Lajos Batthyány

M. Barabás: Lajos Batthyány (1848)

Pocházel z bohaté a historicky významné šlechtické rodiny Batthyányů, z níž pocházela řada biskupů, politiků a vojevůdců. Když se rodiče rozvedli, odjel s matkou do Vídně a byl vychováván v internátní škole. Po studiu akademie v Záhřebu odjel na čtyři roky do Itálie, kde získal hodnost poručíka a promoval v právu. Od roku 1830 zasedal jako dědičný člen uherské horní komory a roku 1834 se oženil s hraběnkou Antonií Zichyovou, s níž měl tři dcery. Zasazoval se o reformy v hospodářství, podporoval chov koní a pěstování bource morušového a zakládal zemědělské akademie.

Od roku 1839 byl ve sněmu aktivnější a později začal podporovat Kossutha, i když se s ním jako šlechtic a zastánce konstituční monarchie v názorech neshodoval. Od roku 1847 byl ve sněmu vůdcem opozice a byl členem delegace, která nakonec ve Vídni prosadila, aby maďarská vláda byla v Uhrách suverénní. 17. března 1848 jej císař Ferdinand I. Dobrotivý jmenoval prvním ministerským předsedou Uherska. Vláda zápasila s mnoha problémy a Batthyány se snažil zorganizovat krajské vlády a nezávislou maďarskou armádu. 29. srpna odjel s Ferencem Deákem do Vídně, aby přiměli císaře odvolat bána Jelačiče a podřídit rakouskou armádu v Uhrách uherské vládě, s čímž císař nakonec souhlasil. Batthyány však současně nabídl Jelačičovi, aby se Chorvatsko osamostatnilo, jenže Jelačič místo toho vtrhl 11. září do Uher.

Lajos Batthyány

Batthyány resignoval, ale na nátlak uherského paladina Štěpána vzal resignaci zpět. 13. září vyhlásil Batthyány vzpouru proti císaři a chtěl, aby ji paladin vedl, což ten odmítl a opustil Uhry. 25. září císař odmítl uznat Batthyányho vládu a jmenoval velitelem armády hraběte von Lamberg, jehož však vzbouřenci 28. září v Pešti zabili. 29. září porazila Batthyányho armáda Jelačiče v bitvě u Pákozdu, 2. října však Batthyány resignoval a vstoupil do armády jako voják. 11. října spadl s koně a zlomil si ruku, takže se vrátil do politiky. Snažil se jednat s generálem Windischgrätzem, který ho však nepřijal. 8. ledna 1849 se vrátil do Pešti, kde byl zajat, odvezen do Bratislavy, Lublaně a Olomouce, kde byl 16. srpna vojenským tribunálem odsouzen k smrti. Ve vězení se neúspěšně pokusil o sebevraždu dýkou, kterou mu přinesla jeho žena, a 6. října byl zastřelen.

Týž den bylo v Aradu popraveno i 13 maďarských velitelů.[1]

Roku 1870 byly jeho ostatky přeneseny do mauzolea na hřbitově Kerekesi v Budapešti.