Konkláve v roce 2013

Papež Benedikt XVI. vyhlásil 11. února 2013 svoji rezignaci k 28. únoru z důvodu úbytku sil. Svým rozhodnutím zaskočil většinu svých spolupracovníků i církve, neboť je obvyklé, že papežové slouží ve svém úřadě až do své smrti. Poslední papež, který rezignoval před Benediktem XVI., byl Řehoř XII. v roce 1415, kdy tak učinil víceméně z donucení za výjimečné situace, aby se vyřešilo papežské schizma. Poslední skutečně dobrovolná rezignace před Benediktem XVI. byla rezignace Celestýna V. v roce 1294.[2] Jako první z papežů rezignoval Poncián v roce 235 (zároveň s ním se svých nároků vzdal Hippolyt Římský, který se také prohlašoval za papeže).

Benedikt XVI. odcestoval 28. února do papežské letní rezidence Castel Gandolfo a vyčkává zde několik týdnů na dokončení oprav svého příštího příbytku ve Vatikánu. Jeho vatikánské apartmá bylo zapečetěno.[3]

Podle článku 37 apoštolské konstituce Universi Dominici Gregis by mělo být konkláve zahájeno 15 až 20 dní poté, kdy nastala sedisvakance, v tomto případě tedy 15 až 20 dní po 28. únoru. Časový odstup je nutný z logistických důvodů, neboť konkláve je obvykle svoláváno nečekaně po úmrtí stávajícího papeže, a je třeba poskytnout kardinálům z celého světa čas na přepravu do Vatikánu. Papež Benedikt XVI. ovšem vydal 25. února dokument motu proprio, kterým povolil dřívější začátek konkláve.[4][5]

Při konkláve v roce 2013 byla více než polovina ze 115 volících kardinálů původem z Evropy, skoro čtvrtina celkového počtu byla z Itálie

Přestože bylo v době volby celkově 209 žijících kardinálů, potenciálních volitelů bylo mezi nimi pouze 117, protože kardinálové, kteří v den před uprázdněním papežského stolce (tj. 27. února 2013) byli starší než 80 let, už nebyli oprávněni volit. Německý kardinál Walter Kasper, který 80 let dosáhl teprve dne 5. března 2013, se konkláve mohl zúčastnit. Britský kardinál Keith O'Brien ovšem oznámil současně se svou rezignací na arcibiskupskou funkci, že se konkláve zúčastnit neplánuje.[4] Konkláve se rovněž nezúčastnil indonéský kardinál Julius Riyadi Darmaatmadja SJ.[3]

Mezi odhady výsledku volby zveřejňovanými v médiích byly nejkonkrétnějšími kursy sázkových kanceláří, pro něž se volba papeže stala jednou z nejvýznamnějších mimosportovních událostí roku. Podle článků čerpajících ze zprávy ČTK z počátku března byli pro většinu sázkových kanceláří (z nichž byly zmíněny kursy jedné irské a jedné britské) mírnými favority volby kardinálové Angelo Scola a Peter Turkson (s kursy 2:1 až 3:1), za nimiž následovali Tarcisio Bertone, Marc Ouellet a Angelo Bagnasco.[6][7] České sázkové kanceláře vyhlásily bezprostředně po Benediktově ohlášení abdikace kursy, podle nichž favority byli (v různém pořadí) Francis Arinze, Marc Ouellet a Peter Turkson s kursy kolem 4:1 až 5:1; kurs Dominika Duky byl 500:1 či 1000:1, kurs Miloslava Vlka u Chance 300:1.[8] Na kardinála Bergoglia, budoucího papeže, vyhlásil Tisport nejprve kurs 50:1 a poté ho snížil na 25:1; sázky na tohoto kandidáta tvořily asi 1 % ze všech sázek na volbu papeže.[9]

Italská média podle Českého rozhlasu zmiňovala kolem 10 kardinálů, kteří mohli být vhodnými kandidáty, a nejčastěji byli zmiňováni Angelo Scola a Timothy Dolan, dále například Odilo Pedro Scherer.[10]

Podle komentáře Petra Živného papež Benedikt XVI. zvlášť zviditelnil a tím nepřímo doporučil Angela Scolu, když jej postavil do čela milánské arcidiecéze, a Gianfranca Ravasiho, kterého v roce 2013 pověřil postními duchovními cvičeními pro římskou kurii a který podle Živného převyšuje svými mimořádnými kvalitami po všech stránkách ostatní kardinály voliče. Dalšími zmíněnými italskými kandidáty byli Giuseppe Betori, Francesco Coccopalmerio (jako nejliberálnější ze zmíněných), z neitalských pak Američan James Michael Harvey a tradicionalistický Kanaďan Marc Ouellet.[11]

Ačkoliv kardinálové mají přísně zakázáno sdělovat informace o průběhu konkláve, jako obvykle se dodatečně různá tvrzení v médiích objevila. Podle nich v rozhodujícím kole získal Bergoglio 90 hlasů ze 115. Deník Corriere della Sera s odvoláním na anonymní zdroje označil jeho překvapivě rychlý úspěch za výsledek dohody skupiny volitelů kolem státního sekretáře Tarcisia Bertoneho a amerických kardinálů, kteří nechtěli v čele církve Itala Angela Scolu. K tomu, že zvolený kandidát v médiích nebyl zmiňován mezi žhavými kandidáty, řekl vídeňský kardinál Christoph Schönborn: „Novináři Bergogliovo jméno neregistrovali. K tomu můžu říci jen to, že Bergoglio by nebyl v pátém kole zvolen papežem, pokud by nebyl favoritem od začátku“.[12]

Dne 13. března 2013, ve druhý den konkláve, krátce po sedmé hodině (19:07) začal z komína Sixtinské kaple stoupat bílý kouř. Zhruba ve čtvrt na devět vystoupil na lodžii požehnání baziliky sv. Petra kardinál-protojáhen Jean-Louis Tauran a oznámil zvolení Jorga Maria Bergoglia, který si zvolil jméno František.

Po zkušenostech z roku 2005, kdy se nepodařilo vyvolat správnou barvu kouře, jímž se signalizuje výsledek hlasování, a kouř měl neurčitou šedou barvu, byla v roce 2013 pro každou barvu kouře určena jiná kamna a barva kouře byla, podle agentury AFP, řízena chemickými přísadami. Pro vyvolání černého kouře se používá směs chloristanu draselného, antracenu a síry, pro vyvolání bílého kouře směs chlorečnanu draselného, laktózy a kalafuny.[13]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Papal conclave, 2013 na anglické Wikipedii.

• Adoptuj kardinála

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Konkláve v roce 2013 na Wikimedia Commons