GKNPC Chruničeva

Bombardér Il-4

Závod Chruničeva v obci Fili (od roku 1935 část Moskvy) byl založen roku 1916 pod názvem „Druhý automobilový závod Russo-Balt“ (Второй автомобильный завод «Руссо-Балт»). První automobily vyjely z bran závodu roku 1922. Roku 1923 byl závod předán v třicetileté koncesi firmě Junkers, s cílem osvojit si výrobu celokovových letadel. Do roku 1925 bylo vyrobeno 50 letadel JU-20 a stovka Ju-21.[4] Roku 1927 sovětská vláda dohodu s Junkersem vypověděla a továrna byla přejmenována na Letecký závod č. 22. Od poloviny dvacátých let byla zahájena výroba letadel konstruktéra Andreje Tupoleva, postupně letadla typu R-33 (ANT-3), TB-1 (ANT-4), TB-3 (ANT-6), R-6 (ANT-7), SB. Roku 1940 začala produkce bombardéru Pe-2. Na podzim 1941 byl závod evakuován na východ do Kazaně, od prosince 1941 ve Filách vznikl nový letecký závod č. 23. Za války podnik vyráběl různé typy bombardovacích letadel (Il-4, Tu-2). Po válce pokračovala výroba bombardérů, nyní reaktivních.[4]

Roku 1951 byl závod včleněn do nově založené Zkušební konstrukční kanceláře č. 23 (OKB-23) v čele s Vladimirem Mjasiščevem. Konstrukční kancelář měla za úkol vyvinout těžký strategický bombardér. Už po necelých dvou letech, v lednu 1953, letoun M-4 vzlétl. Od roku 1956 začala výroba modernizované verze letounu nazvané 3M.[4] Paralelně od roku 1954 konstruktéři vyvíjeli mezikontinentální křídlatou raketu Buran, roku 1957 byl projekt zrušen.

Od roku 1958 OKB-23 spolupracovala s OKB-52 Vladimira Čelomeje na vývoji balistických raket. Tato spolupráce vyústila roku 1960 ve včlenění OKB-23 do OKB-52 pod názvem Filiálka č. 1. V letech 1960 – 1961 závod vyráběl vrtulníky Mi-6.[4]

Své nové pobočce Čeloměj předal výrobu rakety UR-200 a od roku 1962 mezikontinentální balistické střely UR-100 (ve výzbroji od roku 1967) a konstrukci UR-500. První start UR-500 s družicí Proton proběhl 16. července 1965. Záhy se jméno vynášené družice přeneslo i na raketu.[5] Proton, s nosností přes 20 tun na nízkou oběžnou dráhu, zůstal na další desetiletí základem produkce závodu. Od roku 1967 se Filiálka č. 1 věnovala vývoji lodi TKS (kromě návratového modulu). Závod Chruničeva vyráběl Čelomějovy stanice Almaz i jejich pozdější bezpilotní modifikace, trupy stanic Saljut, lodi TKS, v 80. letech i moduly Miru a ISS odvozené od TKS. Roku 1981 přešla konstrukční kancelář i se závodem do podřízenosti NPO Eněrgija pod názvem KB Saljut. Od roku 1988 byla KB Saljut základem samostatného NPO Experimentálního strojírenství. Od roku 1991 byly KB Saljut a Závod Chruničeva dvě samostatné společnosti.

Raketa Proton

GKNPC Chruničeva vznikl na základě výnosu prezidenta Jelcina ze 7. července 1993 sloučením KB Saljut a Závodu Chruničeva. V prosinci 2007 byly ještě připojeny omské „PO Poljot“, moskevské „MPKO Dlina“ a „Voroněžský mechanický závod“ a v lednu 2008 „KB chemického strojírenství A. I. Isajeva“ v Koroljovu.[6][7]

V 90. letech pokračovala produkce raket Proton, Byla vyvinuta modernizovaná varianta Proton M s nosností 6 tun na dráhu přechodovou ke geostacionární. Její první start proběhl 7. dubna 2001.[8]

Roku 1993 GKNPC Chruničeva, RKK Eněrgija a Lockheed-Martin založili společný podnik International Launch Services (ILS) určený k zabezpečení programu Sea Launch (Mořský start).[8]

Roku 1995 mohl být po několika letech zastavení prací konečně dokončen a vypuštěn Spektr, modul vesmírné stanice Mir, následující rok byl vypuštěn poslední modul Miru Priroda.

