Kosmický obr

Mýtus o kosmické bytosti se objevuje v mnoha indoevropských náboženstvích, kde je úzce spjat s mýtem o prvotním člověku, jehož rekonstruované praindoevropské jméno je *Jemos „Dvojče“. Vztah obou motivů je však nejasný, například podle Martina L. Westa byly původně oddělené: podle prvního hermafroditní Dvojče zplodilo samo ze sebe lidstvo, podle druhého byl Prvotní obr zabit a z jeho těla stvořen svět. Naopak Jaan Puhvel považuje oba motivy za vzájemně provázané a spojuje s podáním o vzniku společenských tříd z těla prvotních bytostí.[3][5][6]

Konkrétním příkladem je například védský Puruša, který byl obětován a z jehož těla vznikli bohové, svět i společenské třídy, a zároveň je v něm svět obsažen.[7] V zarathuštrismu je znám první člověk zvaný Gajómart, někdy popisovaný jako obr, který je zabit Ahrimanem a jeho daévy, z jehož těla vznikly kovy a z jehož semene se zrodil první lidský pár Mašja a Mašjánag.[8][9] V severském náboženství se objevuje prvotní obr Ymi, který je zabit Ódinem a jeho bratry, kteří z jeho těla stvořili svět. V Ovidiových Proměnách je obří titán Atlás proměněn Perseem v kámen a taktéž nese rysy kosmického obra.

Historik náboženství Bruce Lincoln ve své knize Myth, Cosmos and Society z roku 1986 identifikoval jaké části těla prvotní bytosti se typicky mění ve složky světa, a indolog Ferenc Ruzsa jeho závěry upravil a shrnul následovně:

• maso či tělo – země, hora, hlína či půda
• kosti – kamení či hory
• vlasy – rostliny, stromy či lesy
• krev či tělní tekutiny – voda, moře, řeka či rosa
• dech či duch – vítr, vzduch či aithér
• oči či tvář – slunce, úsvit či slunce a měsíc
• hlava – nebesa
• mysl, srdce či hruď – měsíc
• mozek či myšlenky – oblaka, nekonečné světlo či půda

V Číně je znám obr Pangu, zrozený z kosmického vejce, který zemřel poté co oddělil nebesa a zemi a z jehož těla vznikl svět. Podle některých hypotéz byl tento motiv do Číny přenesen z Indie.[3] Kosmickým bytostem se podobá také babylónská Tiamat, bohyně prvotních slaných vod, které Marduk roztříštil svým kyjem lebku. Z horní části jejího těla pak vytvořil Nebesa, z dolní části, na které při souboji stál, pak Zemi, z Tiamatiných ňader vznikly hory, z jejích očí vytekl Eufrat a Tigris a z jejích slin se stala oblaka.[10][11] Aztécká Tlaltecuhtli byla zabita Quetzalcoatlem a Tezcatlipocou a z různých částí jejího těla vytvořeny různé prvky stvoření. Tahitský Ta'aroa poté co rozbil kosmické vejce v kterém se před stvořením světa nacházel a také tvořil ze svého těla, s výjimkou své hlavy.[12]

Složitějším příkladem může být japonský mýtus o stvoření kde velké množství božstev, včetně Slunce a Měsíce, vzniká v souvislosti se smrtí stvořitelské bohyně Izanami. Ta podle kroniky Kodžiki se svým druhem Izanagim Izanami na počátku zplodila japonské ostrovy. Poté však nastal obtížný porod boha ohně Kagu-cučiho, během kterého se ze zvratků, výkalů a moči Izanami rodila další božstva, a který skončil smrtí bohyně. Izanagi nejprve upadl do zármutku a z jeho slz se zrodila bohyně Nakisawame, poté zabil boha ohně, z jehož těla se následně zrodili další božstva. Po návratu z podsvětí, kde se neúspěšně pokoušel svoji ženu získat zpátky, se musel rituálně očistit, což vedlo ke vzniku dalších božstev, včetně Amaterasu a Cukujomiho když čistil své oči a Susanooa když čistil svůj nos.[2]

• 
  Trilóka Puruša „Puruša tří prostorů“ na gudžarátské miniatuře, cca 1840-1860
• 
  Višnu Višvarúpa s nebesy od hlavy po břicho, zemí na slabinách a podsvětím na nohou, na radžastánském akvarelu, cca 1800-1850
• 
  Adam Kadmon obsahující jednotlivé sefiry
• 
  Člověk obsahující celý vesmír jako ilustrace koncepce mikrokosmu a makrokosmu, ilustrace z knihy Roberta Fludda Utrisque Cosmi, 1619