Kassité

Původní domovina Kassitů zůstává tajemstvím, ale zdá se, že se rozkládala v pohoří Zagros v Lorestánu, v dnešním Íránu. První historické zmínky o jejich existenci se objevují v 17. stol. př. n. l., kdy zaútočili na Babylonii v 9. roce vlády Samsu-Iluna (vládl 1686–1648 př. n. l.), syna Chammurabiho. Samsu-Iluna je ještě zapudil, ale Kassité později získali kontrolu nad severní Babylonií (někdy po porážce Babylónu od Chetitů, okolo 1531 př. n. l.) a dobyli i jižní část království kolem roku 1475 př. n. l. Chetité narychlo odvezli sochu boha Marduka, ale Kassité ji dokázali znovu dostat do svých rukou; vrátili ho do Babylonu a ustanovili ho na stejnou úroveň svému vlastnímu bohu Šuqamunovi.

Okolnosti jejich vzestupu k moci nejsou příliš známy, z důvodu nedostatku dokumentů z tzv. „období temna“ – doby všeobecného chaosu a nepokojů. Nebyl zachován jediný nápis či dokument v kassitském jazyce; taková absence jakéhokoli písemného odkazu nemůže být čistě náhodná, což nahrává domněnce o prudkém poklesu gramotnosti v oficiálních kruzích společnosti. Babylón pod kassitskými vládci, jež město přejmenovali na Karanduniaš, obnovil svou politickou a vojenskou pozici velmoci na starověkém Blízkém východě. Nově vybudované hlavní město Dur-Kurigalzu bylo pojmenováno na počest krále Kurigalzua I. (na začátku 14. stol. př. n. l.). On i jeho následníci Kadašman-Enlil I. (asi 1374–1360 př. n. l.) a Burna-Buriaš II. (1359–1333 př. n. l.) byli v písemném kontaktu s egyptským faraonem Amenhotepem III., respektive s jeho synem Achnatonem (viz také Dopisy z Amarny). Jejich úspěch byl postaven na relativní politické stabilitě, kterou se podařilo kassitským vladařům dosáhnout. Ovládali Babylonii prakticky bez přerušení po více než 400 let, což byla nejdelší vláda jedné dynastie v celé babylonské historii. I po menších vzpourách kolem r. 1333 př. n. l. a sedmileté vládě Asyřanů (mezi roky 1224–1217 př . n. l.) královská kassitská rodina dokázala získat trůn zpět do svých rukou.

Přerod jižní Mezopotámie ze sítě spojeneckých či soupeřících městských státečků v celistvý stát udělal z Babylonie velmoc. Kassitští králové navázali diplomatické styky a rozvíjeli obchodní kontakty s Asýrií, Egyptem, Elamem a s Chetity, členové kassitské královské rodiny uzavírali sňatky s jejich královskými rodinami. Obchodníci z celého tehdy známého světa přijížděli za obchodem do Babylonu a ostatních měst. Babylonští kupci byli naopak aktivní od Egypta (hlavní zdroj núbijského zlata) po Asýrii a Anatolii. Kassitské pečetě a závaží, označovací a měřící nářadí nutné k obchodu, byly nalezeny až v Thébách v Řecku, v jižní Arménii, ba dokonce i ve vraku lodi na jižním pobřeží Turecka.

Detail z kassitského hraničního kamene kudurru znázorňující pluh

Kassitští králové udržovali kontrolu nad svým územím skrze síť provincií spravovaných guvernéry. Na téměř rovnocennou úroveň s královskými městy Babylónem a Dur-Kurigalzu se dostal Nippur, jako jedno z nejdůležitějších provinčních center. Nippur, kdysi velké město, které bylo doslova opuštěno kolem r. 1730 př. n. l., bylo za kassitského období oživeno a jeho chrámy byly znovu postaveny přímo na starých původních základech. V podstatě, i když pod kassitskou vládou, místodržící v Nippuru (kteří „oprášili“ titul nippurského guvernéra ze sumerských dob: guennakku) vládli jako druhořadí či nižší králové. Narůstající prestiž Nippuru byla i důvodem pro kassitské panovníky 13. stol. př. n. l. k znovuobnovení titulu „správce Nippuru“.

Babylonský hraniční kámen kudurru z pozdního kassitského období, nalezený nedaleko Bagdádu francouzským botanikem Andréem Michauxem (Cabinet des Médailles, Paříž)

Dalšími důležitými středisky kassitského období byly Larsa, Sippar a Susy. Po svržení kassitské dynastie roku 1155 př. n. l. systém správy provincií pokračoval a země zůstala sjednocena i pod dalšími vladaři druhé isinské dynastie.

Zdokumentování kassitského období je závislé na roztroušených a někdy neúplných tabulkách z Nippuru, kde jsou jich (nebo jejich úlomků) nacházeny tisíce. Obsahují administrativní a právnické texty, dopisy, popisy pečetí, kudurru (kameny s popisem, označující hranice pozemku a jeho majitele), soukromou korespondenci a také literární texty (obvykle identifikované jako části historických eposů).

„Kassitští vládcové v Babylonu byli také úzkostliví v dodržování existujících norem veřejného i soukromého života; ba šli ještě dále – jako zanícení novici (či outsideři) procitnuvší do vyšší civilizace – prosazováním extrémně konzervativních postojů, nejvíce v palácových kruzích.“ (Oppenheim 1964, str. 62). Přesto, během staletí, Kassité byli absorbováni do babylonské populace. Z posledních králů kassitské dynastie jich osm mělo akkadská jména, (i např. Kudur-Enlilovo jméno je složeno z elamitského a sumerského jména) a kassitské princezny se přivdávaly do asyrských královských rodin.

Elamité dobyli Babylonii v průběhu 12. stol. př. n. l., čímž ukončili 400 let trvající vládu kassitské dynastie. Poslední kassitský král, Enlil-nádín-achché, byl převezen do Sús, kde byl uvězněn a kde později i zemřel.

Kassitský kmen Chabirů se pak asi usadil v babylonské planině. Zbytky kassitských kmenů také žily roztroušeny v horách severozápadně od Elamu, a roku 702 př. n. l. na ně zaútočil Sinacherib se svými vojsky. Bezpochyby se jedná o Ptolemaiovy „Kosseánce“; Ptolemaios rozděloval Susiánii (oblast spadající pod vládce z Susy) mezi ně a „Elymaeánce“. Alexandr Veliký bojoval s Kosseánci v zimě roku 323 př. n. l. na své cestě z Ekbatany do Babylonu; podle Strabóna (xi. 13,3,6) byli Kosseánci sousedy Médů. Theodor Nöldeke ((Gott. G. G., 1874, str. 173 seq.) potvrzuje, že se jedná o Kissiánce starořeckých autorů Aischyla (Choéfora 424, Peršané 17, 120) a Hérodotos (v. 49, 52).

I když někteří z Kassitů přejímali babylonská jména, stále si udržovali jejich tradiční kmenovou a rodovou strukturu, v kontrastu s menší společenskou jednotkou – rodinou, která byla tradicí v Babylonii. Kassité byli hrdí spíše na svou příslušnost k rodu než na své přímé rodiče, a uchovávali tradiční rodový majetek a vztahy.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kassité na Wikimedia Commons