Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu

Karel II. hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu (Karl II. Graf von Liechtenstein und Castelcorn) (8. dubna 1624, Kladsko23. září 1695, Olomouc) byl rakouský šlechtic a v letech 16641695 olomoucký biskup, krátce zastával také funkci zemského hejtmana na Moravě (1666–1667). Ve druhé polovině 17. století patřil k předním osobnostem rekatolizace na Moravě, jeho jméno je spojováno také s čarodějnickými procesy na severní Moravě. Jako vzdělaný duchovní s širokým rozhledem a kulturními zájmy inicioval přestavbu řady objektů rezidenční sítě olomoucké diecéze (palác v Olomouci, zámek Kroměříž), proslul též jako sběratel a mecenáš umění.

Jeho knížecí Milost
Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu
biskup olomoucký
Karel II. hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu
Církevřímskokatolická
Arcidiecézeolomoucká
Zvolení12. března 1664
Osobní údaje
Datum narození8. dubna 1624
Místo narozeníKladsko,  Kladské hrabství
Datum úmrtí23. září 1695
Místo úmrtíOlomouc,  Markrabství moravské
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Portrét Karla II. z Lichtenštejna-Kastelkornu
Rakev biskupa Karla II. z Lichtenštejna-Kastelkornu v kryptě olomoucké katedrály sv. Václava

Pocházel z tyrolského šlechtického rodu Lichtenštejn-Kastelkornů usazeného od 17. století na Moravě (Pernštejn). Narodil se jako mladší syn kladského zemského hejtmana Filipa Rudolfa Lichtenštejn-Kastelkorna (†1637), po otci byl synovcem moravského zemského hejtmana Kryštofa Pavla Lichtenštejn-Kastelkorna (†1648). Karel studoval jezuitské gymnázium v Innsbrucku, poté absolvoval práva na univerzitě v Ingolstadtu. Během studií přijal kněžské svěcení a ještě jako nezletilý obdržel post kanovníka v Salcburku (1637) a Olomouci (1641). Od roku 1653 byl kanovníkem v Pasově a v roce 1654 se stal děkanem salcburské kapituly. Dne 12. března 1664 byl zvolen biskupem v Olomouci a správcem diecéze byl více než třicet let. Do Olomouce přijel v říjnu 1664 a koncem měsíce byl intronizován v katedrále sv. Václava[1]

Nejdůležitějším úkolem nového olomouckého biskupa bylo provést a dokončit rekatolizaci na Moravě, která byla ze zahraničně-politických důvodů částečně pozastavena během třicetileté války. Již roku 1666 bylo jeho jménem vydáno „Monitorium sive instructio pro decanis ruralibus et parochis dioecesis Olomucensis“, která zaváděla pořádek v kléru. Dosavadní děkanáty s rozsáhlou územní působností rozdělil na menší správní celky. Zavedl děkanské a farní matriky a pravidelně vizitoval diecézi. Prosazoval kult svatých Cyrila a Metoděje, v roce 1675 prohlásil svatého Josefa jako patrona Moravy. Rekatolizaci v okrajových částech diecéze prováděl za pomoci jezuitů a často s použitím vlastních finančních prostředků (severní Morava a Slezsko, Valašsko). Celou diecézi rozdělil na arcijáhenství olomoucké, brněnské, znojemské a opavské a toto správní dělení zůstalo platné až do zřízení brněnského biskupství v roce 1777. Podporoval vzdělanost zakládáním piaristických škol. V roce 1687 založil v piaristické gymnázium a kolej v Kroměříži, v roce 1690 ve Staré Vodě (kde obnovil i poutní chrám a vybavil jej paramenty) a v roce 1694 v Příboře. V roce 1688 věnoval 15 000 zlatých v Kroměříži na fundaci zpěváckého semináře určeného pro výchovu dvanácti chlapců. V roce 1670 založil v Těšíně jezuitskou kolej. Zvětšil finanční dotace pro kapituly v Olomouci a Kroměříži. Roku 1680 dal souhlas s vyšetřováním a následnému upálení v roce 1685 Kryštofa Aloise Lautnera, obžalovaného soudcem Bobligem z Edelstadtu z čarodějnictví. Celkově nečinně přihlížel čarodějnickým procesům probíhajícím na Velkolosinsku a Šumpersku.[2]

Jako olomoucký biskup s titulem říšského knížete byl také přední osobností politické správy Moravského markrabství. Aktivně se zúčastnil zasedání moravského zemského sněmu, byl též členem několika komisí věnujícím se daňovému zatížení v době válek druhé poloviny 17. století. Na základě Obnoveného zřízení zemského měl jako přední církevní hodnostář zajištěnou první pozici ve sněmovní lavici, v otázce kompetencí a přednostního práva ale měl několik sporů s představiteli nejvyšší šlechty. Nejvážnější konflikt, který prakticky paralyzoval politickou scénu na Moravě, vedl v polovině šedesátých let 17. s moravským zemským hejtmanem knížetem Ferdinandem z Ditrichštejna. Po odchodu knížete Ditrichštejna k císařskému dvoru do Vídně sám v letech 1666–1667 provizorně zastával funkci zemského hejtmana na Moravě.[3]

