Karel Sup

Horňácko je oblast jihovýchodní Moravy na kraji Bílých Karpat u hranic se Slovenskou republikou. Velká nad Veličkou je jednou z centrálních obcí Horňáckého cípu.

Kulturní život zde byl v minulosti hodně bohatý na lidové umění, zpěv, tanec, textilní tvorbu a také malbu. Mentalita Horňácka je silně poznamenána křesťanskou tradicí, ale také kulturním dopadem rekatolizace. Některé ze zvyků přežívají dodnes, i když původní význam je dávno zapomenut či přehlížen. Na tradici náboženské a lidové kultury ovlivněné vlivy slovenskými i moravskými vzniká rázovitá slovácká oblast, kde život dlouho pokračoval svým zvláštním pomalejším tempem. Země je zde kamenitá a práce těžká. Prostředí, které sem lákalo mnohé umělce, hudebníky i jiné osobnosti toužící po vlastním malém světě. Měli zde hojnost podnětů pro svou tvorbu a tak tomu bylo i s Horňáckou skupinou umělců založenou roku 1930. Pavilon Strážné Hůrky byl pouhým následkem jejich cítění a životního stylu.

Pokud chceme správně uchopit jeho myšlenku a historickou důležitost, která jak vypadá, je v dnešních dnech opomíjena, musíme asi začít u Cyrila Mandela a navázat do života Karla Supa a skupiny, se kterou je jeho život spjat. Samostatnou kapitolou je práce Joži Úprky, který v době zápalu Horňácké skupiny maluje na Slovensku, hledajíce folklórní čistotu, která na Moravském Slovácku od počátku 20. století rychle vymírala (Úprkovy dokumentační práce z Mizejícího světa).

Slovácké Výmary, jak se říkalo Velké, hostily řadu umělců, Frantu Úprku s Jožou Čumpelíkem, Mináře, skupinu Hodonínského SVUMu (sochař Julius Pelikán a jiní). Byli zde také umělci zdejší, od Cyrila Mandela až po Karla Supa. Podle příspěvku Horňácké skupiny do VERAIKONu z roku 1929 můžeme blíže prozkoumat myšlení těchto umělců. Hlásali návrat k instinktu, tradici, přírodě, lidovému umění a především nasazením citu namísto „racia“. Tato tendence je celoživotně provázela a určovala jejich směr. Sup v sobě nezapřel ducha rodného kraje. Velmi rád se vracel do Velké, kam s ním rád občas zajel i malíř a grafik Miroslav Sylla, který se zde oženil a tím stvrdil osobní svazek také s touto zemí.

Byl nejstarším z pěti dětí. Rodiče dali všechny své děti studovat. Karel studoval Arcibiskupský seminář a gymnasium v Kroměříži, Reálné gymnasium ve Strážnici, Písemný kurz u Ferdinanda Matthiase Zerlachera ve Vídni za první světové války a Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval u Josefa Loukoty, Vlaho Bukovaca, Franze Thieleho a Jakuba Obrovského.

V době první světové války šel Karel Sup bojovat spolu se svým otcem a bratrem Josefem na italskou frontu. V této době se o celé hospodářství starali dva nejmladší bratři (zhruba ve věku 10, 11 let). Po návratu z války v roce 1918 pokračuje Karel ve studiu a stává se akademickým malířem, následně pedagogem.

Sup působil za svého života jako učitel na několika místech. V Jihlavě, Modře, Lučenci na Slovensku, Olomouci (odchod ze Slovenska vlivem politické situace v roce 1939) a znovu v Olomouci, kam se vrátil po činnosti v Kroměříži a Třebíči (působil jako učitel kreslení a matematiky na gymnáziu[2]), a to po roce 1945, kdy pracuje v Horce na Moravě jako učitel kreslení. Roku 1958 odešel do důchodu a trvale se usídlil ve Velké nad Veličkou na Strážné Hůrce, kde se po zbytek života věnoval zejména malbě.

V malbě se věnoval především krajině, portrétu a figuře nejčastěji s folklórními náměty. V jeho tvorbě dochází k zřejmému vývoji, který graduje od individualismu a samorostlého podání k preciznímu realismu a romantizaci námětů. Na tento vývoj měla samozřejmě vliv celá řada zahraničních studijních cest (Německo, Rakousko, Francie). Karel Sup těžil z přírodních i lidových pramenů svého rodiště, folklorní motivy mu byli blízké, ať už sledujeme díla ryze horňáckých námětů, hanáckých (portrét Hanačka) či slovenských. Jeho práce se někdy vyznačuje jistou světelnou pasivitou, večerní krajiny, těžké nálady, dusno, napětí před bouří. Figurální motivy se věnují hudcům, tanečníkům, lidovým zvyklostem, jarmarkům a živému dění. Postupem času jasně postřehneme odklon od akademismu i ostatních vnějších vlivů, Sup se uzavírá a stahuje, malba ztrácí na dynamice, tahy štětce se navzájem rozmazávají a malba získává pastelový charakter s několika ostrými detaily, většinou drapérie. Supovým dílem se zabývali zejména jeho blízcí přátelé a autoři, kteří jej osobně znali (Mojmír Hanuš, Jindřich Uher, Jan Kříž).

Lidé, které Karel Sup výtvarně ovlivnil či přímo vyučil – Karel Benedík z Kozojídek (Benedíkova vila ve Veselí nad Moravou), František Cundrla ze Strážnice, Miloslav Dočkal z Bělkovic, Belžík a mnozí jiní.

