Litografie

Pro jemnější kresbu se hodí středně tvrdý litografický kámen. Aby dobře přijímal mastnou litografickou tuš, je vhodné ho přetřít terpentýnovým olejem a vystavit účinku zředěné kyseliny octové. Kreslí se perem nebo štětcem a půltóny lze vytvořit tečkováním nebo u větších formátů i stříkáním přes drátěnou síťku pomocí kartáčku. Bílé plochy se vykrývají šablonou nebo roztokem arabské gumy. Při stříkání barvy nebo nanášení speciální barvy pomocí tampónu a postupném vykrývání lze vytvořit půltóny podobné akvatintě.[13]

Negativní bílá kresba na černém pozadí se vytvoří roztokem arabské gumy, okyseleným kyselinou dusičnou nebo fosforečnou, přibarveným sazemi. Poté se nechá kámen proschnout a potře litografickou tuší. Po vtáhnutí barvy do povrchu se kámen napráší mastkem a guma se smyje vodou.[14]

Používá se ozrněný kámen, který se předem přetře terpentýnovým olejem, aby dobře přijímal barvu. Kresba se provádí mastnou litografickou křídou. Široké škály valérů se dosahuje užitím kříd o různé tvrdosti – měkkých pro tmavé tóny a tvrdších pro světlé a vzdušné partie. Příliš tmavá místa lze zesvětlit vypichováním rycí jehlou nebo proškrabáváním. Nejlehčí průhledné tóny se vytvoří tzv. těrkovací technikou, při které se papírovou těrkou roztírá po kameni jemný prášek naškrábaný z litografické křídy.[15]

Kámen se předem upraví za tepla emulzí připravenou z včelího vosku a krystalické sody ve vodě. Lavírovaná kresba se provádí štětcem a litografickou tuší ředěnou destilovanou vodou. V anglické literatuře byla metoda označovaná jako lithotint publikována roku 1841.[16]

Druhou možností, při které není potřebné kámen předem upravovat, je lavírování pomocí mýdlové vody, do které se namáčí štětec s litografickou tuší.[17]

Technika je založena na proškrabávání kresby z tmavé plochy a dává podobný výsledek jako mezzotinta. Kámen se předem ozrní a přetře terpentýnovým olejem. Okraje se vykryjí arabskou gumou a pak se plocha pokryje asfaltovým krytem nebo litografickou tuší rozmíchanou v terpentýnovém oleji. Při druhém postupu je vhodné zaprášit kryt kalafunou a nahřát letovací lampou. Kresba se vytváří škrabkou, kterou se odstraní kryt včetně zrna z povrchu kamene. Větší plochy lze obnažit smirkovým papírem nebo ocelovým kartáčem. Výsledkem je bílá negativní kresba na tmavém pozadí.[18]

Autografie využívá možnost vytvořit kresbu předem na papíře v ateliéru a přenést ji na kámen dodatečně. Poskytuje výhodu provést kresbu přímo, bez nutnosti zrcadlového převracení. Možnost přetisku objevil již Alois Senefelder a sám ji považoval za nejdůležitější metodu. Na litografický kámen lze rovněž přímo přetisknout kresbu ze zinkového štočku.

Kresba mastnou litografickou křídou, tuší nebo autografickým inkoustem se provede na pauzovací papír, na papír napuštěný škrobem nebo na papír natřený temperovou bělobou. Preparace autografického papíru zaručuje, že kresba ulpí pouze na jeho povrchu a pak se bez větších ztrát přenese na litografický kámen.[19] Papír se na rubové straně navlhčí a položí kresbou dolů na mírně nahřátý litografický kámen, překryje vlhkými a suchými vrstvami papíru a protáhne litografickým lisem. Kámen se pak otře řídkým roztokem arabské gumy a ponechá do dalšího dne. Pak se tiskne obvyklým způsobem.[20]

Tzv. anastatický přetisk se používá pro tisk starších grafických listů, ke kterým se nezachovala tisková matrice. Grafika se předem preparuje v roztoku zředěné kyseliny solné, dusičné a arabské gumy, aby se oživila mastnota kresby. Ta se pak zatře přetiskovou barvou, která ulpí na kresbě a autografií přenese na litografický kámen.[21]

Reprodukční technika, která využívá přenos obrazu na litografický kámen fotochemickým procesem jako v případě heliogravury.[22] První experimenty s fotolitografií provedli v letech 1841–1842 Davis, Lewis a Zurcher. „Grafický proces“ si dal patentovat roku 1855 Poitevin v Paříži.[23] Princip, který objevil Joseph Nicéphore Niépce roku 1812, využívá známé vlastnosti syrského asfaltu, který osvětlením ztrácí rozpustnost v terpentýnovém oleji. Suchý a předem ozrněný litografický kámen se pokryje asfaltovou vrstvou, na kterou se exponuje převrácený fotografický negativ expozicí na slunečním světle nebo silnou lampou. Asfalt na neosvětlených místech se odstraní terpentýnovým olejem a kámen se zaleptá kyselinou dusičnou v roztoku arabské gumy.

