Karel Weinfurter

Narodil se jako jedináček v rodině vojáka c. a k. rakousko-uherské armády Karla Weinfurtera a jeho manželky Antonie, rozené Jiránkové. Otec brzy po jeho narození odešel k civilnímu zaměstnavateli. Roku 1880 se rodina přestěhovala do Prahy, kde se otec živil jako obchodník.[2] Od učitele náboženství na reálce v Ječné ulici se Karel dozvěděl o spiritismu. S kamarády se pak pokoušel podle různých návodů spatřit duchy, ale též získat schopnosti média, což se mu údajně podařilo (před smrtí korunního prince Rudolfa měl o tom dokonce dostat z „říše duchů“ proroctví). Tento zájem jej natolik pohltil, že kvůli němu musel opustit školu a na nějaký čas skončil dokonce v psychiatrickém ústavu.[3]

Roku 1890 se ve spiritistickém kroužku seznámil s baronem Adolfem Franzem Leonhardim a vídeňským rodákem Gustavem Meyerem, známějším dnes pod pozdějším literárním jménem Gustav Meyrink. Společně s několika dalšími osobami (jejich počet osciloval zpočátku mezi 8 a 12, později se rozšířil) založili teosofickou lóži U modré hvězdy, v níž se věnovali studiu teosofické, ale též zednářské a rosekruciánské literatury a také naukám indické filozofie. K dispozici zde měli už i první spisy mystiků, jimž však v oné době ještě málo rozuměli.

Do společnosti je zasvěcovala význačná osobnost evropské teosofie a okultismu vůbec – Friedrich Eckstein z Vídně. Skrze něj se pak dostali k německému učiteli křesťanské mystiky Mailänderovi, jehož přijali za duchovního vůdce. Jeho učení navazovalo především na křesťanského mystika Jakuba Böhmeho (toho později Weinfurter označil za „krále všech mystiků“) a částečně na rosekruciánskou symboliku.

Prvním zaměstnáním se Karlu Weinfurterovi stalo místo poštovního úředníka, dále pracoval jako asistent prodavače obrazů, byl tajemníkem Jaroslava Vrchlického. V této době mu byly v Máji otištěny první básně a zahájil novinářskou kariéru recenzemi a fejetony do několika listů. Po jistou dobu působil i jako úředník kanceláře a pomocný učitel na c. k. České univerzitě Karlo-Ferdinandově v Celetné ulici.

Poté pracoval jako redaktor u vydavatele J. R. Vilímka, pro něhož začal překládat beletrii z angličtiny a němčiny. Překladatelství se Weinfurterovi stalo hlavním zdrojem obživy více méně až do konce života. V době práce u Vilímka poznal na kurzech angličtiny svou o 25 let mladší životní partnerku a pomocnici Boženu Kalivodovou (* 1892), s níž roku 1914 uzavřel manželství.[4] Vilímek Weinfurterovi vydal jeho vůbec první knihu Divy a kouzla indických fakirů (1913), která se dočkala celkem tří vydání.

Vedle všech těchto aktivit se Weinfurter zájmově zabýval i např. sportovní střelbou (psal o ní články do odborného tisku) a studiem hudby a malířství, především však entomologií, naukou o hmyzu; tento zájem zúročil v odborné publikaci o mikroskopii, podle níž se učilo na vysokých školách; byl po něm pojmenován i jeden druh mouchy, kterou objevil na Barrandově.

Po válce začal Weinfurter úzce spolupracovat s vydavatelem Janem Zmatlíkem, pro jehož Knihovnu šťastných lidí přeložil množství okultní a duchovní literatury a několika tituly přispěl sám. V polovině roku 1921 u něj začal redigovat Okultní a spiritualistickou revue, první český časopis, který se zabýval syntézou ezoteriky různých náboženských a filozofických systémů, a v němž na vydavatelovu žádost poprvé zveřejnil článek o mystice s popisem mystických cvičení. Nečekaný ohlas článku si vyžádal několik pokračování. V té době byl veřejně napaden přerovským hermetikem Otakarem Griesem, který si osoboval právo na jediný správný (magický) výklad tzv. písmenkových cvičení. Když Weinfurter mystické pojetí (které ovšem nebylo jeho, ale kterému ho naučil jeho rosekruciánský učitel) bránil v revue, Griese ve svých útocích pokračoval, a proto Weinfurter redigování revue vzdal.

