Julius von Haynau

Erb barona Julia von Haynau

Pocházel z početného nelegitimního potomstva hesenského kurfiřta Viléma I. Hesenského (1743–1821) a jedné z jeho milenek Rosy Ritterové (1759–1833). Narodil se v Kasselu a spolu se svými sourozenci získal v roce 1800 titul svobodného pána z Haynau. V roce 1801 vstoupil do rakouské, zúčastnil se napoleonských válek a již v roce 1805 byl kapitánem. Vyznamenal se v taženích v letech 1813–1814 a v závěrečných bojích proti Napoleonovi v roce 1815, tehdy již v hodnosti majora. Poté postupoval v hodnostech (podplukovník 1830, plukovník 1835) a jako generálmajor (1835) byl jmenován velitelem brigády v Itálii. V roce 1844 dosáhl hodnosti polního podmaršála a stal se velitelem ve Štýrském Hradci, odkud byl kvůli konfliktům s úřady odvolán a převelen do Temešváru.

Julius von Haynau jako vrchní velitel rakouské armády v Uhrách

Na jaře 1848 byl povolán do Itálie, kde byl přidělen k armádě maršála Radeckého a byl jmenován velitelem ve Veroně. Svou rozhodností přispěl k vítězství u Custozzy. Na podzim 1848 začal obléhat Benátky, mezitím dobyl několik dalších měst v severní Itálii, kde proslul nekompromisním postupem proti povstalcům. Na přelomu března a dubna 1849 dobyl Brescii, kde nechal popravit 13 revolucionářů, což mu vyneslo přezdívku hyena brescijská.

V květnu 1849 byl jmenován c.k. polním zbrojmistrem[1], tajným radou a vrchním velitelem armády v Uhrách. Pro potlačení maďarské revoluce získal rozsáhlé pravomoci a v letech 1849–1850 byl v Uhrách v podstatě místodržitelem[2][3]. Dosáhl několika významných vítězství nad uherskými povstalci a díky významné pomoci ruské armády maršála Paskeviče byla revoluce potlačena. Podobně jako předtím v Itálii, tak i v Uhrách pak Haynau přistoupil k přísnému potrestání revolucionářů. Popraven byl uherský předseda vlády Lajos Batthyány, třináct generálů revoluční armády a k trestu smrti bylo odsouzeno dalších 300 vůdců povstání. I když ne všechny exekuce proběhly na jeho přímý rozkaz, díky své kruté povaze a předchozí pověsti byl všeobecně vnímán jako hlavní strůjce krvavého potlačení uherské revoluce.

V červenci 1850 byl z Uher odvolán a odešel do soukromí, pobýval převážně ve Štýrském Hradci. Jeho pověst přísného likvidátora revoluce v Itálii a Uhrách jej dostihla i na příležitostných soukromých cestách do zahraničí a fyzicky byl napaden v Londýně a Bruselu.[4] Zemřel na infarkt 14. března 1853 ve Vídni.

Během své kariéry získal dva stupně Řádu Marie Terezie, dále byl nositelem velkokříže uherského Řádu sv. Štěpána, Řádu železné koruny I. třídy, Leopoldova řádu a Vojenského záslužného kříže. Za spolupráci s ruskou armádou v Uhrách byl vyznamenán také ruským Řádem sv. Ondřeje, mimoto získal další vyznamenání v německých zemích včetně rodného Hesenska. Získal čestné občanství ve Vídni, Budapešti, Štýrském Hradci a Bratislavě. Byl též c.k. tajným radou a komořím.

Jeho manželkou byla Terezie Weberová (1787–1851), dcera polního podmaršála Franze Webera von Treunfels (†1809 v bitvě u Aspern. Z jejich manželství se narodila jediná dcera Clotilde (1809–1887).

Jeho starší bratr Wilhelm Karl von Haynau (1779–1856) byl generálem v hesenské armádě a v roce 1850 krátce vrchním velitelem v Hesensku.