Karlštejn (opera)

Vítězslav Novák se do práce na své druhé opeře pustil bezprostředně po dokončení Zvíkovského raráška a ještě před jeho premiérou v říjnu 1915.[1][2] Stejně jako u první opery se obrátil k látce úspěšné na českém činoherním jevišti, Vrchlického veselohře Noc na Karlštejně. Úpravu textu pro něj provedl Otokar Fischer. Ten mu nedlouho předtím dodal operní libreto s názvem Herakles, skladatel však za změněné společenské atmosféry za první světové války toužil po jiné, vlastenecké látce: „Byla to tragedie jednotlivce, kdežto nyní se jednalo, jak jsme všichni cítili, o bytí či nebytí celého národa.“[3] Proto se skladatel obrátil k Vrchlického komedii; již z dřívějška měl zaznamenány hudební motivy spojené s hradem Karlštejnem a jeho okolím. Fischer provedl nejen žádané úpravy a škrty, ale plně v intencích skladatele provedl i dalekosáhlejší zásahy odpovídající dobové náladě.[4][5] Veseloherní prvky předlohy byly odsunuty na okraj a potlačeny, důraz je položen na moudrou a ušlechtilou postavu císaře Karla IV. a jeho představu českých zemí a Karlštejna jako ústředí vlády nad střední Evropou, na český královský majestát a svébytnost českého království, které Karel odmítá opustit ve prospěch lákavějšího Říma;[1][6][7] přitom je však Karel současně kreslen jako laskavý a i v intimních chvílích sympatický člověk.[8] Podle samotného Nováka: „Celkový ráz díla však je vážný, což Fischer zdůraznil již změnou anekdotického názvu Noc na Karlštejně v Karlštejn, jako nábožensko-politický symbol české země.“[5]

Skladatel obdržel libreto už na podzim roku 1914, začal však na ní pracovat až v dubnu 1915 a partituru dokončil 21. března 1916.[2] Jak píše ve svých vzpomínkách, „Ponořili jsme se do práce s nadšením, jež mi často vhánělo slzy do očí – případ před tím u mne nebývalý. Skladba povznášející mne z chmurné přítomnosti do jasné minulosti našeho národa byla ve skizze hotova za dva měsíce. ‚Sebrala‘ mě však tak důkladně, že jsem k její instrumentaci zasedl až po prázdninách.“[9]

První přijetí však nebylo povzbuzující: premiéra připadla na 35. výročí premiéry Smetanovy Libuše a část přítomného obecenstva agitovaná skladatelem Jaroslavem Jeremiášem se hlasitě dožadovalo předvedení této opery. Jen pořádkový zásah policie je donutil vyslechnout Novákův Karlštejn.[5][10] Vlastenecký patos, který Novák do partitury vložil, neprokázal účinnost (ostatně Jeremiáš tvrdil, že „na Novákově opeře Karlštejn není českého nic než titul“) a ani kritický ohlas nebyl jednoznačně kladný. Zvlášť odsuzující kritiku publikoval Zdeněk Nejedlý: označil operu za „národní padělek“ a „dílo slohově rozvrácené a hudebně nevýrazné“.[11] Přesto za ni skladatel získal výroční cenu České akademie věd a umění na rok 1916.[2] Národní divadlo se ke Karlštejnu za skladatelova života pravidelně vracelo a Novák provedl postupně řadu úprav: brzy po premiéře rozšířil závěr díla, někdy po roce 1925 rozšířil finále 1. dějství a další menší retuše provedl před provedením v rámci novákovského cyklu Národního divadla roku 1930.[2][12] Trvale se však Karlštejn na repertoár prosadit nepodařilo.[5]

Klavírní výtah Karlštejna upravený Romanem Veselým vydala vídeňská Universal Edition roku 1916.[12][2]

Karlštejn zůstal prakticky doménou především pražského Národního divadla (po premiéře roku následovala další nastudování v letech 1930, 1936, 1939, 1947 a 1986). Další divadla následovala až se značným odstupem (Brno 1931, Olomouc 1932, Moravská Ostrava 1935). Po druhé světové válce byl Karlštejn vedle Prahy inscenován v Brně (1947), Ostravě (1968) a Českých Budějovicích (1977). Dosud poslední představení Karlštejna se konalo v Národním divadle 27. prosince 1986.[2]

Skladební postupy se u Karlštejna příliš neliší od Zvíkovského raráška, ale jsou přiměřenější rozměru a povaze děje, který je vážnější a slavnostnější.[13][7] I zde je těžiště hudby v orchestru a lze hovořit o symfonické opeře, což podtrhují i předehry ke 2. a 3. dějství nezvyklé šíří i funkcí.[14] Hudba je harmonicky monumentálně strukturovaná, často polyfonická, barvitě instrumentovaná, proud spočívá na důmyslně variovaných příznačných motivech charakterizujících osoby a situace,[7][8][13] z nichž hlavními jsou vznešený motiv císaře Karla, z něhož je odvozen i motiv hradu Karlštejna, a na druhé straně vášnivý roztoužený motiv královny Elišky.[15] Hlasy jsou stejně jako ve Zvíkovském raráškovi vedeny soustavně v recitativu, skladatel se vyhýbá áriím i ansámblům, větší plochy oproti první opeře však umožňují rozvinout tento recitativ do dlouhých kantabilních pasáží (arios)[1][5] – Jan Trojan v této souvislosti hovoří o „vřelém mélosu zpěvních partů“[8]. Každé ze tří jednání graduje k vznešenému lyrickému recitativu hlavní postavy krále Karla – je to rozhovor s vévodou 1. dějství Na tuto chvíli se těšívám po celou cestu, zpěv při odchodu na bohoslužbu ve 2. dějství A nyní jděme se poklonit a rozhovor s vévodou ve 3. dějství Je-li to nutné, pane vévodo.[16] Ladislav Šíp tyto zpěvy označuje za „působivé, strhující a inspirované projevy Novákova umění“.[6]

Vzhledem k slavnostní a majestátní povaze řady výjevů je překvapivé, že se v opeře nevyskytují ansámbly a rovněž sbory jsou nasazeny jen na velmi krátkých pasážích ve finále 1. a 2. dějství.[17][8] V hymnické scéně holdu svatém patronovi hradu a celé české země v závěru 2. dějství se na podtržení archaického, národního a slavnostního obsahu vyskytují i citace písně Hospodine pomiluj ny a Svatováclavského chorálu.[8]

Novák v této své opeře uskutečnil svou představu velké národní opery. Je první, kdo přivádí na operní jeviště ušlechtilou legendární postavu národních dějin v intimních chvílích, doprovázených prvkem komickým a erotickým, přitom však s velkým vlasteneckým patosem.[18]

Děj se odehrává na hradě Karlštejně jednoho červnového dne roku 1363.[19]

Československý rozhlas pořídil roku 1945 dosud nevydanou nahrávku Karlštejna, rekonstruovanou roku 2002. Zpívají (Karel IV.) Václav Bednář, (vévoda z Bergasu) Jaroslav Gleich, (Alena) Eva Prchlíková-Liková, (Ješek z Vartenberga, purkrabí) Josef Celerin, (Hlásný) Emil Bergmann, (Pešek) Oldřich Kovář, (královna Alžběta) Zdenka Hrnčířová, (Arnošt z Pardubic) Karel Kalaš. Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze a Symfonický orchestr pražského rozhlasu řídí Jaroslav Vogel.[20]

Árii Karla IV. z 3. jednání „Je-li nutno, pane vévodo“ zpívá Ivan Kusnjer na CD „Rarity české opery“ (2011) (Supraphon, SU 4074-2 611).