Na výzvu Zmatlíka začal pracovat na obsáhlejším spisu o mystice. Když kniha s názvem Ohnivý keř čili odhalená cesta mystická poprvé vyšla na Velikonoce roku 1923, šestapadesátiletý Weinfurter netušil, že v jeho životě nastává zlom. Kniha byla velice rychle vyprodána a vzedmula nečekanou vlnu zájmu o mystiku. Weinfurterovu práci uznávali i někteří katoličtí kněží; podle Ohnivého keře cvičili mniši v některých řádech a v církvi vyvolal zájem o mystiku, který se projevil překlady děl několika dosud opomíjených světců do češtiny. Za pomoci mecenáše začal Weinfurter roku 1924 vydávat revui Psyche věnovanou mystice. Kolem něj se vytvořil kruh zájemců, který se stal základem pozvolna vznikajícího spolku s podobným názvem Psyché. Domácí řád spolku velel všem členům praktikovat mystická cvičení podle Ohnivého keře – jiné praktiky byly výslovně zakázány. Vedle přednášek bylo další aktivitou spolku vydávání publikací, spisů Weinfurterových nebo jeho překladů.

Roku 1937 na pozvání spolku přicestoval do Prahy britský novinář a badatel Paul Brunton, jehož nejdůležitější knihy Weinfurter rovněž přeložil a vydal, a díky němuž se čeští mystici dozvěděli o Mahárišim. Osoba tohoto indického mudrce se stala pro další rozvoj české mystiky rovněž zásadně důležitou. Weinfurter byl prvním, kdo Mahárišiho základní spisy přeložil do češtiny (1940).

Období rozvoje mystiky bylo násilně přerušeno až válečným obdobím. Weinfurter byl v době heydrichiády vzat do vazby a na následky nachlazení ve studené vězeňské cele krátce po propuštění zemřel.

Ve svém učení navazoval jak na mystiky západní resp. křesťanské, jako byli Mistr Eckhart a jeho následovníci Heinrich Suso, Johannes Tauler, Jan van Ruysbroek, Tomáš Kempenský nebo Madame Guyonová, včetně heretiků jako Jakub Böhme, kvietisté Miguel de Molinos, John Pordage a Jane Leadová, ale i autoři spisů o mystice Karl von Eckhartshausen či zednář Johann Baptist Kerning. Stejně tak navazoval na mystiky resp. jogíny indické, počítaje v to Rámakrišnu a jeho žáky (s Abhédánandou byl Weinfurter s písemném kontaktu) či svého současníka Rámana Mahárišiho, prakticky všechny, kdo pokračovali v tradici původní indické védánty.

Mystika a jóga byly pro Weinfurtera synonymy mystické cesty v detailech se lišící, ale shodné v tom zásadním – v tiché koncentraci na duchovní resp. božskou podstatu člověka. Jógu a celou indickou nauku považoval za filozoficky daleko propracovanější, budovanou po tisíciletí a nezatíženou západním materialismem a civilizačními zvraty. Přejal z ní systém karmy a reinkarnace a Ježíše považoval za jednoho z Avatárů, vtělení božích, jakých bylo v historii více.

Dle Weinfurtera „v mystice neběží o názory, nýbrž o fakta“. Proces mystického zrání má totiž své průkazné znaky, a to ať jde o mystiku západní či východní. Mystika sama o sobě také není cílem, nýbrž pouze prostředkem k poznání, ať už ho lze chápat jako dosažení, kontemplaci či splynutí s Bohem, realizaci, uskutečnění, nirvánu, absolutno atd. Dosažení cíle je tím, oč v konečném důsledku běží, nikoliv cesta k němu.

Mystika je ve Weinfurterově systému cestou k porozumění mezi náboženstvím Východu a Západu, jejichž syntézu ve své nauce obhajoval. Není popřením náboženství, spíše je zbavuje dogmat a stává se jejich nadstavbou, ve které mystik Východu i Západu snadno najdou společnou řeč. Tohoto porozumění však mohou dosáhnout jen skutečně praktikující mystikové, a to ještě na jisté úrovni svého vývoje. Pro náboženské představitele či vůdce je to nemožné ze samé podstaty věci: museli by totiž uznat zastupitelnost svých nauk, zatímco oni pro obranu a uchování samotné existence svých institucí musejí naopak přesvědčovat o své výlučnosti.

Weinfurterovská mystika se tak stala alternativou pro duchovně hledající, které církve neuspokojily nebo přímo zklamaly.[5] Z jeho díla a překladů čerpaly buď přímo nebo zprostředkovaně prakticky všechny osobnosti, které v Československu v oblasti alternativní (necírkevní) mystiky působily, ať to byl František Drtikol, Květoslav Minařík, Jiří Scheufler, J. Kočí, B. Hejhal, P. A. Toušek-Klíma, K. Makoň, manželé Eduard a Míla Tomášovi či Jiří Vacek a další.[6][7][8]

