Hans Hartung

Hans Heinrich Ernst Hartung (* 21. září 1904, Lipsko, Německo - 8. prosince 1989, Antibes, Francie) byl německý abstraktní malíř a grafik, známý svou spontánní gestickou malbou. Je řazen k předním představitelům informelu a tašismu.

Hans Hartung
Hans Hartung, foto Paolo Monti - Servizio fotografico, Milano
Narození21. září 1904
Lipsko
Úmrtí7. prosince 1989 (ve věku 85 let)
Antibes
Povolánímalíř, kreslíř, fotograf, kaligraf, grafik a keramik
Manžel(ka)Anna-Eva Bergman (1929–1939)
Anna-Eva Bergman (od 1957)
OvlivněnýVasilij Kandinskij
OceněníRubensova cena (1957)
komandér Řádu umění a literatury (1967)
Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1984)
Vojenská medaile
Velká cena města Paříže za výtvarné umění
Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
Válečný kříž 1939–1945
… více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Narodil se v umělecké rodině v Lipsku a v mládí ho ovlivnil Rembrandt, Goya a němečtí malíři jako Lovis Corinth a Max Slevogt, z expresionistů Oskar Kokoschka and Emil Nolde. Roku 1924 začal studovat filozofii a historii umění na Lipské Univerzitě a odtud přešel na Akademii nejprve v Lipsku a později v Drážďanech, kde kopíroval díla starých mistrů. Jeho vztah k umění změnila roku 1926 výstava mezinárodního umění v Drážďanech, kde byli zastoupeni Georges Braque, Juan Gris, Henri Matisse a Pablo Picasso. Rozhodl se opustit Německo z obavy před provincionalismem a vydal se na kole po Itálii a nakonec se usadil v Paříži. Tam kopíroval díla starého i moderního umění, ale nestýkal se s ostatními umělci. Po návštěvě jihu Francie ho tamní příroda inspirovala ke studiu díla Paula Cézanna a zájmu o proporce a pravidlo zlatého řezu.

Roku 1928 navštívil Mnichov a studoval malířskou techniku u Maxe Doernera. O rok později se oženil s norskou abstraktní expresionistkou Annou-Evou Bergman a usadil se s ní nejprve v Leucate ve Francii a později na Menorce (1932-1934). Poprvé vystavoval roku 1931 v Drážďanech. Jeho vazby k Německu oslabila smrt otce v roce 1932 a později odmítnutí jeho kubizujícího stylu jako degenerovaného umění nacistickým režimem. Když se roku 1935 pokusil prodat obrazy v Berlíně, hrozilo mu zatčení a musel s pomocí přítele, řeckého historika umění Christiana Zervose uprchnout zpět do Francie.

Po návratu do Paříže se s ním na dálku a na nátlak tchyně rozvedla jeho žena, byl mu odejmut německý pas a Hartung upadl do depresí. Jeho abstraktní obrazy se neprodávaly a z finančních problémů mu pomáhali přátelé Kandinski, Miró a Mondrian. Zúčastnil se skupinové výstavy v Jeu de Paume, kterou připravil jeho přítel a kurátor Christian Zervos a pravidelně vystavoval na Salon des Surindépendants (1935, 1937, 1945). Sochař Julio González mu nabídl svůj ateliér a roku 1939 se Hartung oženil s Gonzálesovou dcerou Robertou. Roku 1939 ho jako cizince německé národnosti zatkla francouzská policie a byl několik měsíců vězněn. Po propuštění v prosinci 1939 vstoupil do Cizinecké legie, ale již roku 1940 byl demobilizován.[1] Utekl pak s Gonzálesovou rodinou na jih Francie a po smrti Julia Gonzálese (1942) přešel do Španělska, kde byl uvězněn sedm měsíců v koncentračním táboře Miranda del Ebro. Podařilo se mu uprchnout do Severní Afriky, kde znovu vstoupil do Cizinecké legie pod jménem Pierre Berton. V bitvě u Belfortu roku 1944 přišel o pravou nohu. Po skončení války získal roku 1945 francouzské občanství a byl vyznamenán Válečným křížem (Croix de Guerre) a jmenován Grand officier de l'ordre national de la Légion d'honneur.

