Heliogravura

Heliogravura, též fotogravura, klíčotypie, (ang. Photogravure, něm. Heliogravüre, fr. Héliogravure) je grafická technika tisku z hloubky nahrazující ruční rytí fotochemickým procesem. Roku 1878 ji vynalezl malíř a vynálezce Karel Klíč (1841–1926) a v roce 1890 ji zdokonalil na rotační stírací hlubotisk.

Historie

Vynálezu heliogravury předcházely objevy Francouze Nicéphore Niépce, který roku 1825 zhotovil první heliografickou kopii rytiny na fotocitlivou asfaltovou vrstvu a Brita Williama Foxe Talbota, který byl autorem negativního procesu (1841).

Pro techniku heliogravury byl významný další Talbotův objev z roku 1852 - nahrazení slaných papírů s dusičnanem stříbrným vrstvou želatiny senzitizované dvojchromanem draselným. Po osvícení se želatina na osvětlených místech stala nerozpustná. Roku 1858 Talbot zveřejnil fotoglyptický proces přenosu fotografie na ocelovou desku.[1] Ten byl předchůdcem postupu heliogravury, který roku 1878 zdokonalil a uvedl do praxe Karel Klíč. Po přestěhování do Anglie (1889) Karel Klíč vyřešil problém stírání barvy z povrchu desky a přizpůsobil tak techniku pro průmyslový tisk. Roku 1895 nahradil mechanické naprašování zrna hlubotiskovou mřížkou, která později umožnila zavedení rotačního hlubotisku.

Před první světovou válkou byla heliogravura užívána především k tisku knižních ilustrací.[2] Dávala velmi jemné a tónově odstupňované tisky, ale před zavedením ofsetu, kdy se tiskla manuálně v lisu, sloužila k ilustracím luxusních publikací vydávaných v malém nákladu.[3]

Postup

Původní heliogravura užívala měděné desky s naprášeným a teplem fixovaným jemným asfaltovým zrnem nebo kalafunou jako při technice akvatinty. Zrno sloužilo při tisku k vytvoření polotónů. Deska pak byla pokryta vrstvou želatiny, senzibilizovaná v lázni dvojchromanu draselného a usušena. Po přiložení fotografického diapozitivu nebo kresby na průsvitném papíře byla exponována na slunci nebo pod silnou lampou a vyvolána ve vlažné vodě, kterou se odplavily neosvětlené části želatinové vrstvy. Obnažená místa se leptají roztokem chloridu železitého. Po odstranění krytu se deska naválí hlubotiskovou barvou a tiskne v měditiskařském lisu.[4]

Reference
  1. Talbot, H. F. 1858. Photo glyphic Engraving. Photographic News, 22nd October: 73–75.
  2. Baleka J, 1997, s. 126
  3. Blažíček O J., Kropáček J, 1991, s. 75
  4. Krejča A, 1981, s. 126

Literatura
  • Jan Baleka, Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika), Academia Praha 1997, ISBN 80-200-0609-5
  • Oldřich J. Blažíček, Jiří Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění, Odeon Praha 1991, ISBN 80-207-0246-6
  • Aleš Krejča, Techniky grafického umění, Artia Praha 1981

Galerie
  • Jean-Léon Gérôme: Egyptská tanečnice
  • Jean-Léon Gérôme: Egyptský tanečník s mečem
  • Edward S. Curtis: Šaman kmene Navajo, asi 1904

Manuální postup

Externí odkazy
anglicky
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.