Klášter Křesobor

Benediktinský klášter založila 8. května 1242 Anna Česká, vdova po slezském a polském knížeti Jindřichovi II. Pobožném, jenž padl v bitvě u Lehnice. Klášter byl osídlen benediktinskými mnichy z Opatovického kláštera. Roku1289 benediktini klášter opustili, ale už 1292 ho osídlili cisterciáci. 1392 se Vévodství slezské Svídnice a s ním i klášter, stalo součástí Zemí Koruny české.

Za husitských válek v letech 1426-1427 byl klášter zničen a 70 mnichů bylo zavražděno. V polovině 15. století byl kostel obnoven, klášter však znovu utrpěl za Třicetileté války. Ještě v 17. století za opata Bernarda Rosy však znovu rozkvetl, roku 1689 bylo založeno klášterní gymnázium se stipendiáty z nemajetných rodin a opat podporoval i lékaře a mystického básníka Angela Silesia. Po připojení Slezska k Prusku v roce 1742 se z klášterního kostela stal farní kostel a přestavba kláštera mohla začít až 1768, jenže už roku 1810 byl klášter v sekularizaci zrušen.

Po první světové válce byli němečtí mniši z pražského Emauzského kláštera v tehdejším Československu nuceni opustit město, přesídlili roku 1919 do prázdných klášterních budov v Křesoboru, tehdy patřícímu k Výmarskému Německu. Papež Pius XI. v roce 1924 klášter znovu povýšil na opatství, avšak již v roce 1940 klášter zrušila nacistická vláda a budovy zkonfiskovala pro účely sběrného tábora. Během bombardování Berlína v roce 1942 sem byla také přemístěna značná část sbírek Berlínské státní knihovny.

Postupimskou dohodou z roku 1945 dolnoslezské území připadlo pod polskou správu. Ačkoli byl po válce klášter navrácen mnichům, byli tito, coby etničtí Němci v květnu 1946 ze Slezska polskou vládou vyhnáni. Dějiny kláštera jsou rovněž spojeny s řádem svatého Benedikta a s klášterem Bad Wimpfen v Bádensku-Württembersku, kam německá komunita z Křesoboru přesídlila roku 1947, když bývalé opatství přešlo do rukou Poláků. V témže roce byl Křesoborský klášter znovu osídlen polskými benediktinskými řeholnicemi, vysídlenými ze Lvova.

V roce 1946 se na cestu z kláštera vydal konvoj, naložený tisíci rukopisy - autografické partitury W. A. Mozarta (¼ jeho známé hudby), L. van Beethovena, J. S. Bacha a dalších skladatelů - který se však ztratil. Některé svazky se v roce 1965 ojevily ve Východním Německu, zbytek sbírky Berlinka na Jagellonské universitě v Krakově a její status "krádeže umění" je dodnes předmětem sporů.