Stavební aktivity a umělecký mecenát

Hned po svém zvolení přistoupil k přestavbě a rozšíření biskupského paláce v Olomouci, který vyhořel v roce 1661. Po zakoupení sousedních parcel byl původní renesanční palác rozšířen o dvě křídla (1664-1669) a tato podoba rezidence se i přes stavební úpravy počátkem 20. století zachovala dodnes.[4] Autorem projektu přestavby olomouckého paláce byl císařský architekt Filiberto Lucchese, po jeho smrti stavbu řídil Giovanni Pietro Tencalla.[2]

Jako venkovská rezidence olomouckých biskupů bylo určeno město Kroměříž, jemuž Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu věnoval řadu let značnou pozornost. Zámek zničený za třicetileté války byl znovu vybudován v podstatě jako novostavba ve dvou etapách (1665–1672, 1686–1698). Podle projektů F. Luccheseho a G. P. Tencally vznikla mohutná čtyřkřídlá stavba s uzavřeným nádvořím dochovaná v nezměněné podobě dodnes.[5] Barokní symetrickou úpravu dostala v té době Podzámecká zahrada, větší význam má Květná zahrada (1665–1675) zřízená na místě libosadu západně od zámku.[6][7] Komplex kroměřížského zámku a obou zahrad dnes spadá pod památkovou ochranu UNESCO. Město Kroměříž mělo v té době samostatný stavební úřad, který realizoval novostavby i úpravy církevních staveb. Biskupský dekret z roku 1680 nařídil vybudovat všem měšťanským domům v centru slepá druhá patra, aby byl vytvořen reprezentativní prostor náměstí před vstupem do zámku.[8] Koncem 17. století byl v Kroměříži zřízen vodovod. Z roku 1665 pochází biskupská mincovna (ta však byla v roce 1669 přesunuta do Vyškova)[2]

V roce 1665 byla zahájena rozsáhlá přestavba poškozeného hradu Mírov, který měl na rozdíl od jiných biskupských sídel nadále plnit funkci vojenské pevnosti. Rekonstrukce mírovského hradu trvala až do poloviny 80. let 17. století, dokončena byla v roce 1686 dobudováním hradeb. Součástí přestavby byl také vznik hradního kostela sv. Markéty (G. P. Tencalla).[9] Kromě apartmánu určeného pro občasný pobyt biskupa a další ubytovací kapacity pro padesát hostů byla na Mírově soustředěna především obrovská sbírka zbraní, která spadala do ideologické koncepce reprezentace barokního velmože.[10] V menší míře se aktivity biskupa Lichtenštejn-Kastelkorna dotkly i dalších sídel olomoucké diecéze. Přestavba zámku v Kelči z druhé poloviny 17. století je doložena biskupovým erbem nad vstupním průčelím.[11] Stavební úpravy proběhly také na zámku Vyškov a hradu Hukvaldy.

Nedílnou součástí aktivit biskupa Karla Lichtenštejna-Kastelkorna bylo také cílevědomé rozšiřování uměleckých sbírek. Největší akvizici podnikl v roce 1673, kdy v dražbě zakoupil sbírku obrazů od bratrů Imstenraedtových z Kolína nad Rýnem (tuto sbírku předtím odmítl císař Leopold I.)[12] Do majetku olomoucké diecéze se tak dostalo několik vysoce hodnotných prací. Nejvýznamnější z nich je Tizianův obraz Apollo a Marsyas, který patří k nejcennějším uměleckým dílům na území České republiky (tento a jiné obrazy jsou umístěny na zámku v Kroměříži, další část sbírky se nachází v Arcibiskupském paláci v Olomouci). Biskup Lichtenštejn-Kastelkorn umělecké sbírky rozšiřoval dalšími nákupy, sám také zadával zakázky regionálním umělcům.[13] Do konceptu reprezentační strategie barokního církevního velmože spadá také soutředění bohaté knihovny v rozsahu 4.500 svazků umístěné též na zámku Kroměříž.[14]

Závěr života a smrt

Pro své chabé zdraví od roku 1682 několikrát písemně žádal o požehnání kapucína Marka z Aviana[15] a roku 1690 jmenoval svým koadjutorem (pomocným biskupem s právem nástupnictví) Františka Antonína Losensteina, který však zemřel ještě za jeho života, roku 1692. Roku 1694 proto byl i z politických důvodů jmenován koadjutorem lotrinský vévoda Karel Josef, jemuž v té době bylo 14 let.

