vladimir Gajevič Severin, si podal přihlášku do oddílu kosmonautů, prošel všemi koly výběru a 11. května 1990 získal souhlas Státní meziresortní komise k zařazení do výcviku. Všeobecnou kosmickou přípravu absolvoval v CPK, 11. března 1992 získal kvalifikaci kosmonaut-výzkumník a byl zařazen do skupiny připravující se k letům na Mir. Do žádné hlavní ani záložní posádky nebyl zařazen. Roku 1995 z CPK odešel.[17]

V letech 2003–2010 byl Sergej Žukov, generální ředitel Centra předávání technologií (akciové společnosti řízené Roskosmosem), také kosmonautem, nebyl však členem žádného oddílu. Až v květnu 2010 vstoupil do oddílu CPK, v dubnu 2011 však z něho odešel.[18]

• Sovětští kosmonauti