Rakety UR-100N (RS-18) vyřazované z výzbroje podnik upravil na nosné rakety Rokot. Na mezinárodním trhu nabízí služby Rokotů společnost Euroskot, společný podnik s německou DASA.[8]

U Chruničevů vyvinuli a vyrobili urychlovací blok 12 KRB pro indickou raketu GSLV, poprvé byl použit roku 2001. Od roku 2004 spolupracují s jihokorejským výzkumným institutem pro letectví a vesmír na vývoji nosné rakety KSLV (první stupeň z Angary + korejský druhý stupeň). První start byl proveden v červenci 2009,[8] po několika nezdařených pokusech se na konci ledna 2013 podařilo dostat do vesmíru první jihokorejskou družici.[9] Jižní Korea však plánuje pracovat dále na svém vesmírném programu již sama.[10]

Společnost vyvíjí rodinu raket Angara. Pro Angaru připravuje mnohonásobně použitelný urychlovací blok Bajkal.[8]

Ředitelé Russo-Baltského automobilového závodu, od 1924 Státního leteckého závodu č.5 Samoljot, od 1927 Leteckého závodu č. 22, od 1941 Leteckého závodu č. 23, od 1961 Závodu Chruničeva:[11]

• Gavriil Vasiljevič Kulčickij 1916 – květen 1919 ředitel výstavby Russo-Baltského závodu ve Filách
• Ivan Stěpanovič Olenčuk 1920 – 1924 náčelník 5. automobilového závodu Russo-Balt
• Fjodor Sergejevič Malachov 1924 – 1927 ředitel Státního leteckého závodu č. 5 Samoljot, 1927 – 1931 ředitel leteckého závodu č. 22
• Sergej Petrovič Gorbunov 1931 – 1933 ředitel leteckého závodu č. 22
• Olga Alexandrovna Mitkevičová 1933 – 1935 ředitelka leteckého závodu č. 22
• Semjon Leonťjevič Margolin 1935 – 1936 ředitel leteckého závodu č. 22
• Vasilij Andrejevič Okulov březen 1938 – podzim 1941 ředitel leteckého závodu č. 22, prosinec 1941 – březen 1942 ředitel leteckého závodu č. 23
• Isaak Borisovič Iosilovič srpen 1942 – 1944 ředitel leteckého závodu č. 23
• Anatolij Tichonovič Treťjakov 1944 – 1946 ředitel leteckého závodu č. 23
• Sergej Michajlovič Leščenko 1946 – 1952 ředitel leteckého závodu č. 23
• Dmitrij Nikolajevič Osipov 1952 – 1960 ředitel leteckého závodu č. 23
• Michail Ivanovič Ryžich 1961 – 1975 ředitel Závodu Chruničeva
• Anatolij Ivanovič Kiseljov únor 1975 – 1993 ředitel Závodu Chruničeva,

Ředitelé konstrukční kanceláře OKB-23, od 1960 Filiálky č.1 OKB-52 (od 1966 CKBM), od 1981 KB Saljut:[11]

• Vladimir Mjasiščev 1942 – 1946 hlavní konstruktér závodu č. 23 ve Filách, březen 1951 – 1960 ředitel a generální konstruktér OKB-23
• Viktor Bugajskij 1960 – 1973 hlavní konstruktér a ředitel Filiálky č. 1 OKB-52 (resp. CKBM) (a 1958 – 1973 zástupce generálního konstruktéra CKBM)
• Dmitrij Poluchin, 1973 – 1981 ředitel Filiálky č. 1 CKBM ve Filách (a 1. zástupce generálního konstruktéra CKBM), 1981 – 1988 ředitel a generální konstruktér KB Saljut (a 1981 –1984 zástupce generálního konstruktéra NPO Eněrgija), 1988 – 1991 generální konstruktér KB Saljut a generální ředitel NPO Experimentálního strojírenství, 1991 – v čele KB Saljut

Generální ředitelé GKNPC Chruničeva:[11]

• Anatolij Kiseljov 1993 – 2001
• Alexandr Medvěděv, únor 2001 – 2005
• Vladimir Něstěrov, od listopadu 2005