Znak biskupa Karla II. z Lichtenštejn-Kastelkornu v Olomouci. Spodní znak patří kanovníkovi Ferdinandu svobodnému pánu Schröffelovi ze Schröffenheimbu.

Je pohřben v kryptě katedrály svatého Václava v Olomouci.

Znak biskupa Karla II.

Jako biskup používal Karel II. rodového erbu hrabat z Lichtenštejna-Kastelkornu, položeného jako srdeční štítek na znaku olomouckého biskupství.

Další vyobrazení jeho znaku v Olomouci jsou – kromě znaku na ulici Wurmova 13 (viz obrázek) – dvě také přímo na portálech budovy olomouckého arcibiskupství a jedno na portálu na ulici Křížkovského 3.

Odkazy

Reference

  1. NOKKALA-MILTOVÁ, Radka: Ve společenství bohů a hrdinů. Mýty antického světa v české a moravské nástěnné malbě šlechtických venkovských sídel v letech 1650–1690; NLN, Praha, 2016; s. 177 ISBN 978-80-7422-510-9
  2. Osobnosti Olomouckého kraje. 1. vydání. vyd. Olomouc: [s.n.], 2016. 414 s. ISBN 9788085037777, ISBN 8085037777. OCLC 965749064 S. 99.
  3. DAVID, Jiří: Nechtěné budování státu. Politika, válka a finance na Moravě ve druhé polovině 17. století; Matice moravská, Brno, 2018; s. 177, 182–183 ISBN 978-80-87709-21-4
  4. Dějiny Arcibiskupského paláce v Olomouci na oficiálním webu olomoucké arcidiecéze dostupné online
  5. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 133–135
  6. HIEKE, Karel: Moravské zámecké parky a jejich dřeviny; Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1985; s. 100–110
  7. NOKKALA-MILTOVÁ, Radka: Ve společenství bohů a hrdinů. Mýty antického světa v české a moravské nástěnně malbě šlechtických venkovských sídel v letech 1650–1690, NLN, Praha, 2016 (kapitola Karel II. z Liechtensteina-Castelkornu a Kroměříž), s. 177–209 ISBN 978-80-7422-510-9
  8. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 3. díl; Praha, 1998; s. 205–219 ISBN 80-85983-12-5
  9. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 154
  10. PRCHAL, Vítězslav: Společenstvo hrdinů. Válka a reprezentační strategie českomoravské aristokracie 1550–1750 (kapitola Biskupská zbrojnice Karla z Liechtensteinu-Castelkorna na Mírově jako turecké muzeum; NLN, Praha, 2015; s. 170–188 ISBN 978-80-7422-279-5
  11. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 121
  12. Zpráva na webu Muzea umění Olomoucdostupné online
  13. Biskup Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu dostupné online
  14. ŠEFERISOVÁ LOUDOVÁ, Michaela: Ve jménu moudrosti. Ikonografie barokních knihoven na Moravě v 18. století; NLN, Praha, 2018; s. 183–184 ISBN 978-80-7422-663-2
  15. Snopek František, Olomoucký kníže biskup Karel z Lichtenštejna a ctihodný sluha boží Marek d' Aviano, ČKD, ročník 1917, číslo 7+8, s. 749-755.

Literatura

  • Pavlíčková Radmila: Sídla olomouckých biskupů. Mecenáš a stavebník Karel z Lichtensteinu-Castelkorna 1664–1695. Olomouc, Filozofická fakulta Univerzity Palackého 2002. ISBN 80-244-0358-7
  • Šigut František, Volba olomouckého biskupa Karla z Lichtenštejna a její zákulisí, Slezský sborník 68 (1970), 43–52.
  • Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695): Olomoucký biskup a kníže střední Evropy. Příprava vydání Ondřej Jakubec. Olomouc: Muzeum umění Olomouc, 2019. 395 s. ISBN 978-80-88103-49-3. (česky)
  • Karl von Lichtenstein-Castelcorno (1624–1695): Bishop of Olomouc and Central European Prince. Příprava vydání Ondřej Jakubec. Olomouc: Muzeum umění Olomouc, 2019. 395 s. ISBN 978-80-88103-50-9. (anglicky)
  • Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695): Místa biskupovy paměti. Příprava vydání Rostislav Švácha, Martina Potůčková, Jiří Kroupa. Olomouc: Muzeum umění Olomouc, 2019. 531 s. ISBN 978-80-88103-55-4. (česky)
  • Kolektiv: Komunikační síť biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna. Katalogizovaný soupis korespondence s rejstříkem korespondentů a seznamem lokalit; Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc, 2019; 343 s. ISBN 978-80-88278-37-5

Externí odkazy


This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.