• Astrologie všeobecná (1931, 1999, 2000)
• Astrologie specielní (1931, 2000)
• Bible ve světle mystiky (11 dílů) (1929–1930)
• Cesta královská (Zlatá brána k mystice) (1936, 1991; německy 1976, 1986, 1989)
• Divy a kouzla indických fakirů (1913, 1923, 1947)
• Léčba nervů přírodními silami (1931, 1997, 2000)
• Mistr Ramakrišna Jeho učení a mystické zkušenosti (2 díly) (1933)
• Mystický slabikář to jest klíč pro žáky D. S. (1930, 1936,1994, 2000; německy 1954, 1981)
• Druhý mystický slabikář to jest klíč pro žáky D. S. (1932, 1994, 2000; německy 1959, 1981)
• Odhalená magie (1922)
• Ohnivý keř čili odhalená cesta mystická (1923, 1930, 1947, 1948, 1992, 1998, 2000; anglicky 1930, 1992, 1997; německy 1930, 1949, 1953, 1957, 1962, 1976, 1986)
• J. B. Kerning: Testament + K. Weinfurter: Praktická mystika – II. díl Ohnivého keře (1925, 1933, 1994)
• Ohnivý keř – Praktická mystika, díl III. (1930)
• Paměti okultisty (1933, 1999)
• Tajná tradice a učení Bratrů Rosikrucianů (1934, 1993)
• Tajné síly přírody a člověka (1924–25, 1948)
• Tajné společnosti okultní, mystické a náboženské (1933)
• Učebnice magického myšlení (1935, 1995; německy 1965, 2004)
• Životní magnetismus (1927, 1991)

• Bhagavad-Gita (překlad a komentáře K. W.) (1926, 1935)
• H. P. Blavatská: Hlas ticha (1920, 1921, 1995), Příšerné povídky (1924)
• P. Brunton: Tajnosti indické (1937), Tajnosti egyptské (1937), Tajná stezka (1938)
• Bo Yin Ra: Kniha o živém Bohu (1921, 1922)
• E. Bulwer-Lytton: Zanoni (1919, 1931, 1993, dotisky b.d.)
• M. Collinsová: Světlo na cestu a Karma (1922)
• Mistr Eckhart: Mystická nauka Mistra Eckeharta z Hochheimu (1934)
• Mistr Eckhart: Mystické učení Mistra Eckeharta z Hochheimu (1935)
• J. B. Kerning: Cesta k nesmrtelnosti (1924), Příliv a odliv (1935), Student (1936), Zednář (1936)
• J. Leadová: O královském úřadu kněžském (Nauka bílé lóže IV.) (1932, 1998)
• R. Maháriši: Spisy Sri Ramana Maharišiho (1940)
• M. de Molinos: Duchovní vůdce, který odpoutává duši (1928, 1992)
• Abbé N. de Montfaucon de Villars: Hrabě de Gabalis (1932)
• P. Mulford: Dar Ducha (8 dílů) (1919–22, 1992–95, 1995–96)
• Svami Svatmaram: Lampa k Hatha-Jógu (1936, 2016)
• Swami Vivékánanda: Budoucnost duchovního člověka (1919, 1921), Karma Yoga (1920, 1921, 1991), Radža Joga čili ovládnutí vnitřní podstaty (1924), Radža Joga, díl II. – *Patandžaliho výroky o Jogu (1925)
• Tomáš z Kempenu: Čtyry knihy o následování Krista (překlad a komentáře K. W.) (1931)
• Bessie Marchantová: Mladá hrdinka (1921)
• A. Conan Doyle: Země mlhy (1927)

• MERHAUT, Luboš ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Svazek 4/II. Praha: Academia, 2008. 2105 s. Dostupné online. ISBN 978-80-200-1572-3. S. 1584–1586.
• SCHEUFLER, Jiří. Mystický učitel Karel Weinfurter a jeho doba. Olomouc: PDN, 1990.
• SANITRÁK, Josef. Dějiny české mystiky. 1. Legenda Karel Weinfurter. Praha: Eminent, 2006. ISBN 80-7281-166-5.
• SANITRÁK, Josef. Dějiny české mystiky. 2. Konec zlaté éry. Praha: Eminent, 2007. ISBN 978-80-7281-289-9.
• NAKONEČNÝ, Milan. Novodobý český hermetismus. Praha: Eminent, 2009. ISBN 978-80-7281-327-8.
• JAROMÍR, Kozák. Spiritismus. Praha: Eminent, 2003. ISBN 80-7281-149-5.
• Učitel mystiky Karel Weinfurter. In: Dingir 2/2007. Praha: Dingir
• Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.: NECÍRKEVNÍ DUCHOVNÍ UČITELÉ V NAŠÍ VLASTI

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Weinfurter na Wikimedia Commons
• Autor Karel Weinfurter ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Weinfurter
• Karel Weinfurter v Databázi knih
• NECÍRKEVNÍ DUCHOVNÍ UČITELÉ V NAŠÍ VLASTI,část Karel Weinfurter -Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:
• Josef Sanitrák: Legenda Karel Weinfurter, Dějiny české mystiky
• Diskuse o K.Weinfurterovi na webu Thunderstorm
• Převzato z časopisu Regenerace č. 9/2002,Josef Sanitrák (další verze)
• Z knihy Karla Weinfurtera „Mystický slabikář II“, část po nadpisem Karel Weinfurter^{[nedostupný zdroj]}
• Milan Fujda: Akulturace hinduismu v českém okultismu (disertační práce)