Křižák podkorní

Křižák podkorní na kresbě z roku 1882 (Léon Becker)

Prvním systematikem, jenž zařadil křižáka podkorního do zoologického systému, byl švédský arachnolog Carl Alexander Clerck, který jej popsal již ve své monografii Svenska spindlar (Pavouci Švédska) z roku 1757. Toto Clerckovo dílo nabývá z hlediska taxonomie velkého významu, protože vyšlo rok před 10. vydáním Linnéovy Systema naturae, které je pokládáno za formální hranicí počátků zoologického názvosloví. Clerck, jenž po vzoru Linného již používal binomické názvosloví, zvolil pro pavouka odborné jméno Araneus umbraticus (kůrový pavouk).[1] Samotný Linné ve svém díle z roku 1758 křižáka podkorního pojmenoval Aranea sexpunctata.[2]

Současné pojmenování Nuctenea umbratica se poprvé objevuje v díle francouzského přírodovědce Eugène Simona Histoire naturelle des araignées, jež bylo vydáno v roce 1864. Nuctenea je zde chápán jako podrod v rámci rodu Epeira (ten je dnes považován za mladší synonymum pro rod Araneus[3]).[1][4] Od roku 1974, na základě revize systematiky význačného německo-amerického arachnologa Herberta Waltera Leviho, je Nuctenea umbratica obecně chápáno jako platné binomické jméno. Od křižáků rodu Araneus se křižákovití rodu Nuctenea různí mj. odlišným chováním při páření.[5][6]

Křižák podkorní je v rámci širší systematiky řazen do čeledi křižákovití (Araneidae), jež celosvětově zahrnuje více než 3 100 druhů, z toho v Evropě jich žije asi stovka.[7] Rod Nuctenea je však sám o sobě druhově chudý a vyjma křižáka podkorního zahrnuje pouze křižáka rašelinného (Nuctenea silvicultrix), kterého lze najít i na českém území, a křižáka Nuctenea cedrorum bez českého pojmenování, jenž se vyskytuje v Alžírsku.[8] Molekulární studie ukazují na příbuznost křižáků rodu Nuctenea s křižáky rodů Larinia a Larinioides, ačkoli neexistují žádné spolehlivé morfologické synapomorfie, jež by tuto systematiku podporovaly. Celý tento klad je relativně mladý, asi 40–68 milionů let starý, nicméně z hlediska geografického rozšíření velmi úspěšný, jeho zástupci jsou schopni šířit se i na velké vzdálenosti.[9]

Křižák podkorní: samice, samec, ventrální pohled

Křižák podkorní dosahuje velikosti 11–14 mm v případě samic a 8–9 mm v případě samců.[10] Hlavohruď u samic měří 5–6 mm, u samců 3,5–4 mm. Tělo je u obou pohlaví extrémně ploché, což pavoukovi napomáhá žít pod kůrou stromů.[11] Zadeček je nejširší v první třetině, což mu dává typický trojúhelníkový tvar, pozorovaný i u mnohých jiných pavouků, jako je křižák obecný. Samci se vyjma celkově menší velikosti vyznačují též útlejším zadečkem a delšíma nohama.[1] Rozměry končetin jsou pro 12mm samici následující: první stehno (femur) 3,9 mm, koleno a holeň (patela a tibie) 5,8 mm, zánártí (metatarzus) 3,6 mm, chodidlo (tarzus) 1,8 mm; druhá patela a tibie 5,3 mm; třetí 3 mm; čtvrtá 4,6 mm. Rozměry končetin pro 8mm samce jsou následující: první femur 5,2 mm, patela a tibie 7,3 mm, metatarzus 5,3 mm, tarzus 2 mm; druhá patela a tibie 5,9 mm; třetí 3 mm; čtvrtá 4,7 mm.[6]