Roku 1947 měl první samostatnou výstavu v Paříži v Galerie Lydia Conti a ve druhé polovině 50. let se jeho malba dočkala uznání a ocenění na výstavách v Galerie de France (1956) a Galerie Craven. Roku 1956 také obdržel "Prix Guggenheim" a byl jmenován čestným členem Akademie der Künste v Berlíně.[2] Roku 1957 se znovu oženil s Annou-Evou Bergman. Roku 1960 mu byla udělena Mezinárodní Grand Prix na benátském Bienále. Měl retrospektivní výstavu v Musée national d'art moderne, Paris (1969) a autorskou výstavu v Metropolitan Museum of Art, New York (1975) a Musée d'art moderne de la Ville de Paris (1980). Roku 1976 vyšly poprvé jeho memoáry pod názvem "Autoportrait". Roku 1977 se stal členem Académie des Beaux-Arts in Paris. Zemřel v Antibes ve věku 85 let.[3]

Dílo

Hartungova malba ze zralého období je gestuální, kaligrafická a téměř monochromatická. Je charakteristická dlouhými paralelními tahy štětce nebo škrábanci. V Evropě je vnímán jako protějšek amerických abstraktních expresionistů. Hartung ovlivnil zejména mladé americké malíře v 60. letech (Helen Frankenthaler, Sam Francis) a stál u zrodu americké lyrické abstrakce 60. a 70. let.

Zastoupení ve sbírkách (výběr)
  • Metropolitan Museum of Art, New York
  • Museum of Modern Art, New York
  • Solomon R. Guggenheim Museum, New York
  • The Art Institute of Chicago
  • Tate Gallery, London
  • Centre national d’art et de culture Georges Pompidou, Paris
  • Stedelijk Museum, Amsterdam
  • Haifa Museum of Art
  • National Gallery of Australia in Canberra
  • Hirshhorn Museum and Sculpture Garden in Washington, D.C.

Filmové dokumenty
  • Visite à Hans Hartung, režie Alain Resnais (1947)
  • Hans Hartung, režie Christian Ferlet (1971)

Reference
  1. A.-P. Comor, La Légion étrangère, histoire et dictionnaire, Paris, Éditions Robert Laffont, 2013, p. 452-453
  2. Art Directory: Hans Hartung
  3. La mort de Hans Hartung Le Peintre, Puis Pionnier classique de l ' "abstrakce" est mort, Vendredi 8 décembre, à l'âge de quatre-vingt-cinq ans , Le Monde. 11-12-1989, s. 1
  • Přeloženo z několika jazykových verzí Wikipedie a zdrojů uvedených v odkazech

Literatura
  • Hans Hartung, Autoportrait, Edited by Fondation Hartung-Bergman. Introduction by Thomas Schlesser, Dec. 2016, ISBN 978-2-84066-654-7
  • Rolf Wedewer: Die Malerei des Informel. Weltverlust und Ich-Behauptung, Deutscher Kunstverlag, München, 2007. ISBN 3-422-06560-1
  • Annie Claustres, Hans Hartung. Les aléas d'une réception, Dijon, Les Presses du réel, 2005, ISBN 978-284066133-7
  • Pierre Daix, Hartung, Paris, Bordas/Gervis, 1991
  • Pierre Descargues, Hartung, Paris, Éditions Cercle d'Art, 1977
  • Jiří Siblík, Hans Hartung, Odeon Praha 1967
  • Umbro Appolino, Hans Hartung, Milan, Fratelli Fabbri, 1966
  • Jean Tardieu, Hans Hartung, Paris, Éditions Fernand Hazan, 1962
  • Roger Van Gindertael, Hans Hartung, Paris, Éditions Pierre Tisné, 1960
  • Madeleine Rousseau et Ottamar Domnick, Hans Hartung, préface de James Johnson Sweeney, Stuttgart, Domnick Verlag, 1949

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.