Koncentrační tábor Gross-Rosen

Gross-Rosen byl založen v létě roku 1940 jako pobočný tábor koncentračního tábora Sachsenhausen a samostatným se stal 1. května 1941.[1] Z počátku pracovali vězni v tomto táboře ve velkém kamenolomu vlastněném SS-Deutsche Erd- und Steinwerke GmbH. S postupným rozrůstáním táborového komplexu byli mnozí vězni přeloženi na práci při výstavbě zařízení pobočných táborů zdejšího tábora.

Památník v Gross-Rosen

V říjnu 1941 přivezla do tábora SS na 3000 sovětských válečných zajatců k popravě zastřelením.

Gross-Rosen byl znám pro brutální zacházení s NN (Nacht und Nebel) vězni, zvláště pak v kamenolomu. Brutální zacházení s politickými a židovskými vězni neměli na svědomí pouze SS a kriminální vězni, ale v menší míře i němečtí civilisté pracující v kamenolomu. V roce 1942 byla průměrná doba přežití politického vězně v táboru méně než dva měsíce.

Vzhledem ke změně politiky v srpnu 1942 měli vězni přežít delší dobu, neboť byli potřební jako nuceně nasazení dělníci v německém průmyslu. Proto byli vězni, kteří nebyli schopni pracovat, a kteří neměli během několika dní zemřít, posláni do koncentračního tábora Dachau v takzvaných invalidních transportech. Jeden z těchto vězňů, Willem Lodewijk Harthoorn, který byl vězněm od konce dubna do polovina srpna 1942, popsal své zážitky slovy Verboden te sterven (což je v nizozemštině „Zakázáno zemřít“). Většinu vězňů tábora však tvořili Židé,[1] kteří přicházeli zprvu z Dachau a Sachsenhausenu, později z koncentračního tábora v Buchenwaldu. Židé v Gross-Rosen pocházeli především z Polska a Maďarska, jiní byli z Belgie, Francie, Nizozemska, Řecka, Jugoslávie, Slovenska a Itálie.

Na vrcholu své činnosti v roce 1944 měl komplex Gross-Rosen více než 60 pobočných táborů, které se nacházely ve východním Německu a okupovaném Polsku. Na odstoupeném českém území byl jeden z táborů např. v Poříčí u Trutnova. Ve své závěrečné fázi tvořili vězni z Gross-Rosen na 11 % všech vězňů nacistických koncentračních táborů v oné době. Během existence táborového komplexu jím prošlo na 125 tisíc vězňů různých národností,[1] z nichž se odhaduje, že 40 tisíc zemřelo na místě a v evakuačních transportech. Tábor byl osvobozen 14. února 1945 Rudou armádou.

V komplexu Gross-Rosen bylo vyškoleno a působilo zde na 500 ženských táborových dozorkyň. Příslušnice SS působily v ženských pobočných táborech Bruennlitz, Graeben, Gruenberg, Gruschwitz Neusalz, Hundsfeld, Kratzau II, Oberaltstadt, Reichenbach a Schlesiersee Schanzenbau.

Jedním z pobočných táborů Gross-Rosen na území protektorátu Čechy a Morava byl Brněnec, což bylo místo, kam Oskar Schindler přesunul Židy, které zachránil (tzv. Schindlerova továrna).

Velitelé tábora

Model tábora

V době, kdy byl Gross-Rosen pobočným táborem koncentračního tábora Sachsenhausen, jej řídili následující důstojníci SS:

Lagerführer

• SS-Untersturmführer – Anton Thumann
• SS-Untersturmführer – Georg Gussregen

V době, kdy byl Gross-Rosen samostatným koncentračním táborem, tedy od května 1941, jej řídili následující velitelé:

• SS-Obersturmbannführer – Arthur Rodl, květen 1941 – září 1942
• SS-Hauptsturmführer – Wilhelm Gideon, září 1942 – říjen 1943
• SS-Sturmbannführer – Johannes Hassenbroek, říjen 1943 – do evakuace

• Schindlerova továrna

• Galerie Koncentrační tábor Gross-Rosen na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Koncentrační tábor Gross-Rosen na Wikimedia Commons
• (polsky) Muzeum koncentračního tábora Gross-Rosen Archivováno 9. 1. 2010 na Wayback Machine
• (česky) Holocaust.cz – Gross-Rosen
• (anglicky) United States Holocaust Memorial Museum – Gross-Rosen
• (anglicky) Jewish Virtual Library – Gross-Rosen
• (anglicky) Encyclopædia Britannica – Gross-Rosen

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gross-Rosen concentration camp na anglické Wikipedii.