Jak se můžeme dočíst v článku kritika Williama Rittera citovaného ve VERAIKONu (originál: La passion de l'art en Moravie – Notes de voyage 1908), byl Cyril Mandel první z Horňáckých umělců. Nepochopen, amaterizován a ponižován od kolegů i prostých lidí. Byl považován za podivínského sedláka, který raději maloval, než by se staral o hospodářství. Z rodného Kuželova se musel přestěhovat do Velké, jeho rodina ho odmítala. Mandel zemřel ve věku 34 let v nouzi a chudobě. Ač v životě odstrkován a přehlížen, byl pohřben s celou slováckou malebnou okázalostí na velickém hřbitově. Na pohřbu byli i osobnosti jako Joža Úprka, Leoš Janáček, Dušan Jurkovič, Emil Pacovský a jiní. Cyril Mandel byl impulsem tvorby pro nové generace, který je dodnes patrný v následovnících z rodiny (od Karla Supa až po akademického sochaře Miroslava Minkse, Dušana Zemana).

Detail z malovaného reliéfu pavilonu na Strážné hůrce (nad vstupem)

Malbě, kresbě, grafice i společné řemeslné práci se věnovali výtvarníci z Horňácké skupiny založené kolem Karla Supa a jeho pavilonu ve 30. letech: synovec Cyrila Mandela Jura Mandel z Kuželova, zakladatel Horňácké skupiny Karel Sup, který byl také vzdáleným příbuzným s Mandelem z matčiny strany. Dalšími členy skupiny byli Miroslav Sylla a jeho manželka Svatava Syllová Beňová. Společně vybudovali pavilon Strážné hůrky, kde každé léto vystavovali. Skupinu tmelil zájem o lidové motivy, volnou krajinu a folklorní tradice. Společné výstavy pak byli každoročním vyvrcholením jejich úsilí.

První výstavou ve Velké byla výstava v obecné škole roku 1928. Tvořila ji řada obrazů s figurálními motivy a krajinami (hlavní a celoživotní témata skupiny). Vhodnějšího místa než školu umělci nenašli. Tak si vzal tedy Sup do hlavy, že vybudují vlastní stánek umění. Jelikož lidé z prostých velických podmínek nemají daleko od slov k činům, práce započali velkou rychlostí už o prázdninách roku 1929. Stavebním pozemkem se stala „Krátina“, část Supových pozemků na kopci zvaném „Strážná hůrka“. Tento kopec má vlastní dlouhou historii. V minulosti sloužil jako maják, když se na Slovenské straně objevili Turci, signál se přenášel z kopce na kopec a lidé měli dost času k záchraně nejcennějšího majetku i holého života. Sup vybral Velkou, protože ji považoval za středisko Slovácka, kde se za sezonu vystřídá mnoho návštěvníků. Chtěl, aby stavba plnila více účelů jako ateliér, obydlí a hlavně výstavní pavilon.

Samozřejmě, že vesničané pohlíželi na plány umělců spíše s posměchem. Stavba byla netradiční, „moderní“, mimo zastavěnou oblast a k tomu na kopci. Kdo prý jim tam bude chodit, říkávali. Sup ponechal návrh stavby na Miroslavu Syllovi, který studoval architekturu v Praze. Ten vytvořil návrh a stal se také majetkovým podílníkem spolu s Jurů Mandelem z Kuželova. Tím byla skupina vytvořena a svázána. Umělci tehdy moc peněz neměli a tak se stavělo jak to jen šlo. Rukou se na Hůrce nadřelo mnoho. Ředitel měšťanské školy Rudolf Kynčl, Uječek Škrobák–pisálek a tajemník Horňácké skupiny, který využil svých kontaktů v novinách a rozeslal zprávy o slavnostním otevření Hůrky po širokém kraji jim také sehnal stavitele Caletku z Veselí. Na stavbu přispěli i Magnis a Baťa. Po nekonečné dřině a lopotě dvou prázdnin, ve školním roce umělci vyučovali, byl pavilon dokončen a slavnostně otevřen na svátek Máří Magdalény roku 1930. Výstavy zde probíhaly každé prázdniny na Máří Magdalénu. Byla vystavována vždy nová díla vzniklá v daném roce. Umělci se sjeli a dokončovali, rámovali. V době okupace se na Hůrce touto dobou začínají scházet i muzikanti a blízké rodiny. Pak nastoupí doba Horňáckých folklorních slavností a výstava se každoročně stává součástí této kulturní lidové akce, k níž dala základní impulz právě snaha malířů. Později došlo ve skupině k rozkolům a Jura Mandel z ní vystoupil. Hůrka se rozdělila. Horní část patří dodnes rodině Syllů a spodní část Supům. Za dlouhá léta se dále přistavovalo. Jednotlivé místnosti a „kamrlíky“ se postupně přilepovaly k základní stavbě.

S ateliérem na Strážné hůrce je úzce spjata historie Horňáckých slavností. Kdy za německé okupace Zemanova muzika s Filíkem, Žalmánkem a Šáchou došli na Hůrku s celými rodinami si potajmu zazpívat, zahrát a pobesedovat. Tato beseda nebyla poslední a časem i přes zákaz rostla a stala se základem budoucího festivalu. Po zahájení provozu Kordárny byly Horňácké slavnosti už pořádány oficiálně.