Stejným způsobem lze použít proces známý ze světlotisku, s fotocitlivou vrstvou bílku s dvojchromanem sodným. Po expozici negativu se vrstva naválí přetiskovou barvou a usuší. Neexponovaná místa se rozpustí teplou vodou se čpavkem, kámen se opláchne a potře roztokem arabské gumy. Poté se ponechá do dalšího dne, aby se barva natáhla do kamene. Pak se obvyklým způsobem zaleptá a tiskne.[21]

Místo litografického kamene lze k tisku z plochy využít také levnější a snáze dostupné hliníkové nebo zinkové desky. Jsou mnohem lehčí než kámen a snáze se s nimi manipuluje, což umožňuje výtvarníkovi tisknout litografie ve vlastním ateliéru. Podrobně viz hesla Algrafie, Zinkografie. Planografický tisk z kovových matric vedl k vynálezu ofsetu.

Barevná litografie až zhruba do roku 1930 sloužila jako hlavní technika pro průmyslový tisk kvalitních barevných ilustrací a reprodukcí. Zavedl ji roku 1826 objevitel litografie Alois Senefelder a v roce 1837 si ji pod názvem chromolitografie nechal patentovat Francouz Godefroy Engelmann (pro tisk barevných fotografií se vžil termín fotochrom). Používá se při ní soutisku barev z více desek. Již od počátku bylo známo, že k vytvoření všech barevných tónů postačí soutisk tří základních barev (azurová, purpurová a žlutá + černá), ale v praxi se dávala přednost tisknout přímé barvy a každý odstín zvlášť.[24] K výslednému soutisku mohlo být užito někdy až 25 kamenů nebo kovových desek.[25]

Pro volnou grafiku se používá rovněž několika kamenů, na které se nejprve překopírují kontury kresby. Jednotlivé barvy se kreslí přímo na kámen nebo se přenášejí za pomoci autografických papírů. Po obvyklé preparaci kamene se tiskne jako první nejtmavší barva. Před každým dalším tiskem se musí papíry nechat oschnout. K přesnému soutisku slouží znaménka v protilehlých rozích papíru, pasování pomocí jehel na dva body v kresbě nebo nakládací křížky na okraji papíru, které se nakonec odstřihnou.[26]

Pro výtvarníka, který vytváří barevnou litografii přímo na kameni v litografické dílně je praktičtější použít jediný kámen, kterým se vytiskne nejprve celý náklad kresby základní barvou. Kámen se pak znovu obrousí a preparuje pro kresbu další barvou. Takto se postupně vytisknou všechny barvy.[27]

Je vzhledem blízká šerosvitovému dřevořezu. Provádí se stejně jako barevná litografie soutiskem několika odstínů téže barvy z více kamenů. Podtisk světel se provádí metodou škrábané litografie, další kameny tisknou lavírovanou kresbu a nakonec se provádí samotná kresba perem či štětcem. Obvykle je třeba až šest kamenů a tiskne se od nejsvětlejších tónů.

Je-li třeba doplnit kresbu pouze podtiskem ve světlejším tónu, přenese se obrys obvodu kresby na jiný kámen a ten se pak stejnoměrně zatře litografickou tuší. Po preparaci kamene se povrch naválí černou barvou, vymyje terpentýnem a pak se teprve natře tiskovou barvou smíchanou s mísicí bělobou. Podtisková plocha bez preparace kamene se připraví také pokrytím povrchu tenkou vrstvou lihového nebo acetonového laku, na kterou lze rovnou naválet tiskovou barvu.[28]

Proces adaptovaný z průmyslových provozů, který jako matrici používá ofsetové desky. Odpuzování mastnoty a vody v mokrém procesu nahrazuje vzájemným odpuzováním barvy a silikonu. Pokreslená deska se pokryje silikonovým tmelem rozpuštěným v syntetickém ředidle a fixuje zahřátím horkovzdušnou pistolí.[29]

Grafická technika kombinující tisk z plochy a z hloubky. Podrobněji viz heslo Litografická rytina.

Grafická technika tisku z hloubky využívající jako matrici litografický kámen. Postup je stejný jako u litografické rytiny, ale místo krytu z arabské gumy se kámen pokrývá leptacím krytem (asfalt), do kterého se kreslí tupou jehlou. Kámen se leptá zředěnou kyselinou solnou nebo dusičnou najednou nebo lokálně hustším roztokem kyseliny v arabské gumě. Poté se kámen omyje vodou, oxidy odstraní roztokem kamence s kyselinou octovou, opláchne vodou a usuší. Vyleptané linie se zamastí tinkturou a litografickou tuší v terpentýnu. Po několika hodinách se kryt smyje terpentýnem a po navlhčení se na kámen nanese tisková barva tamponem. Tiskne se z hloubky jako lept.[30]