Zbarvení těla se pohybuje od tmavě hnědé přes červenohnědou až po téměř černou, zřídka je zbarvení světlejší, s kontrastnější kresbou. Nenápadná barva společně s tělním vzorem fungují jako účinné krycí zbarvení. Hlavohruď je vždy jednobarevná a bez kresby. Na zadečku je patrné výrazné folium, široká tmavá laločnatá skvrna, jež pokrývá prakticky celý zadeček a od světlejších boků ji odděluje žluté vlnkování (není to však pravidlem, lem může být i šedý nebo černý[12]). Uprostřed folia lze pozorovat tři páry jamek, které představují úpony svalů. Na spodní straně zadečku křižáka podkorního se rozvíjí pár kontrastních světlých skvrn, jež se nacházejí v oblasti plicních vaků. Jejich význam pro jinak nenápadného pavouka není zcela jasný, je však možné, že v případě křižáka vyčkávajícího na síti pomáhají přilákat hmyz.[1][10] Celé tělo pokrývají jemné chloupky.[11] Končetiny jsou tmavohnědé, s málo výrazným příčným kroužkováním.[12]

V angličtině si tento druh díky zbarvení zadečku vysloužil obecné jméno walnut orb-weaver spider (ořechový křižák).[13]

Křižák podkorní je díky svému plochému tělu prakticky nezaměnitelným druhem. Lze si jej splést s příbuzným křižákem rašelinným (N. silvicutrix), ten je však většinou znatelně menší, max. 9 mm dlouhý, s vyšším zadečkem, světlejšími boky a bílými chloupky na hlavohrudi. Křižák rašelinný je ve srovnání s křižákem podkorním v Evropě také výrazně vzácnějším druhem, jenž se vyskytuje především na východě a severu kontinentu. Naproti tomu však žije i v Severní Americe, kde se křižák podkorní přirozeně nevyskytuje, záměna je tedy v případě amerických populací prakticky vyloučena i geografickými bariérami.[1] Křižák podkorní může být zaměněn i s některými jedinci křižáka rudohnědého (Larinioides ixobolus), ten však taktéž nemá tak výrazně zploštělé tělo, nehledě k tomu, že jeho zbarvení nebývá tak výrazné.[11] Jednoznačné identifikace lze dosáhnout také srovnáním kopulačních orgánů.[6]

Při bočním pohledu je patrné zploštělé tělo křižáka podkorního

Křižák podkorní je druhem palearktické oblasti, přičemž se vyskytuje prakticky v celé Evropě, od Skandinávského poloostrova až po jihoevropské státy. Obývá i některé ostrovní regiony, jako jsou Britské ostrovy, Baleáry nebo Sicílie. Směrem na východ areál výskytu zasahuje dále do Asie (např. Rusko, Turecko), nejjižnější populace se vyskytují až ve státech severní Afriky, jako je Alžírsko a Egypt.[14] V Česku se jedná o hojný druh, jenž není považován za ohrožený.[10]

Co se týče životního prostředí, jeho přirozeným biotopem jsou světlé lesy, případně skalnatá území. Často žije v mrtvém dřevě s odchlípnutou kůrou, případně ve skalních spárách, které mu poskytují bezpečný úkryt. Sítě si většinou staví poblíž svého útočiště, tedy převážně na kmenech stromů nebo skalních stěnách. Žije převážně v nížinatých regionech až do nadmořské výšky asi 800 metrů, velmi zřídka obývá výše položená stanoviště. V rakouském Tyrolsku byl však zaznamenán až do nadmořské výšky kolem 1 500 metrů. Ač křižák podkorní patří mezi zástupce jinak ohrožené fauny starých nebo mrtvých stromů, velmi dobře se přizpůsobil i životu v synantropních podmínkách a je velmi hojným druhem poblíž lidských obydlí, a to jak na vesnicích, tak ve velkých městech. Své sítě si v takovém případě četně staví na zdech domů, a především pak na dřevěných plotech.[1][7]

Pro člověka tento druh nepředstavuje riziko. Samice jsou schopny prokousnout lidskou pokožku, jakékoli zdravotní komplikace jsou však značně nepravděpodobné. Samci již mají redukovány i jedové žlázy, a nepředstavují proto již vůbec žádné riziko. Druh je naopak užitečný likvidací obtížného hmyzu.[1]

Křižák podkorní byl zvolen Evropským pavoukem roku 2017. Komise, tvořená 81 arachnology z 26 evropských zemí, tento druh zvolila, protože je v Evropě poměrně hojný, navzdory skrytému způsobu života jej lze snadno najít i v blízkosti lidských obydlí, jde o snadno identifikovatelného pavouka, a navíc zvolení tohoto druhu zvyšuje obecné povědomí o jeho původním stanovišti.[7]

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) křižáka podkorního nehodnotí.